Dmitrij Sedov: Prohraná válka, groteskní alibi

Donbas a „majdan“ pod jednou střechou jsou kvadraturou kruhu

Konflikt na jihovýchodní Ukrajině je z ranku „proxy wars“ („válek rukama poskoků“). „Ve Washingtonu a Londýně však koncipovali jen její vítěznou variantu,“ píše Dmitrij Sedov.

Jenže na Ukrajině to jako v Africe nechodí. Tady je z toho „prohraná válka“ – „z důvodů západním stratégům nepochopitelných“. Její štáby i lancknechti tak musí za pochodu měnit i průvodní „soundtrack“.

„Teskné hlasy pěvců NATO připisují Putinův triumf ´hybridní válce´. Nebýt prý ´hybridní´, ukázali bychom mu, zač je toho loket…Co je to ovšem - ona ´hybridní válka´ - za vynález? Výkladů koluje spousta, jeden jak druhý se ovšem shodují, že ´hybridní válka´ je ta, v níž kromě armád bojují všichni, kdo k tomu mají důvod“. Tedy „i diverzní skupiny v civilu“ - a „informační a kybernetické kapacity“.

„Rádi bychom se ovšem dotázali, co je na tom až tak nového? Nebyly snad v roce 1812“ – „internet logicky ještě neexistoval“ – „v podstatě diverzními skupinami partyzánské oddíly ruských rolníků? Proč by se v porážce Bonapartovy armády neměla hlavní role přiznat právě jim, tak jak je snaha připsat ji ´ruským diverzantům´, vysazovaných prý dnes přes hranice?“

„Dějiny ovšem případ, kdy by válku proti velké regulérní armádě vyhrály diverzní oddíly, nepamatují. Zato příkladů, kdy se do osvobozeneckého boje proti okupantovi masově zapojili i občané, je v dějinách válek víc než dost. Tak jako podílu zahraničních dobrovolníků.“

Doznává-li citovaná verze, že regulérní armáda prohrála s „hrstkou teroristů“,  žádá si to alespoň „polehčující okolnost“. A právě tu si pořizuje říkankou, že „recept na hybridní válku se teprve musí vymyslet“.  

Ta říkanka ovšem trapně zatlouká. Právě „hybridní“ byla totiž i například už „válka, již Západ vedl proti Srbsku v Kosovu. ´Kosovské osvobozenecké armádě´, vynořivší se z čistého nebe, dodával Západ veškerou ekvipáž i výzbroj. Z Albánie pronikali do Kosova masivně takzvaní dobrovolníci, vyškolení ve výcvikových táborech, z Evropy se tam sjížděli kosovští emigranti, z Německa tam proudily zbraně, z Washingtonu a Londýna peníze. Operace měla totální informační krytí. Západ vše podnikal ve stylu, jemuž teď říká ´hybridní válka´, vítězství se však přesto nekonalo. Srbská armáda ´Kosovskou osvobozeneckou armádu´ úspěšně drtila a na žádné zvláštní těžkosti nenarážela. Albánci prohrávali. NATO, neměl-li projekt zkrachovat, nezbylo než Srbsko napadnout, aniž by to posvětila Rada bezpečnosti OSN. Celé tajemství tak není v tom, kdo a jak na obou stranách fronty bojuje, ale co ho motivuje.“

„Albánce poháněla vidina krádeže historicky cizího území, posetého stopami srbské civilizace od povrchu až do archeologicky nejhlubší vrstvy.“ Ta ovšem měla „se sebeobětováním společného pramálo“, a „Albánci proto střety se Srby prohrávali“. Srbská armáda je vyhrávala „proto, že bojovala za svou historickou vlast. Kosovo je její kolébkou.“         

V „dnešní válce na území historického Ruska“ je to právě naopak. „Není snad cílem kyjevského režimu“ – „a jeho západních suflérů“ -   „připravit Rusy o suverenitu nad jejich vlastní zemí?“

„Západní experti, místo aby kosovskou válku NATO označili za ´hybridní´, tvrdí, že Kosovci bojovali za nezávislost a nikdo jim nepomohl. A sugerují tím, že ´hybridní válka´ je demokratickému Západu cizí. Že je to válka v principu nespravedlivá, v níž s používají nezákonné metody, a vést ji tak mohou jen státy typu Ruska.“

Že ani v daném případě „nebojovalo obyvatelstvo Novoruska, ale ´hrstka teroristů´ a ruští žoldáci“. A protože „podporu obyvatelstva Donbasu nemají“, musí „šmahem se stolu i otázka po jeho možné suverenizaci“. I paragraf o „´zvláštním statusu´ Doněcka a Luhanska“, zakotvený v dohodě o klidu zbraní, proto prý třeba „překopat do jakéhosi ujednání, že se povstalecká území vrátí pod kuratelu unitární Ukrajiny“.

Je tak se dá „obrátit ve vlastní prospěch i prohraná válka“. Brzy se jistě  „dočkáme i toho, jak Anglosasové vezmou na milost i Chartu OSN, již sami tolikrát znásilnili a zhanobili“ - a „právě z ní teď dají dohromady zátaras na cestě, vedoucí k nezávislosti Novoruska“.

Jenže „otázka o jeho faktické nezávislosti, ať už se diplomaticky kamufluje jakkoli, se dřív či později na pořad nevyhnutelně dostane. Občanská válka už scénáristům globálních procesů své jasné slovo řekla. Ukrajinu, která se rozpadla v plamenech války, už pod jednu střechu dostat nelze, tak jako pod ni nelze dostat republiky bývalé Jugoslávie.“ Pro obyvatelstvo dvou republik, které se na jihovýchodní Ukrajině prohlásily za státní útvary, je to „verdikt, zapsaný krví, tím nejnesmazatelnějším ze všech inkoustů.  Jaké přísliby ´zvláštního statusu´ by to musely být, aby ho dokázaly vymazat?“

Tím spíš, že „postupná duchovní degradace ukrajinské populace“ vlivy, které jsou jejím kulturním tradicím naprosto cizí, otevřela brány „totalitnímu režimu“. A „do chvíle, než se většina ukrajinského obyvatelstva probere ze slepého nacionalismu“ - a přestane „inklinovat k násilí vůči politickým a ideovým protivníkům“ – „uteče spousta času“. O to víc její „rozum zřejmě zatemní pieta nad ukrajinskými vojenskými hroby“. „Může se Novorusko ve zbrani, které se nadechlo vánku svobody, do takové společnosti integrovat?“

„Krvavá válka byla nejhorší ze všech variant.“ Teď, kdy snad už končí, však na Ukrajinu číhá „varianta prostě jen špatná“ – „kulturně-historické a duchovní neslučitelnosti dvou součástí, z nichž se skládá“. A to za situace, kdy jí fatálně chybí „morální zdraví a historická zralost, nezbytné k přijetí racionálního rozhodnutí, jako v případě rozvodu Česka a Slovenska“. Na „tak civilizovaném rozvodu nemají zájem ani scénáristé prohrané občanské války“. Už proto, že by anoncoval „triumf ruského světa nad šejdířskou inscenací, kterou mu vnutil Západ“.

„Ukrajinská válka tak prostě jen přešla z ´horké´ fáze do stadia tvrdé občanské konfrontace.“ Žádné světlo na konci tunelu jí nehrozí – a to i zcela bez ohledu na „postoje všech ostatních zainteresovaných stran“.               

„Ocitli jsme se v situaci, kdy si vzal slovo staletý ruský národní instinkt.“  Onen „podvědomý magnet“, přitahující k sobě navzájem ty, kdo ho sdílí.  „Politici před ním oči sice mohou zavírat, s tím ale, že se do historického procesu zapojily masy, už nic nenadělají.“ Ústředním hráčem „ve žhavém bodu ruského světa jsou dnes ruští lidé, s napětím na obou stranách hranice přemítající, jakou cenu si jejich znovusjednocení vyžádá“.

Nikterak „malá být už ani nemůže“. Má-li „zabránit, aby ho euroatlantismus převálcoval na jeho vlastním území“. Neboť „převážná většina Rusů, rozdělených hranicí, dnešní dění vnímá právě tak“.

„Ta cena bude ve skutečnosti vysoká.“ V podobě „určitého poklesu životní úrovně“ - a „dost možná i nemalých trablů“. Už teď lze přitom předvídat jen těžko, „co to udělá s ruským veřejným míněním“. Nakolik se na něm podepíše i „hysterie ´konzumní společnosti´“. Čirou „náhodou není jistě ani to, že se ozvalo i „´bláto´, připravené brát se za ´svobodu Ukrajiny´“. „Aktivizuje-li protivník svou agenturu vlivu,“ je to neklamné znamení „obav, že se Rusové semknou“.

O nic nepravděpodobnější je však i přesně opačná varianta. Tedy že ruská veřejnost s tím, jak se zachází s jejich krajany na jihovýchod Ukrajiny, ztratí trpělivost - a podpoří jeho samostatnost. Poněvadž lidem časem dojde, že pokud svým krajanům nepomohou, „odsoudí i sebe sama k trpkému údělu zadního dvorku západní civilizace“.  K tomu, že „se jako národ rozpadnou“.