Glenn Greenwald: Válka jako kat i advokát

Britský publicista o perverzní dramaturgii pro Střední východ

Pentagon chce na Islámský stát udeřit i v Sýrii. Leckdo v tom vidí i obrat vůči Damašku. Skepsí se netají ani Glenn Greenwald, v němž našel  Edward Snowden sedmou velmoc:

„Není to ani celý rok, co nás bombardovaly hlášky, že syrský prezident Bašár Asad je zosobněním všeho zla i vrchovatou hrozbou“ – a „vojenský útok na jeho režim je jak morálním, tak strategickým imperativem“.

V „tirádách o válce proti Asadovi, která je naší svatou povinností“, soutěžili  „liberální intervencionisté“ do jednoho – od Tonyho Blaira až po Samanthu Power. John Kerry z Asada „dělal rovnou Hitlera“ – a hřímal o „času  našeho Mnichova“.

Reprízu libyjského scénáře zmařil i většinový odpor Ameriky. Davidu Cameronovi ji zakázal parlament. „Obamova administrativa a americká politická třída slaví prvé výročí ´bomb na Asada´, které se nekonaly, novou kampaní za bomby na hlavy těch, kdo s Asadem bojují.“ Tedy právě „sil, které už po dva roky vyzbrojují Spojené státy“.

„Je to jakoby sice od počátku věděly, že chtějí do války v Sýrii na beton, potřebovaly však nějaký čas na rozhodnutí, na které že vlastně straně.“ Tak jako právě v Libyi, kde „po celé dekádě globální války s terorem“ – „anulující základní svobody a politické hodnoty“ – a „vedené   proti nevídané hrozbě al-Kájdy a ´džihádistů´“, „přešly Spojené státy na jejich stranu a obdarovaly je zbraněmi i mocí“.

„O brutalitě a extremismu ISIS není sporu, zcela jinu otázkou však je, mají-li proti němu Spojené státy vojensky zasahovat.“ Jsou-li to právě ony, kdo „v regionu brutální a extremistické strany všeho druhu nejen toleruje, ale i aktivně podporuje“.

„A čeho vlastně, což je ještě důležitější, těmi vzdušnými údery chtějí dosáhnout?“ Stejně „děsivého chaosu a mizérie jako v Libyi?“ „Vybombardování ´špatných lidí´ nadoraz“ – a „humanitární intervence“ o ničem jiném nejsou – „toho pro strategické a humanitární hodnoty nekoná ani za nehet“.

„V danou chvíli je tak nad slunce jasnější, že vojenské zásahy Spojených států na Středním východě jsou cílem samy o sobě.“ A jejich „specifická forma“ – „včetně toho, na čí straně bojují“ – je „jen věcí úvahy, podřízené  nosnému cíli“.

„Jejich vojenské intervence v regionu přitom deklarovaných cílů ještě nikdy nedosáhly (a nemají to ani v úmyslu).“ Pokaždé dodávají jen „alibi permanentním vojenským zásahům, pasovaným na vrcholný cíl“.

Tak jako „americká vojenská intervence v Libyi“, co prý „zredukuje chaos a extremismus“, vyvolané – „intervencí NATO v Libyi“.       

„Věří snad někdo doopravdy tomu, že ´omezené´ údery na Sýrii a Irák“ přinesou cokoli víc, než zase jen „alibi pro vojenské zásahy v regionu“?

Naději v sebereflexi, korigující poměr k Damašku, zpražily New York Times dřív, než si nastavěla vzdušné zámky: „Sýrie Bílý dům varovala, že nebude-li s ní vzdušné údery na ISIS koordinovat, bude je považovat za porušení své suverenity a ´akt agrese´.“ Ke vzájemně koordinovanému postupu však vyjádřila plnou připravenost.  

Bílý dům řeší přesně opačný hlavolam: „Jak si vzít na mušku sunnitské extremisty, aniž to pomůže prezidentu Bašáru Asádovi.“

Perverzní války rodí ztřeštěné hlavolamy.