John A. Taylor: Mánie velmocí, stižených bezmocí

Diagnóza „bílého muže, pohrdajícího Ruskem“, z pera amerického profesora

Americký a britský politický systém se „sice liší, oba však mají i identické vady,“ píše John A. Taylor, profesor Stanford University. „Ty samé chyby“ tak vrší i „v dnešní ukrajinské krizi“.

K mentalitě anglosaského světa patří „přezíravost, ba animozita k Rusku“. S gustem v něm vídá i hotové „strašidlo“. Ten „předsudek si neumíme připustit, natož se s ním vyrovnat“.

Následky „pohrdání Ruskem“ násobí honba za „politickými body teď a hned“. „Dlouhodobé zahraničněpolitické zájmy dokáže zohlednit jen zřídka“. Z Ruska tak dělá „kulisu politického divadla“. „Žvanění a fantasmagorie, majících bodovat v určitých vrstvách doma.“

Taylor by podepsal i postřeh „profesora Stephena Cohena, prominentního znalce Ruska“: „Sankce, uvalené na Rusko Spojenými státy, jsou ilustrací,  že Washington vůči Rusku žádnou politiku nemá.“ A zmůže se proti němu - „a hlavně prezidentu Vladimíru Putinovi“ – „jen na pozérský negativismus“.

Jde přitom o úlitbu „strachu a nejistotě“, jímajícím „rozhněvaného bílého muže“. Právě s „jeho obavami si pohrávají politici, zbavení skrupulí“. „Bububu na Rusko“ se dá „rozhodnost“ předstírat ze všeho nejsnáz.  

Vrcholným číslem „politického divadla jsou demokracie a lidská práva“. Ten „argument“ se však točí v kruhu. Za „inkarnaci demokracie a lidských práv vydává Spojené státy a Británii. Kdokoli Spojeným státům a Británii oponuje, je eo ipso i proti demokracii a lidským právům. Rusko je podřadnějšího ranku proto, že mu demokracie a lidská práva chybí, chybí mu ovšem proto, že oponuje americko-britské politice. Spojené státy a Británie jsou ergo proti Rusku v právu.“

„Pravda to není.“ „Okolní svět to tak nevidí.“ Očima „ruských voličů jedná  Putin obratně a v národním zájmu, jak to jen jde“. A že oni sami „žijí v demokratické zemi, garantující práva a svobody. Že obětí agrese Spojených států byly už Irák a Vietnam. S animozitou vůči Rusku, mluvící anglicky, má problém i spousta jiných koutů Evropy.“

USA a Británie jsou vůči Rusku mimo mísu. Ty „chyby vybujely   z dysfunkcí jejich vlastních politických systémů“. Z „´politického úzkého hrdla´, jak se jí říká v Americe“ (či „´probky´, neboli špuntu, jak tomu přezdívá Rusko“). Tedy obdoby „takové dopravní zácpy, kdy se zelená a červená sice střídají, jediné z aut se však nehne z místa“. A „řidiči se jen vztekají, nadávají a mačkají klaksony“.

Právě „něčím na ten způsob vůčihledně trpí politické systémy Británie a Spojených států. Americký Kongres je rozpolcen natolik, že jím nic zásadnějšího už neprochází, takže politici se už jen vztekají a nadávají. V Británii se parlament scvrknul na kecpult a reálnou politickou moc má vláda. To jediné, co v tom kabinet limituje, jsou nenadálé a kostrbaté výlevy  politických vášní. Následkem je slabá a neefektivní parlamentní či legislativní moc.“ 

„Dysfunkčnost“, již má na svědomí sám „rozhořčený bílý muž“. Oč „neschůdnějším je kompromis v politice domácí Británie a Spojených států“, tím víc přitahuje „politické divadlo ta zahraniční“. A právě „proto, že nic reálného nejsou s to vykonat doma, táhne to politiky do říše iluzí o okolním světě. To divadlo z přeludů je určeno hlavně rozhněvanému bílému muži.“

„Když se bílý muž Británii a Spojených států vzteká, je to proto, že přišel o moc doma a bojí se, že o ni jeho země přišla i ve světě.“ Dosud jí vládl „heterosexuální bílý křesťan“. Teď „přešla do rukou koalice žen a menšin, sexuálních, náboženských, rasových atd. Ta změna je tu zřejmě natrvalo. Zrovna když tyto řádky píši, troubí do útoku na Rusko a jeho prezidenta David Cameron, britský premiér. Cameron mezitím přestavěl i svůj kabinet. Suspendoval řadu bílých mužů a nahradil je ženami. Hlasy bílých mužů mu sebrala The United Kingdom Independence Party, a tak se je pokouší nahradit z jiných voličů.“

„Tak, jak přichází bílý muž o moc u sebe doma, ve Spojených státech a v Británii, přicházejí i Británie a Spojené státy o majestát, s nímž dříve vládly světu. Zrodil se multipolární svět, zahrnující Brazílii, Rusko, Indii, Čínu, Jižní Afriku i jiné velké země.“

„Připusťme, že pokud jde o nynější konfrontaci na Ukrajině, má pravdu bývalý velvyslanec USA v Moskvě Michael McFaul.“ Když „říká, že Rusko bylo s anglosaským světem zadobře do roku 2012, pak ale ruský prezident Vladimír Putin dospěl k závěru, že Spojeným státům a Británii jde v Rusku a sousedních zemích o politickou revoluci.“ A že v prvém případě v tom „Putina utvrdila disidentská demonstrace v Moskvě v roce 2012“ a v druhém „svržení Viktora Janukovyče v roce 2014“.

O „dobrých vztazích Británie a Ruska“ přitom – koriguje diplomat profesor -  mohla „být řeč jen sotva i do roku 2012“. Z „kriminálních skutků“ se totiž navzájem obviňovaly už dřív: „Britové o Rusech prohlašovali, že na britské půdě vraždili. Rusové zase o Británii tvrdili, že kriminálníkům poskytla vědomě útočiště a vyprala jim peníze. Británie má vůči Rusku dlouhé dějiny nepřátelství i z dřívějška. Například krymskou válku z let 1853-1856 spojuje s dnešní krizí na Ukrajině řadu sugestivních paralel.“

Historikové typu Corelli Barnetta, Martina Wienera i řady dalších k tomu dodávají, že „Británie je na sestupu“. Že „její kultura se k modernizaci staví nepřátelsky“ - a „obě světové války ji drasticky poškodily ekonomicky“.

Je sice pravda, že „podíl těch, kdo Rusko hodnotí kladně, v anglosaských zemích rapidně klesá“. „Velká většina Rusů však svého prezidenta  podporuje a připojení Krymu jednoznačně uvítala. Kdosi mi říkal, že v době jeho oznámení jel vlakem a všichni ti, kdo jím cestovali, spontánně vstali a zpívali ruskou hymnu. Většina Rusů dnes k Británii a Spojeným státům nemá důvěru.“

McFaul má „Putina za hříčku jeho vlastních omylů“. „Věří v to i mnozí členové amerického a britského politického establishmentu. Mýlí se McFaul a politici. Optika, jíž na Putina hledí Británie a Amerika, má dva už zmíněné zdroje: anglosaský svět ženou krátkodobé politické pohnutky a Ruskem pohrdá tak jako tak. To je ten důvod, proč si americká a britská politika tak libuje jak v tom, že Putina zesměšňuje, tak v tom, že ho líčí jako hrozbu.“

Jasno se vyplatí mít i v tom, čím „rétorika o demokracii a lidských právech slouží Británii a Spojeným státům“. Je to „nástroj predátorského kapitalismu“. Coby „argument jeho zahraniční politiky“ má hlavně „dva rysy“:

Předně – „ta rétorika je prastará.“ Sahá až k „demokracii rasového panství“ (což je „pojem americké historiografie“). Pro „označení demokracie a lidských práv coby etalonů nadřazenosti politické kultury bílých Angličanů mužského pohlaví“. Právě z ní dali dohromady „alibi Britové, osídlující Severní Ameriku a budující britské koloniální impérium“. V „minulých staletích  je nacházeli i v křesťanství“.

Jenže „muž, mluvící anglicky, si demokracii a lidská práva rezervoval jen pro sebe“. „Alibi za zotročení těch s černou pletí viděl v jejich pokřtění, a ne  v demokracii i pro barevné.“

„Predátorský kapitalismus dnešních Spojených států“ je i o „gigantickém, obscénním a naprosto zbytečném vojenském rozpočtu. Rétorika o demokracii a lidských právech má legitimizovat i tyto výdaje. Problém je ovšem v tom, že Spojené státy a Británie už nepřítele, jímž se dají zdůvodnit, nemají. Rusko tak démonizuje právě akutní potřeba si ho pořídit. Anglosaský svět utrácí za zbraně šílené sumy. A třebaže rétorika o demokracii a lidských právech švindluje a v zahraničí nezabírá, v domácí politice Spojených států a Británie zatím funguje.“

V Americe s ní nebodují jen republikáni, ale i „demokrat Obama“, ač jeho původním cílem „byly dobré vztahy s Ruskem“. Když si tím vykoledoval   útoky zprava – a „hesla o Rusku coby ohavném nepříteli“ (a „Putinovi jako druhém Hitlerovi“) – „nutí to k tvrdšímu kursu i demokraty“.

„Příčin toho, proč triumfují republikáni, je na jeden článek až příliš moc.“  Jedna je ovšem mimo pochybnost: „americký volič toho o vlastních dějinách i o okolním světě ví pramálo. Šarlatán i demagog ho napálí levou zadní.“