Vladimír Putin: Projev k ruským velvyslancům

Výzva ke spolupráci, v níž dvojí metr a diktát nemají šanci

Tak jako téměř vše, čím do dění vstupuje Moskva, upadl v nemilost cenzury i Putinův projev před ruskými velvyslanci. Estrádu anorektické svobody projevu si dopřála i skoro všechna česká média. K tajence tak pedantické bdělosti vede právě to, co v projevu zaznělo.

Pasáže, týkající se mezinárodní situace, nabízíme i v českém překladu. Přiložený originál je i o tom, co z ní plyne pro status a zázemí ruské diplomacie:

„Vážení kolegové, milí přátelé!

Setkání s pracovníky velvyslanectví a diplomatickým sborem se již stalo tradicí. A takový přímý rozhovor je nutný, abychom dokázali vyhodnotit situaci ve světě komplexně, identifikovat aktuální i dlouhodobé úkoly zahraniční politiky, a na tomto základě lépe koordinovat činnost našich misí v zahraničí.

Řeknu rovnou, že ústřední aparát ministerstva zahraničí i naše velvyslanectví jsou vytíženy značně; vidíme to a chápeme, méně to však už nebude. Jejich vytížení už jen poroste, tak jako samy nároky na efektivnost, přesnost a pružnost našich kroků, garantujících národní zájmy Ruska.

Jak dynamicky a nezřídka i nepředvídaně se mezinárodní situace vyvíjí, je vám známo. Události jsou doslova zkomprimovány v čase a ne všechny z nich žel pozitivní. Ve světě roste konfliktní potenciál, vážně se vyhrocují staré rozpory a provokují i nové. Jsme jimi konfrontováni - někdy neočekávaně - a ke škodě věci jsme svědky, že mezinárodní právo nefunguje, základní normy korektnosti se nedodržují a vítězí zásada, že každý si může dovolit, co si zamane.  

Pozorujeme to i v případě Ukrajiny. Třeba mít jasně na paměti, že události,  vyprovokované na Ukrajině, jsou koncentrovaným výrazem nechvalně známé politiky zadržování. Její kořeny sahají, jak víte, hluboko do historie, a  tato politika, jak se ukazuje, neskončila žel ani s koncem „studené války“.

Na Ukrajině se ocitli v ohrožení naši krajané, ruští lidé, příslušníci jiných etnik, jejich jazyk, historie, kultura a zákonná práva, garantovaná  mimochodem i evropskými konvencemi. Hovořím-li o ruských lidech a rusky mluvících občanech, mám na mysli ty, kteří se cítí být součástí takříkajíc širokého ruského světa, a tedy nezbytně o etnických Rusech, nýbrž o ty, kdo se za ruské lidi považují.

Jakou reakci od nás asi očekávali naši partneři za podmínek, v nichž se události na Ukrajině vyvíjely? My jsme pochopitelně neměli právo nechat obyvatele Krymu a Sevastopolu napospas militantním nacionalistům a radikálům, a nemohli dopustit, aby se vážně omezil náš přístup k Černému moři, aby na krymskou půdu, do Sevastopolu, ověnčeného bojovou slávou ruských vojáků a námořníků, vstoupila nakonec – a myslím, že docela rychle - vojska NATO, a kardinálně se tak změnil poměr sil v černomořské oblasti. Znamenalo by to totiž, že téměř vše, zač Rusko bojovalo už od Petra Velikého, možná ještě dřív, historici to vědí lépe, by přišlo vniveč.

Chci, aby to pochopili úplně všichni: naše země bude i v budoucnu důrazně hájit práva Rusů, našich krajanů v zahraničí, a to s využitím celého arzenálu nástrojů, které má k dispozici: od politických a ekonomických až po právo na sebeobranu, zakotvené v mezinárodním právu humanitárních operací.  

Zdůrazňuji, že to, co se stalo na Ukrajině, je kulminací negativních trendů ve světovém dění, a ty se hromadily v průběhu let. Varovali jsme před tím už dlouho. Na naše předpovědi žel dochází.  

Jste obeznámeni i s posledními pokusy obnovit a zachovat na Ukrajině mír. Aktivně se jich zúčastnili pracovníci ministerstva zahraničních věcí, ministr osobně. Četná jednání a konferenční telefonáty na dané téma jsou vám známy.  

Prezident Porošenko se žel rozhodl obnovit bojové akce, a my jsme ho nedokázali – říkám-li "my", mám na mysli i sebe, i své kolegy z Evropy, -  přesvědčit, že přes válku cesta ke spolehlivému, trvalému míru vést nemůže.

Až dosud přece Petr Alexejevič [Porošenko] k příkazům zahájit bojové operace žádný přímý vztah neměl – teď však na sebe tuto zodpovědnost vzal plně, a to nejen vojenskou, ale i politickou, což je mnohem vážnější.  

Nepodařilo se dosáhnout ani publicity prohlášení, sjednaného čtyřmi ministry zahraničí - Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny - o nutnosti zachovat mír a hledat vzájemně přijatelné řešení.

Rád bych upozornil na to, že po vyhlášení příměří, nebylo meritorní jednání, jak je nazýváte, tedy o podstatě urovnání, ve skutečnosti ani zahájeno. Fakticky bylo předloženo jen ultimátum o odzbrojení, a toť vše. Uvítat sice třeba už samo vyhlášení příměří, k urovnání situace na dlouhodobém základě, přijatelném pro všechny, kdo v zemi žijí, včetně na jihovýchodě, však nestačí.  

Byla zveřejněna ústava, ta se však nikde neprojednávala. O tom, zda je to dobrá či špatná ústava, vede debatu i ukrajinská společnost, s východem země ji však nekonzultoval nikdo.  

Vše, co se děje na Ukrajině, je přirozeně vnitřní záležitostí ukrajinského státu. Nám je líto, až to bolí, že umírají lidé, a to civilní populace. Že roste počet běženců do Ruské federace, je vám známo, a my všem těm, kdo pomoc potřebují, také určitě pomůžeme. Vraždit novináře je však naprosto nepřijatelné. Dnes jsem to ukrajinskému prezidentovi připomněl znovu.

Podle mého názoru se pracuje na cílevědomé likvidaci představitelů médií. A to jak ruských, tak zahraničních novinářů. Kdo má z objektivních informací strach? Očividně jen ti, kdo se zločinů dopouštějí. Pevně doufáme, že kyjevské mocenské orgány dodrží svůj příslib, že věc důkladně vyšetří.

Na světové mapě je stále víc regionů, kde stoupá horečka. Bezpečnostním deficitem trpí Evropa, Blízký a Střední východ, jižní Asie, asijsko-tichomořský region, Afrika. Systémová nerovnováha o sobě dává vědět ve světovém hospodářství, financích i obchodě, eroze tradičních morálních a duchovních hodnot nadále pokračuje.

O tom, že unipolární model světového uspořádání se neosvědčil, už pochybuje sotvakdo. Národy a země dávají stále hlasitěji najevo svou vůli rozhodovat o vlastním osudu samy, zachovat si svou civilizační a kulturní identitu, což se ocitá v rozporu s pokusy některých zemí udržet si dominantní postavení ve vojenské oblasti, v politice, financích, ekonomice a ideologii.

Nás se to sice přímo netýká, avšak to, co se dnes děje vůči francouzským bankám, není s to v celé Evropě, stejně jako u nás, vzbudit než vnitřní rozhořčení. Víme o nátlaku, který naši američtí partneři vyvíjejí na Francii s cílem dosáhnout, aby Rusku nedodávala výsadkové lodě typu Mistral. Jsou nám známy dokonce i narážky, že pokud by Francie ´Mistraly´ nedodala, sankce budou bankám v tichosti odpuštěny, anebo přinejmenším značně zredukovány.  

Co jiného to je, než vydírání? Lze snad postupovat právě tak na  mezinárodní scéně? Je-li řeč o sankcích, vycházíme vždy z toho, že se uplatňují v souladu s článkem 7 Charty OSN. Jinak totiž nejde o sankce v mezinárodněprávním smyslu, ale o cosi docela jiného, o jakýsi nástroj jednostranné politiky.

Naši partneři Rusko po dvě poslední dekády ujišťovali, že to myslí dobře a jsou připraveni společně budovat strategické partnerství. Zároveň však krok za krokem rozšiřovali NATO a posouvali prostor, jejž mají pod vojensko-politickou kontrolou, čím dál blíž k našim hranicím. A na naše legitimní otázky: "Nemyslíte, že tyto problémy je namístě a nezbytné projednat s námi?“ odpovídali: "Ne, vás se to netýká". Těm, kteří nadále deklarují svou výlučnost, není nezávislá ruská politika po chuti ani trochu.  Události na Ukrajině to potvrdily. Stejně jako potvrdily to, že na Rusko model vztahů, založený na dvojím metru, prostě neplatí.   

Doufám nicméně, že pragmatismus nakonec zvítězí. Od ambicí a pokusů zřídit světová kasárna, postavit všechny do latě a vnutit jim uniformní pravidla  chování a společenského života je třeba se oprostit a začít konečně  budovat vztahy založené na rovnosti, vzájemném respektu i vzájemném zohlednění zájmů. Je načase přiznat každému právo být jiný, právo každé země budovat svůj život podle vlastního uvážení, a ne podle toho, co se jí  dotěrně nadiktuje.

Vážení kolegové! Rusko ve své zahraniční politice vychází důsledně z toho, že globální a regionální problémy třeba řešit ne cestou konfrontace, nýbrž spolupráce, hledání kompromisu. Jsme zastánci svrchovanosti  mezinárodního práva při zachování vedoucí role Organizace spojených národů.

Mezinárodní zákon musí být závazný pro všechny, a nikoli využíván selektivně v zájmu určitých, vybraných zemí nebo skupin států, a musí být - což je ze všeho nejdůležitější – také jednotně interpretován. Nelze jej vykládat dneska tak a zítra zase úplně jinak – podle toho, jak se to hodí momentální politické konjunktuře.

Světový rozvoj nelze unifikovat. Lze však a je třeba hledat styčné body, nevidět v sobě navzájem jen konkurenty, nýbrž i partnery, rozvíjet  spolupráci mezi různými státy, jejich asociacemi a integračními strukturami.

Těmito principy jsme se řídili až dosud a řídíme se jimi i dnes, když rozvíjíme integraci na půdě SNS. Posilování těsných přátelských vztahů, rozvoj vzájemně prospěšné hospodářské spolupráce se sousedy – v tom tkví jádro strategické orientace ruské zahraniční politiky v dlouhodobém výhledu. Hybnou silou euroasijského integračního procesu je „trojka“, skládající se z Ruska, Běloruska a Kazachstánu.

Smlouva o Eurasijské hospodářské unii, podepsaná 29. května v Astaně, představuje kvalitativně novou etapu naší spolupráce. V eurasijském prostoru se vytváří silné, pro byznys a investory přitažlivé centrum  hospodářského rozvoje, formuje se společný trh. Unie proto objektivně vzbuzuje velký zájem mezi partnery SNS. Doufám, že jejím plnoprávným členem se již velmi brzy stane i Arménie. V pokročilé fázi jsou jednání s Kyrgyzstánem. Jsme otevřeni také ostatním zemím Společenství.

Svou podporou projektu euroasijské integrace se v žádném případě neizolujeme od okolního světa, jsme připraveni diskutovat o vyhlídkách na vytvoření zón volného obchodu jak s jednotlivými státy, tak i s regionálními uskupeními a v prvé řadě přirozeně s Evropskou unií.

Evropa je náš přirozený a důležitý obchodně-ekonomický partner. Snažíme se odkrýt nové možnosti rozšíření obchodní spolupráce, perspektivy  vzájemných investic a likvidace překážek vzájemného obchodu. Proto je třeba modernizovat smluvně-právní základnu naší spolupráce, zabezpečit stabilitu a předvídatelnost vazeb, především v tak strategicky důležité oblasti, jakou je energetika. Na koordinované spolupráci, založené na vzájemném respektování zájmů, bude záviset stabilita v celém euroasijském prostoru a ve finále i stabilní rozvoj hospodářství zemí EU a Ruska.

Vždy nám záleželo na pověsti spolehlivého dodavatele energetických zdrojů, a do rozvoje plynárenské infrastruktury jsme soustavně investovali. Společně s evropskými společnostmi jsme, jak víte, postavili nový systém přepravy plynu „Severnyj potok“ (North Stream) po dně Baltského moře. A nehledě na známé těžkosti budeme budeme rozvíjet i projekt „Južnyj potok“ (South Stream). Tím spíš, že i stále více evropských politiků a podnikatelů chápe, že cílem je Evropu využít v čímsi zájmu, že se stává rukojmím krátkozrakých zideologizovaných přístupů.

Vrátíme-li se k Ukrajině, pak problémem tu bylo to, že porušila své závazky  kupujícího našeho plynu. Kyjev své dluhy odmítá platit. A to prostě, řečeno lidově, volá do nebe. Neplatí ani za loňský listopad a prosinec, kolem nichž nevznikly sebemenší spory.   

Naši partneři se uchylují k vyslovenému vyděračství, nijak jinak se to nazvat nedá. Za naše zboží se dožadují ničím nezdůvodněného ceny, třebaže smlouva byla podepsána v roce 2009 a partnery korektně plněna. A nyní  kyjevský soud, jak známo, bývalou premiérku Tymošenkovou, jež tuto smlouvu podepsala, zbavil v podstatě všech obvinění. Samy kyjevská justice tak přiznala, že vše proběhlo v plném souladu nejen s mezinárodním, ale i   ukrajinským právem. Přesto není vůle  ani k plnění, ani k platbám za  obdržené zboží.

Od 16. června byla Ukrajina, jak je vám známo, převedena do režimu plateb předem a dostane jen přesně tolik plynu, kolik ho zaplatí. Dnes, kdy nic neplatí, nic ani nedostává – čerpá jen cestou tzv. reversu. Co je to za revers, víme: je to umělý revers, žádný skutečný revers neexistuje. Jak lze jedním a týmž potrubím dodávat plyn určitým a zároveň opačným směrem? K pochopení, že je to nereálné, netřeba být plynárenským specialistou. Cosi si našvindlovali s některými ze svých partnerů: odebírají náš plyn, platí za něj však komusi ze svých partnerů v západní Evropě, který tak nečerpá celou svou kvótu. My o tom všem máme přehled.  

V danou chvíli však sami nic nepodnikáme jen proto, abychom situaci dál nevyhrocovali. Z této situace však musí vyvodit adekvátní závěry všichni.  A tedy hlavně ten, že následky jednání ukrajinských politiků a činitelů nesmí utrpět korektní spotřebitelé, ani dodavatelé plynu.

My všichni, my sami, Ukrajina i naši evropští partneři se musíme vážně zamyslet, jak na kontinentu zúžit prostor pro různá politická a ekonomická rizika i zásahy „vyšší moci“.

V této souvislosti bych chtěl připomenout, že se v srpnu 2015 bude na pořadu 40. výročí Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Toto jubileum není jen podnětem vrátit se ke konstitutivním principům spolupráce na kontinentu, založeným už v roce 1975, ale i k tomu, jak jim společným úsilím změnit ve skutečně funkční principy, pevně zakotvené v evropské praktické politice.

Chce to vytrvale usilovat o to, aby v evropském prostoru neměly místo  jakékoli protiústavní převraty, vměšování do vnitřních záležitostí suverénních států, vydírání a hrozby v mezinárodních vztazích, podněcování radikálních a neonacistických sil.

My všichni v Evropě potřebujeme takovou pojistnou síť, aby se irácké, libyjské, syrské – a v daném seznamu třeba žel připomenout i ten ukrajinský – precedenty nestaly nakažlivou nemocí. Zvlášť nebezpečné je to pro postsovětský prostor, protože jeho státy se ještě z politického, ani ekonomického hlediska nepostavily pevně na vlastní nohy a nemají stabilní politický systém. Chovat se k ústavním základům těchto zemí obezřetné a s respektem je mimořádně důležité.  

Proč je to důležité obecně – nejen pro postsovětský prostor, ale i celou Evropu? Protože dokonce v zemích západní a východní Evropy, kde je situace na první pohled naprosto uspokojivá, existuje i spousta latentních  etnických a sociálních rozporů, které se mohou kdykoli vyhrotit a stát se živnou půdou konfliktů, rostoucího extremismu a i hříčkou v rukou  zahraničních hráčů, kteří společensko-politickou situaci destabilizují a dosáhnou nelegitimní, nedemokratické mocenské změny se všemi z toho plynoucími negativními následky.

Pevné záruky nedílné bezpečnosti, stability, respektu k suverenitě a nevměšování jednoho z nás do vnitřních záležitostí toho druhého se musí stát oním základem, na němž dokážeme efektivně směřovat k vybudování jednotného prostoru hospodářské a humanitární spolupráce, sahajícího od Atlantiku až k Tichému oceánu – jednotného prostoru od Lisabonu až po Vladivostok, o němž jsem hovořil už dřív.  

Obracím se na Ministerstvo zahraničních věcí, aby v tomto směru připravilo komplexní soubor návrhů, a to se zvláštním důrazem na nepřípustnost snah ovlivnit vnitropolitické procesy zvnějšku. Úkolem je vpravit tradiční princip nevměšování do dnešních evropských reálií, a iniciovat tak na dané téma seriózní mezinárodní dialog.

Pokračovat třeba i v posilování východního směru naší diplomacie, intenzivněji využívat velký potenciál asijsko-tichomořského regionu (ATR) v zájmu dalšího rozvoje naší země, přirozeně hlavně Sibiře a Dálného východu. Politika Ruska v ATR musí být i nadále zaměřena na zajištění bezpečnosti našich východních hranic, na podporu míru a stability v regionu. Tomu nepochybně napomůže nadcházející ruské předsednictví v Šanghajské organizaci spolupráce (ŠOS) a summity ŠOS a BRICS v Ufě v létě 2015.  

Ze všech sil je nezbytné upevňovat všestranné partnerství a strategickou spolupráci s Čínskou lidovou republikou. Lze říci, že dnes se na mezinárodní aréně zformovala pevná rusko-čínská diplomatická vazba. Zakládá se na názorové jednotě na globální procesy i klíčové regionální problémy. Zásadní význam má to, že rusko-čínské přátelství není zaměřeno proti komukoli jinému: nevytváříme žádný vojenský svazek. Je to naopak příklad rovnoprávné a produktivní spolupráce států v XXI. století na bázi vzájemného respektu. Hodláme rozvíjet vztahy s našimi tradičními partnery v tomto světovém regionu: s Indií a Vietnamem, jež hrají ve světě stále významnější úlohu; upevňovat své vztahy s Japonskem a jinými státy, včetně zemí ASEAN;  více využívat potenciálu rostoucích trhů států Latinské Ameriky a Afriky, bohatých zkušeností politických a humanitárních vztahů s těmito zeměmi.

Pro celý svět mají důležitý význam naše kontakty se Spojenými státy americkými. Naše vztahy s USA nehodláme v žádném případě uzavřít. Bilaterální  vztahy teď nejsou v nejlepší kondici, to je fakt, není to ovšem nikterak, a to chci zdůraznit, naší vinou, vinou Ruska. Vždy jsme se snažili být předvídatelnými partnery, postupovat na bázi rovnoprávnosti. Místo toho však byly naše legitimní zájmy často ignorovány.

A pokud jde o různé mezinárodní formáty, setkání a tak podobně? Jsme-li stavěni do role okrajových pozorovatelů, nemajících mít rozhodující hlas v klíčových otázkách, reprezentujících naše bytostné zájmy, pak tyto formáty nejsou bůhvíjak zajímavé ani pro nás. Platit svými životními zájmy jen za to,  že se nám s nimi dovolí posedět, nemusíme. A já doufám, že tato očividná věc musí nakonec dojít i našim partnerům. Zatím na naši adresu tu a tam zní i otevřeně ultimativní, mentorská nota. Ke konstruktivnímu dialogu, ovšem jen, zdůrazním to znovu, na rovnoprávném základě, jsme přesto připraveni.“