George Friedman: O tahu na Moskvu po lopatě

Obamova partitura v podání vlivného sufléra

George Friedman založil a řídí STRATFOR (Strategic Forecasting, Inc.). Své strategické prognózy prodává i byznysu. Pracuje však hlavně pro vládu. Je “privátním“ tykadlem jejích potentátů - i zákulisních služeb.  

Privátním folklórem jistě není ani poslední seriál. Friedman tu shrnuje turné po východní Evropě. V poslední z té řady statí píše:

„Z ruského pohledu udělaly Evropa a Amerika to, o čem věděly, že to pro Moskvu není únosné: instalovaly v Kyjevě prozápadní vládu.“ Ta „nyní ovládá Ukrajinu a pokud se udrží u moci, je Ruská federace v nebezpečí.“

„Když se Rus podívána mapu, vidí tam následující: pobaltské státy jsou v NATO a Ukrajina se spojila se Západem. Protizápadní vláda v Bělorusku je ohrožena, a změní-li Minsk směr své loajality, pronikli potenciální nepřátelé Ruska do jeho nitra skoro tak hluboko jako nacisté. To byl příměr, který jsem od Rusů slyšel několikrát. Pro ně je Velká vlastenecké válka (II. světová válka), stejně jako Hitlerova věrolomnost, stále živým mementem.  Rusové nejsou lidé důvěřiví a nemají k tomu ani důvod. To samé platí o Středoevropanech, Turcích a lidech z Kavkazu. Luxus myslet si o komkoli jen to nejlepší jim nedopřává celá jejich minulost.“

„Poslední tři týdny potvrdily tři věci. Prvou je, že k přímé invazi Ruska na Ukrajinu nedojde. Zemi s téměř 50 milióny lidí neokupujete s 50.000 muži, které Rusko mobilizovalo, a navíc nikdy nevíte, zda vás okupovaná populace uvítá.“ Je tu i „hrozba amerických muničních skladů a vzdušných úderů na depa pohonných hmot“ – a „nebezpečí vzpoury“.

„Neméně zřejmé je, že žádná evropská síla není s to ubránit linii, sahající od Polska po Rumunsko, a odrazit ruský útok – či těmto zemím poskytnout oporu proti ruskému nátlaku i možné subverzi. Klíčovou zemí je Německo a Berlín dal jasně najevo, že existují hranice, po něž je připraven to učinit na Ukrajině i podniknout kroky na obranu východního křídla NATO a Evropské unie. Berlín novou studenou válku nechce. Německo závisí na ruské energii a nynější status quo mu vyhovuje. Zbytek Evropy na žádnou intervenci nemá.“

„Ve finále to znamená, že jakákoli podpora evropského východního křídla musí přijít ze Spojených států. Washington strávil několik předchozích týdnů indikacemi svých závazků vůči dvěma zemím: Polsku a Rumunsku. Prezident Barack Obama zajel do Polska, zatímco viceprezident Joe Biden cestoval do Rumunska a oba předáci zdůraznili absolutní závazek Washingtonu vůči národní bezpečnosti Polska a Rumunska, aniž by byli výrazně specifičtější. To, že se vyhnuli detailům, nijak nepřekvapuje – Spojené státy situaci stále vyhodnocují. Washington nehodlá povahu a rozsah své podpory konkretizovat a z amerického hlediska je, dokud je Rusko zaměstnáno Ukrajinou, stále čas to udělat.“                      

„Hlavní starostí Spojených států bude logicky Polsko, nejzranitelnější země severoevropské planiny…Největší obavy budí v regionu stabilita pobaltských států a hrozbou tu není ruská invaze, nýbrž ruská subverze – hrozba, s níž obrněné divize nic nepořídí.“

Spojené státy začínají rozvíjet „černomořskou strategii, koncentrovanou na Rumunsko“. Ta „posiluje rumunské námořní kapacity a dislokuje letectvo Spojených států v regionu“ – „jako hrozbu pro ruskou flotilu“.

Washington „rozšíří i obranný potenciál Gruzie“ a „obranu nepostradatelné trasy všech ropovodů z Azerbajdžánu“. „Kompetentní rival černomořské flotily postaví Rusko před problémy, zvlášť pokud ukrajinský režim přežije a Krym zůstane izolován. Návštěva ministra zahraničí Spojených států Chucka Hagela v Rumunsku dává najevo význam, jejž této zemi přikládají strategické mozky Spojených států.“

Všímat si třeba také „rozsáhlé diplomacie, probíhající mezi Spojenými státy a Tureckem, jakož i setkání na úrovni tureckého, rumunského a polského vedení. Turecko je přirozeně zranitelné vůči přerušení dodávek energie a Ankara nechce mít z Černého moře bojiště. Turecko by však zároveň chtělo být součástí spojenecké struktury, budované v regionu Spojenými státy.  V dlouhodobém výhledu má Turecko vážný zájem o irácké a íránské zdroje energie i malou důvěru v ruské instituce.“

To vše je součástí „nových spojeneckých struktur“. „Procesu sice teprve v zárodečném stadiu, nutícího ovšem Rusko, aby ho do budoucna vzalo  v potaz“. To tu „má sice výhodu: mnohé země, které se Moskvy bojí, závisí zároveň na jejím zemním plynu. V tom však spočívá i ruská slabina. Zemní plyn je mocnou pákou, nenese ovšem bůhvíjaký zisk. Ruský státní rozpočet – a fakticky celá ekonomika – stojí a padají s ropou. Klíčové nebezpečí, jemuž je Moskva vystavena, tkví v tom, že nemá cenu ropy pod kontrolou. Její radikální pokles by ruskou ekonomikou ve finále otřásl. Obama v Polsku upozornil záměrně na ruské ekonomické problémy. Chtěl, aby ruský prezident Vladimír Putin věděl, že ruské slabině rozumí.“

„Rozmístění vojenské síly, bude-li nezbytné, však není hlavním prvkem  strategii, rozvíjené Západem. Rozhodující jsou kroky k zaplavení světa ropou –  s plným vědomím, že jde o krajně obtížnou strategii. Až se Teherán dohodne s Washingtonem o svých jaderných zbraních, otevře se pravděpodobně i íránský trh s ropou a do světa poplyne její velký zdroj.“ Zvýšené dodávky se očekávají i z Iráku a Libye. „Mimořádně mocnou zbraň“ má v rukou i Washington sám: „svou dosavadní politiku může obrátit a začít s exportem ropy i zkapalněného zemního plynu“.

„Bulharsko tento víkend, po setkání svého premiéra se třemi americkými senátory, oznámilo, že zastaví výstavbu South Stream, produktovodu podle ruského gusta. V krátkodobém výhledu je to strategie, schopná omezit ruskou moc nad energií pro Evropu; v dlouhodobém pak cesta k tomu, jak jak ruskou ekonomiku destabilizovat.“

„Rusku nic z toho bezprostředně nehrozí. Než budou tyto i další alternativní zdroje po ruce, potrvá roky – a některé nemusí být nakonec k dispozici vůbec.“ Je tu i „řada překážek, zvlášť krátkodobé povahy. Americké korporace a spojence produkující ropu, kteří na jejích vysokých cenách závisí, to poškodí spolu s Ruskem.“ Jakkoli „drahá kolaterální škoda“ to bude, „tady se hraje o geopolitickou budoucnost. Jen co se práce na tom, aby se dostupnost ropy zvýšila globálně, rozběhne, zastavit se dá už jen sotva. Ruskou strategií musí být snížení vlivu, jenž energiím připadá v geopolitických imperativech Moskvy. Rusko to ví a jeho cílem je teď  taková diverzifikace hospodářství, jež sníží jeho zranitelnost výkyvy na trhu energií už v nejbližších 10 letech. Pro Moskvu je hrozbou takový zvrat v dodávkách, který zasáhne ruské trhy a srazí cenu ropy dřív, než Rusko dospěje k cíli svého snažení.“

„Partie Spojených států netkví v tom, že masivně vyzbrojí Polsko, vybuduje rumunské námořnictvo anebo transformuje světové trhy s ropou. Je to jednodušší: Washington chce ukázat, že je to vše připraven udělat. Taková demonstrace Rusko donutí, aby své pozice revidovalo už teď, dřív než se hrozba stane skutečností. Nejde o to, že by Spojené státy blufovaly – řeč je o tom, že by svých cílů rády dosáhly, aniž si to vyžádá velkou práci i,  řečeno otevřeně, harakiri kolem cen ropy.“

„Spojené státy teď mají prozápadní vládu na Ukrajině. Pokud ta vláda přežije a zesílí, Rusko se ocitne v defenzivním postavení a hrozba, již Moskva signalizuje, bude ta tam. V Bělorusku může dojít k destabilizaci a nástupu prozápadní vlády. Rusko se ocitne v enormně komplikovaném postavení v každém případě. Pokud jde o jeho hlavní zbraň – přerušení dodávek plynu do Evropy – nezbude než vzít v úvahu i strategickou zranitelnost Ruska a dost možná dokonce i potenciál destabilizace Ruska samotného. Na Rusko číhá budoucnost, po jaké neprahne žádná země: nejistá.“

„Rusko má dneska dvě možnosti. Prvou je destabilizace Ukrajiny. Úspěch je nejistý a předvídat, jak zareagují Spojené státy, Moskva není s to. Po krocích, jež Washington podniká v Polsku, Rumunsku a dokonce i v Turecku, je to varianta ještě riskantnější, než doposud. Ruskou záložní variantou je neutralizace Ukrajiny. Dokud bude Kyjev dodržovat závazek, že nevstoupí do nadnárodních struktur pod západním vedením a nepřipustí zahraniční vojenskou přítomnost na ukrajinském území, nechá dnešní vládu na pokoji. Výměnou bude garantovat ukrajinskou územní integritu a může dokonce znovu zvážit i status Krymu.“

„Strategií Západu je vystavit životní ruské zájmy věrohodné hrozbě. To znamená garantovat obranu Polska a vybudovat ofenzivní vojenské kapacity  v Rumunsku. Svorníkem celé strategie je však jasná zpráva Moskvě, že Spojené státy jsou s to, bude-li to nezbytné, podniknout generální útok na cenu ropy.“ 

„Rusko si teď musí spočítat, zda je s to Ukrajinu destabilizovat natolik, aby  tam prozápadní vláda padla. V úvahu musí vzít, i kolik by je to stálo. Moskva mezitím zkoumá i možnosti neutralizace Ukrajiny. Klíčem bude Německo a mám podezření, že Němci s neutrálním Kyjevem, skončí-li s ním i krize, bohatě vystačí.“

„Z pohledu Spojených států je na Západ orientovaná, avšak neutrální Ukrajina nárazníkovou zónou, která je ke konfrontaci s Ruskem nenutí.  Amerika si však musí spočítat, jak stabilní to bude aranžmá i čím by jím Rusko mohlo otřást později. Problémem každé transakce je její vynutitelnost. Vynutí si ji schopností hrozby tím, co si druhá strana nepřeje. A tím, co si Rusko nepřeje, je cokoli z ranku, ohrožujícího jeho slábnoucí ekonomiku. Pokud kontrolní mechanismus nevznikne, Ukrajina zůstane bitevním polem malé studené války.“

Friedman je z autorů, kteří stojí za přečtení. Bubáky sice nešetří. Jen ale o těch, komu jde po krku. U těch, komu dělá sufléra, se cukrkandlem nezdržuje. Tady statuje v kotci bulteriéra, co má nahánět strach. Brnkat na nervy i těm, komu jdou po krku jeho principálové.  

Tohle harašení nemůže jen mlžit. Nutně tak podráží všechny hochštaplery, ochotné zaorat národní zájem, morálku i zdravý rozum. Shazuje jejich lidskoprávní – i všechny ostatní fabule. A žene tak pod světla ramp - tu nejubožejší prodejnost.

Ukrajina je „bitevním polem malé studené války“. Tak jako Polsko, Rumunsko, pobaltské i další země. Je to americká partitura.

Píše-li to i George Friedman, dá se na to vzít jed. Čech, který není jejím gážistou, z ní nemá jak profitovat. Tím víc peněz i rizik nás může stát.