Thierry Meyssan: Krymský comeback jako bod obratu?

Kyvadlo míří opačně než „euromajdan“

České publikum zná Thierry Meyssana už díky knize Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo (Motto, 2002). Bushovu legendu 11. září 2001 rozmetala jako první. Teď bere Meyssan na vidle virvál kolem krymského referenda:

Když ho „Západ staví naroveň Hitlerově anexi Sudet“, že by snad „mířil vstříc Třetí světové válce, se mu pochopitelně hlavou nehoní“. Jsou to samy Spojené státy, kdo „východoevropské země – s výjimkou Ruska – vtahuje navzdory vlastním slibům do NATO“. Začalo to už „svržením Caušeska  v Rumunsku o Vánocích roku 1989“. „Prvním pučem CIA za bílého dne, předestíraným jako ´revoluce´ na vlnách CNN International.“

Seriál „stejných podrazů“ už zažilo „dvacet dalších zemí“. „12 bývalých republik SSSR a členských zemí Varšavské smlouvy“ už Washington „zatáhl přímo do NATO a další jsou na listině čekatelů.“ 

Už to však tuhne v obrovský bumerang: „Z moci NATO a její civilní větve, Evropské unie, je mátoha. Aliance tak početná ještě nikdy nebyla, její armády jsou však neefektivní.“ Jen horko těžko zvládají i operace proti zemím, zuboženým jako Afghánistán. Zálusk na vyspělejší terče hryže „nejistota, že to skončí debaklem, tak jako v létě v Sýrii“.

Dokud Putinovi vázala ruce olympiáda, „k dění na Majdanu stoicky mlčel“. Teď je však „Západ z ruského tempa a efektivností perplex“. Když „krymské úřady uspořádaly referendum o sebeurčení“, zvedla se „mohutná proruská vlna, a to i mezi tatarskou populací“.

„Před dvaceti lety by ti samí lidé možná hlasovali proti Rusku. Dnes ale přichází víc svobody z Moskvy, než z Kyjeva, kde je třetina vlády zpátky v rukou nacistů a zbylé dvě třetiny v moci oligarchů.“ Rusko neváhalo „zbankrotělou Ukrajinu založit“. MMF, USA a EU jí nic srovnatelného nenabídnou. Zemi čekají „dlouhé časy nouze“.

Pro ty, kdo o ně nestojí, „není ruština podmínkou“. „Navzdory západní propagandě to byla i volba muslimských Tatarů“. A také „88 % ukrajinských vojáků, dislokovaných na Krymu“ – i „82 % tamních ukrajinských námořníků“.

„Svoboda a prosperita, na něž po téměř 70 let vábil Západ, změnily adresu. Ne že by Rusko bylo vrcholem dokonalosti, pro obyvatele Krymu i spoustu Evropanů už je však atraktivnější, než západní tábor.“

„Nezávislý Krym a jeho přistoupení k Ruské federaci jsou tak známkou kyvadla, nabírajícího zpáteční směr. Bývalí sovětští občané se poprvé svobodně rozhodli, že chtějí pod moc Moskvy. Západ má obavy ze zvratu, srovnatelného s pádem Berlínské zdi. Proč by se stejnou cestou nemohly vydat některé členské státy NATO – typu Řecka – anebo Evropské unie – jako Kypr?“

To by jen urychlilo „dezintegraci západního bloku“. Jeho „propad do velice hluboké recese – tak jako Ruska za Jelcina“.             

Na pořad přijde „nevyhnutelně i otázka přežití Spojených států“. Faktory, které ji nastolí, uvedl do chodu právě „rozpad Sovětského svazu“. „Obě supervelmoci existovaly jen tváří v tvář.“ Washington ovšem, „zbaven svého rivala, vyrazil dobýt svět, globalizovat ekonomiku a nastolit nový řád. Rozpad Sovětského svazu trval jen dva roky a jeden měsíc od pádu Berlínské zdi. Budeme brzy i svědky toho, že se na několik částí rozpadnou i Spojené státy a Evropská unie, jak o tom teoretizuje Igor Panarin z moskevské Diplomatické akademie?“

Tento „kolaps by byl ještě rychlejší“. Už proto, že „Washington redukoval dotace spojencům a bruselským strukturálním fondům“. „Moskvy se nikdo bát nemusí, imperiální mocnost to je, imperialistická však nikoli. Pokud už země, které chrání, vykráká za uši, pak ne proto, že by svou hegemonii chtěla šířit silou. Její vojenskou strategií je ´odvrácení průniku´ na vlastní území. Co do obrany proti útokům ze vzduchu i z moře je její armáda světovou jedničkou. Dokáže zničit flotily bombardérů i letadlových lodí. Na dobývání světa či vydržování spousty základen v zahraničí však vybavena není.“

„Je-li tím, kdo v Krymu, přičleněném k Rusku, vidí popření mezinárodního práva a ukrajinské ústavy, právě Západ, zní to dvojnásob podivně. Nebyl to náhodou právě on, kdo rozebral na kusy SSSR a Varšavskou smlouvu? Nebyl to právě on, kdo v Kyjevě anuloval sám ústavní řád?“

„Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steimeier se nechal slyšet, že Rusové ´roztrhli Evropu na dvě´.“ Právě Rusko však „obnovu železné opony v plánu nemá. Tím, kdo Evropu rozseknout na dvě, jsou Spojené státy.“ Jen proto, „aby nemusely pustit chlup dál na východ“. „Novou byrokratickou diktaturou není Moskva, ale Brusel.“ „Jmenuje se Evropská unie.“

„Washington se spojence snaží udržet pod vlastním křídlem. Svůj raketový arzenál rozšiřuje na území Polska, Rumunska a Ázerbajdžánu. Že nikdy nešlo o ´štít´, mající chránit před íránskými raketami, už není žádným tajemstvím.“

Washington „tlačí evropské spojence i do ekonomických sankcí“. Ty ovšem „kontinent zmrzačí“ – a povedou k „dezerci kapitálu…do Spojených států“.

Pentagon „zvažuje dokonce variantu, že by přerušil ´přesun pivota na Dálný východ´“. Tedy „transfer svých jednotek z Evropy a Středního východu do výchozích pozic války proti Číně. Každá změna dlouhodobé strategie však jeho vojenské kapacity destabilizuje už krátkodobě a střednědobě.“

Celý ten humbuk kolem „okupace Krymu“ tak plní hlavně úplně jiné zadání. A sice stůj co stůj odvést pozornost od skutečně „směrodatné otázky“ – „jde jen o osvojení sirotka, anebo o signál, že se východní Evropa otáčí směrem k Moskvě?“

Brusel jí totiž nabízí „už jen chomout své byrokracie“. Tím větší „vítr má z toho, že jeho ovečkám učarují moskevská svoboda i peníze“.