Patrick Buchanan: Bianko šek Izraeli riskuje nedozírný masakr

Memento světové války o rovných 100 let později

Sté výročí I. světové války se blíží. Tím víc textů se vyrojí o přehmatech, vedoucích k tragédii západní civilizace, píše Patrick Buchanan. Stálice těžkotonážní pravice radila už Nixonovi a Fordovi. Reaganovi psal Buchanan projevy – a kaučoval mediální politiku. Sám pak – hned dvakrát – skončil druhý v republikánských primárkách. Šéfuje magazínu The American Conservative. Je pravidelným diskutérem na kamery MSNBC. Svou poslední knihu nazval Sebevražda supervelmoci: Přežije Amerika rok 2025? (Suicide of a Superpower: Will America Survive to 2025?).

Jednou z chyb před sto lety – pokračuje ve svém posledním článku – byl „´bianko šek´, který dal císař Vilém II. Vídni po atentátu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda. Rozhodnete-li se Srby potrestat, řekl císař, jsme s vámi.“

„Rakousko po pár týdnech, strávených přešlapováním na místě, bombardovalo Bělehrad. Týden nato byly Německo a Rakousko ve válce s Ruskem, Francií a Velkou Británií.“

Repríza hrozí rovných sto let nato. V podobě „bianko šeku Izraeli“ – „pro válku s Íránem“ – o němž „má hlasovat Senát“.

Přesněji „senátního tisku S. 1881“. Bude-li Tel Aviv „nucen podniknout vojenskou akci na legitimní sebeobranu proti íránskému jadernému programu“ – uvádí se v něm – „Spojené státy se postaví po bok Izraele“. A poskytnou jeho „vládě diplomatickou, vojenskou a ekonomickou podporu“.

Předloha to sice podmiňuje „souladem s našimi zákony a ústavními procedurami“. Pravomoc „rozhodnout o válce“ však „svěřuje do rukou Bibi Netanjahua“. Ten se už vyjádřil bez skrupulí: „Je tu rok 1938. Německem je Írán.“

Je to opravdu on, kdo „má rozhodnout, zda se Amerika pustí už do své páté války na Středním východě v průběhu jediné generace?“ Smí se tak fatální verdikt – „o válce v Perském zálivu, čerpací stanici světa“ – „outsourcovat režimu Likud, jehož vedení staví Írán běžně naroveň nacistickému Německu?“

Text, aspirující na moc zákona, se „opakovaně zaklíná, že Írán má ´program jaderného zbrojení´“. Z hlášení amerických tajných služeb – z roku 2007, ani 2011 -  to však neplyne ani náznakem. V těch se má naopak za „´značně důvěryhodné´, že Írán jaderný zbrojní program nemá“.

„Čím může Senát svou verzi doložit? Proč není povolán dosvědčit, zda se Teherán rozhodl mít bombu, ředitel tajných služeb státu James Clapper?“

„Jsme snad, pokud jde o ´zbraně hromadného ničení´ Íránu, taháni za nos, podváděni a obelháváni, tak jako v případě Iráku?“

Senátní návrh zákona uvádí i to, že „Írán se musí vzdát obohacování uranu“. Přestože „prezident Hasan Rúhání už dal jasně najevo, že Írán na takové ultimátum přistoupit nemůže“.

Předloha zakotvuje i „nové sankce“, „pokud se do šesti měsíců neuzavře finální dohoda“. Senát však dobře zná i pozici Teheránu v této otázce: bude-li vystaven „novým sankcím v průběhu rozhovorů“, „odchází od jednacího stolu“.  Proč „Senát riskuje jejich kolaps“? Proč „na něm pracuje sám“?   

Dohodu, kterou už Írán podepsal, „neocons denuncovali jako ´horší než Mnichov´. Teď Strana války svatouškovsky deklamuje, že senátní návrh zákona je čistě ´pojistkou´ dosažení finální dohody a jejích závazků.“

„Ničím z toho však není. Zákon je projektem AIPAC, izraelské lobby, která chce jednání v Ženevě zesabotovat a poslat ke dnu.“ A to tak, že „se dá Teheránu na vybranou: buď kapitulace a likvidace všech vašich zařízení obohacujících uran, anebo vás neminou ještě tvrdší sankce, mířící k válce.“

Randál o apokalypse – z uranu v Teheránu – klame tělem. Pravému libretu vidí až do barochu i Pat Buchanan: „Tím, z čeho má hrůzu AIPAC a Bibi, není americká válka s Íránem.“ Děsí je „Amerika a Írán, obnovující korektní styky“. 

Neklamným detektorem jsou už osoby a obsazení: v čele holportu, prosazujícího nový zákon, stojí „senátoři Mark Kirk a Robert Menendez, které AIPAC vyplácí ze všech nejvíc“.

Bílý dům naštěstí - kvituje ikona nepančované pravice  – nátlaku ustupovat nemíní. Mluvčí Rady národní bezpečnosti Bernadette Meehan to potvrdila i minulý týden: „Chtějí-li určití členové Kongresu, aby Spojené státy podnikly vojenskou akci (proti Íránu), měli by předstoupit před americkou veřejnost a říci jí to na rovinu.“

Řečený návrh zákona – navazuje Buchanan – to hrotí právě tímto směrem  („ať to všichni ti senátoři vědí, či ani netuší“). Bude-li předloha schválena, „pošle ženevské rozhovory ke dnu“. A zařadí zpátečku k „sankcím, kulminujícím válkou Spojených států s Íránem“.

Většina senátorů za Demokratickou stranu „našla kuráž se AIPAC postavit“. Stát se „spolupředkladatelem zákona S. 1881 odmítla“. Z lavic republikánů ho však – „až na dva“ – „podepsali úplně všichni“.

Pokud Republikánskou stranou – i „po Afghánistánu, Iráku a Libyi“ – „už zase cloumá válečná horečka, radno jí v karanténě, izolující od Bílého domu, držet i příští čtyři roky“.

„Tiskový mluvčí Jay Carney říká, že pokud S. 1881 projde, bude ho Obama vetovat.“ Prezident by měl – míní i Reaganův speechwriter – říci Kongresu natvrdo: „vezme-li Izrael rozhodnutí, že zaútočí na Írán, sám na sebe, výlučně jeho věcí bude i válka, k níž to povede“.

„Obama by měl americké špionáži nařídit, aby nám řekla pravdu.“

„Brousí si Írán opravdu zuby na jadernou bombu? Má program, jak k ní přijít? Pokud ano, kdy o tom Teheránu rozhodl?“

„Anebo je to lež, mající nás znovu nahnat do války?“

Koryta, okupovaná sametem, už fackují i dinosauři americké pravice.