James Petras: Tristní paradox krize

Bezradně ustupují i síly, mající v erbu změnu

„Politická ekonomie světa je mozaikou trendů, které se navzájem kříží: doma rozklad a bohatnutí elit, nové zdroje většího zisku a prohlubující se deziluze, pokles životní úrovně pro mnohé z nás a extravagantní přepych pro pár ostatních, v některých regionech vojenské ztráty a v jiných zase obnova imperiální moci. Mluví se unipolární i multipolární konfiguraci světové moci a dokonce i o tom, že póly z ní vlastně už vymizely. Kde, kdy a v jaké míře si tyto pohledy mohou nárokovat platnost?“ otevírá dalších ze svých sond pod těkavou každodennost James Petras, profesor dnes už emeritní, autor 62 knih v 29 jazycích i stovky statí pro American Sociological Review, British Journal of Sociology, Social Research či Journal of Peasant Studies. Dodnes má pravidelné rubriky ve španělském deníku El Mundo nebo mexické La Jornada. Váženým hostem je i v řadě jiných médií.

V poslední studii polemizuje hned na několik stran:  

Ti, kdo z dnešního marasmu profitují - kdežto „jejich oběti slovo nikde nedostanou“ – si osedlali „ekonomiku švindlu a kriminální stát“. „Obecným úpadkem“ zní krédo „mocností, majících ho na povel“: „Buď tomu budeme šéfovat my, nebo to odskáčou úplně všichni!“

Precizovat dnešní pozici, již mají v „globální mocenské konfiguraci Spojené státy“, dokáže hlavně dvojí analýza: po „regionech“ -  a po „sférách vlivu“. Rozbor plně respektující, že „dějiny neběží lineárně“ či v „uzavřených cyklech“ – a „vojenské i politické nezdary v jedněch oblastech mohou provázet významné triumfy v jiných“. A že také „ekonomický pokles v některých sférách mohou kompenzovat rapidní pokroky v jiných sektorech a regionech“.

Ke směrodatným hlediskům patří určitě dopad, jímž se do „ekonomické, vojenské a politické moci Spojených států promítají války z posledních let“. Ti, kdo Ameriku vidí jako upadající kolos, nabízejí „působivé svědectví: válek v Iráku i Afghánistánu končících vynuceným stažením vojsk“, ač mu předcházela „extrémně nákladná vojenská okupace“. Skokový růst rozpočtového i obchodního deficitu provází pokles životní úrovně většiny populace. Na své si přitom nepřišly ani „americké ropné korporace“. Také válka v „Libyi vedla k totální destrukci moderní ekonomiky, bohaté na ropu, naprostému rozpadu státu i občanské společnosti a vzniku ozbrojených kmenových, fundamentalistických milicí, nepřátelských ke klientelistickým režimům USA a EU v severní i subsaharské Africe i ještě dál.“ Místo „plynulého profitu z výnosných dohod o ropě a plynu s kulantním Kaddáfího režimem“ si „Washington vzal do hlavy ´změnu režimu´ a zapletl se do války, která Libyi zruinovala a kompletně v ní zlikvidovala i jakoukoli ústřední státní moc“. Také „válka cizíma rukama“ proti Sýrii posílila jen „radikální islamistické válečné barony“ – a generovala i kolosální humanitární problém válečných běženců.

„Výsledkem imperiálních válek Spojených států jsou ekonomické ztráty, regionální politická destabilizace a vojenské zisky islamistického protivníka.“ Většina Latinské Ameriky stojí za Venezuelou a Kubou. Sílí tu „regionální integrace, zavírající před   Spojenými státy dveře“. Zatímco „obchodní podíl USA klesá, z trhu Latinské Ameriky je vytlačuje Asie“.          

Také pro její „ekonomickou expanzi je důležitější, než Spojené státy, Čína“ („financující“ navíc i „nerovnováhy samotné americké ekonomiky“). V Africe už jsou USA s to vlastně „jen vyvolávat ozbrojené konflikty“, vedoucí k „ještě větší destabilizaci“. Zato „asijský kapitál, hluboko investičně zakotvený ve strategických afrických zemích, sklízí výhody komoditního boomu, graduje svůj tržní podíl a repatriaci zisků“. 

Prachbídnou „diplomatickou a operační návratnost“ mají i „masivní investice do kyberimperialismu“. Užitek, jenž „možná nesou privátním korporacím“, vyvažuje bumerangový efekt, dopadající na „imperiální stát“. Skandály kolem „globální Agentury národní bezpečnosti USA limitují i dosavadní prostor „zpravodajských a tajných operací“.

Obecně tedy Washington sklízí „těžké vojenské a diplomatické nezdary“, „markantní ztráty svého fiskálu“ i „erozi veřejné podpory“. V tom panoramatu však zejí i „vážné trhliny, zejména v některých regionech a ekonomických sférách. Základní struktura impéria zůstává nedotčena“:

„NATO, řízené americkým Pentagonem, expanduje do nových členských zemí a eskaluje své operační pole. Pobaltské země, zvláště Estonsko, jsou dějištěm velkých vojenských cvičení pár minut od klíčových ruských měst. Střední a východní Evropa   hostí raketové základny, mířící na Rusko. Ukrajina směřovala ještě nedávno do Evropské unie, jen krůček i od členství v NATO.“         

Transatlantické partnerství „expanduje i do andských zemí, Chile, Peru a Kolumbie“. Cílem je „oslabit regionální obchodní bloky typu MERCOSUR a ALBA, vylučující Washington“. „CIA, Státní department a jimi dirigované nevládní organizace se angažují v kampaních, usilujících o širokospektrální ekonomickou sabotáž a politickou destabilizaci vlastenecké vlády Venezuely.“ Bankovní a podnikatelské kruhy, jimž kryjí záda Spojené státy, tu „provokují inflaci (50 %), deficit základních spotřebních komodit a poruchy v dodávkách elektřiny. Díky tomu, že mají pod kontrolou většinu venezuelských masových médií, mohou před nespokojenou veřejností svádět vinu na ´neefektivní vládu´.“

Po „ztrátě vlivu v Latinské Americe v prvé dekádě 21. století“ se Washingtonu v řadě zemí – Mexiku, Kolumbii, Chile, Panamě, Guatemale či Dominikánské republice – daří reinstalovat osvědčené „klienty a partnery“. Jak suverénní státní politika, tak regionální integrační projekty jsou stále značně „zranitelné vůči protiúderům USA“.

Ty sice „přišly i o vliv v některých zemích, produkujících ropu“. Do značné míry to však kompenzují růstem své vlastní výroby na bázi alternativních technologií. Oč markantněji se jim daří snižovat i výrobní náklady, tím pravděpodobnější i „obnova tržního podílu USA v ropném exportu“.             

„Arabské jaro“ zprvu indikovalo „pokles imperiálního vlivu USA v arabském světě“. Následujícímu vývoji však dominuje spíš přesně opačný trend. „Likvidace protiimperialistických režimů“ sice negarantuje, že je vystřídá vlastní „klientela“. „Plánem B“ bývá v takových případech tichá podpora „islamistických žoldáků“.

Graduje scénář „vojenského obkličování Číny“. Na plné obrátky běží i „politika trójského koně“. Těží i z toho, že „čínské elity vkládají mamutí sumy do vzdělání svých dětí na ´prestižních´ amerických a britských univerzitách“, vyučujících „doktrínám tržní ekonomiky“ a „optice, konvenující imperiálním zájmům“. Čínské politické a korporátní špičky zároveň exportují „desítky miliard dolarů do USA a západní Evropy“. Tady je „investují i do luxusních nemovitostí“ - a výnosy prohánějí „ráji na praní peněz“. V zemi se zformovala „vlivná frakce ekonomů a elitních finančních poradců, vyvíjející tlak na ´finanční liberalizaci´“, umožňující „invazi vedoucích aktérů spekulačního byznysu z Wall Street a City of London“. Zatímco „čínský průmysl vítězí v konkurenci na zámořských trzích, Spojené státy budují vlivné páky v čínských finančních strukturách“.

Amerika sice v Latinské Americe přišla o své „klientské pravicové režimy“. Jenže dnešní „režimy levého středu agilně kooperují s většinou klíčových amerických a kanadských korporací ve sféře těžby minerálů, agrobyznysu a komoditního velkoobchodu“. Pentagon sice už – s výjimkou Hondurasu – „není s to inscenovat vojenské převraty, stále však udržuje těsné pracovní vazby s latinskoamerickými vojenskými kruhy prostřednictvím (1) regionální policejní koordinace v otázkách ´terorismu´, ´drog´ a ´migrace´, 2) technického výcviku a politické indoktrinace prostřednictvím svých ´vzdělávacích´ programů´ a 3) účastí ve společných vojenských cvičeních.“

„Struktury impéria Spojených států“ – „korporátní, finanční, vojenské i politicko-kulturní“ – tak „zůstávají na svém místě“, připraveny využít každé příležitosti k obnově svých někdejších pozic. „Například prudký pokles cen komodit by velice pravděpodobně vyprovokoval hlubokou krizi a vyhrotil třídní konflikty v režimech levého středu, jejichž sociální programy jsou značně závislé na exportu potravin a minerálů.“ V takovém případě bude pro „agenturu Spojených států v řadách ekonomických a vojenských elit“ hračkou položit stávající režimy na lopatky a „vrátit k moci poddajné neoliberální klienty“.

Politika „imperiálního zatlačování“ („roll-back“) přitom vůbec nezávisí jen na „starých známých tvářích“. I mnohé „nové politické figury“ – a to i s „pokrokovým kreditem“ zastánců „sociální inkluze“ – „hrají klíčovou roli v nových obchodních sítích pod imperiální egidou“. K „prvořadým exponentům Transpacifického partnerství Washingtonu, obchodního bloku konkurujícího skupinám MERCOSUR a ALBA“, patří kupř. i chilská „socialistická“ prezidentka Michelle Bacheletová či její peruánský protějšek Ollanta Humala. Také hlavy států typu Mexika, Argentiny, Kolumbie a dalších zemí Latinské Ameriky, zakládající si na vlasteneckém a tak či onak i pokrokovém ratingu, se agilně podílejí na privatizaci „rodinného stříbra“ svých zemí – většinou do rukou některé z TOP 100 amerických korporací.

„Stagnující ekonomika Spojených států“ nechytila druhý dech i vinou „sériových imperiálních válek“. Neméně „hlubokou krizí však prochází i Evropa“ se svou „gigantickou armádou nezaměstnaných, chronicky negativním růstem a mizivými známkami oživení v dohledné budoucnosti. A dokonce i Čína, nově se vynořující světová velmoc, poklesl v této dekádě růst z 11 na 7 procent. Peking čelí doma narůstající nespokojenosti. Indie, podobně jako Čína, liberalizuje svůj finanční systém a otevírá ho invazi a vlivu finančního kapitálu Spojených států.“

„Hlavní protiimperialistické síly Asie a Afriky netvoří pokroková, sekulární, demokratická a socialistická hnutí. Impérium je naopak konfrontováno hnutími na náboženské, etnické, misogynské a autoritářské bázi, razícími i cíle iredenty. Staré sekulární, socialistické hlasy pozbyly svého zázemí a angažují se v perverzní ´legitimizaci´ agresivních imperialistických válek v Libyi, Mali a Sýrii. Francouzským socialistům, oponujícím v roce 2003 válce v Iráku, se teď z jejich prezidenta Francois Hollanda vyklubala existence, poklonkující brutálnímu militarismu izraelského válečného barona Netanjahua.“

Černobílou optiku „úpadku amerického impéria“ proto třeba brát s rezervou. Zatím se totiž „na obzoru nerýsuje žádná alternativně imperiální či protiimperiální tendence. Je-li sice pravdou, že západní kapitalismus je v krizi, nově nastupující asijský kapitalismus v Číně a Indii čelí jiné krizi, pramenící z neurvalé třídní exploatace a vražedných kastovních vztahů.“

„Jsou-li tak předpoklady socialismu ´zralé objektivně´, socialisté – minimálně ti, co zůstali viditelnou politickou silou – se komfortně integrovali do příslušných imperiálních režimů. Marxisté a socialisté v Egyptě se připojili k armádě, která svrhla konzervativní islamistický režim vzešlý z voleb a restaurovala v Káhiře imperialistický klientelismus. Francouzští a angličtí ´marxisté´ podpořili destrukci Libye a Sýrie silami NATO. Mnozí pokrokáři a socialisté v Evropě a Severní Americe podporují izraelské válečně barony“ - a „ani neceknou proti moci, již sionismus uplatňuje v exekutivě a legislativě jejich zemí.“

„Je-li imperialismus v úpadku, je to i případ antiimperialismu. Je-li kapitalismus v krizi, existující protikapitalistické síly jsou na ústupu. Rozhlíží-li se kapitál po nových tvářích a ideolozích, není už načase, aby se do toho samého pustily i protiimperialistické a antikapitalistické síly?“

Až zase zazní alibistické nářky – o pasivitě, ba apatii masy, již politika neživí – kéž by je osvítila aspoň slova emeritního profesora. Velevážených univerzit v USA a Kanadě.