James Petras: Dluhový strop a parazitní penězovod

„Finanční elity“ už to jinak, než na veřejné manko, ani neumí

Když si o dluhový strop – největší sekyru dějin – dělá boule Amerika, pro spojeneckou vděčnost je to vrchovatě ženantní. Žvanivý mainstream láme rekordy mrtvého brouka. Kde se to manko vzalo – a kdo z něj profituje – bere servilním obloukem.

James Petras – profesor dnes už emeritní – vydal 62 knih v 29 jazycích. Napsal i stovky statí pro  American Sociological Review, British Journal of Sociology, Social Research či Journal of Peasant Studies. Dodnes má pravidelné rubriky ve španělském El Mundo nebo mexické La Jornada. Váženým hostem je i v řadě jiných médií.

V článku Kdo profituje z růstu dluhového stropu? (Who Are the Beneficiaries of Raising the Debt Ceiling?) píše:

To, co už „systémovou katastrofou“ nazývá i spousta „světových politických a ekonomických lídrů“, lemují i „průvodní krize: vláda není s to garantovat, že jí projde rozpočet vojenských i civilních agentur a aktivit, včetně obrovských sum pro vojenské kontraktory, financí pro byznys, zemědělství i bankovní operace a sociální programy“. Jen díky růstu dluhového stropu je s to „fungovat finanční vládnoucí třída, inkasující stovky miliard dolarů na úrocích z peněz, vybraných na daních“. Jedině v těchto berličkách si „stát může dál půjčovat a platit svým miliardářským věřitelům“. Ta vazba má i opačný gard: „dokud je státní kasa likvidní, zůstává ´bezpečným přístavem´ pro investory, lačné po zisku bez rizika“. Jen potud, pokud je „dolar dominantní měnou globálních transakcí“, „může ho státní pokladna tisknout, jak se jí zamane, a půjčovat za hubičku – na úkor svých konkurentů a rivalů“.

„Společný jmenovatel“ to má hlavně jeden: „celá konstrukce finančního kapitálu“ - i „všech jeho podpůrných struktur“ - už „stojí i padá s financováním státem, který se zadlužuje“. Oč víc to stát degraduje na dojnou krávu parazitních elit, tím víc „peněz tahá z kapes velké většiny Američanů“.

„Nepřetržitě rostoucí dluh“ - „soustavné navyšování jeho stropu“ - padají hlavně na konto „dlouhodobých, kolosálních vojenských výdajů, jimiž si Spojené státy budují pozice impéria“. To už se - „navzdory militaristické propagandě“ - není s to „ani samofinancovat“.  Celková „proporce mezi náklady a výnosy imperiálního podniku je markantně záporná“. Všechny ty „války a okupace“ už „přišly daňové poplatníky na tisíce miliard dolarů“. Očekávaná „návratnost“ se však - „v Iráku, Afghánistánu ani nikde jinde“ - nekoná. Ani v podobě „výnosů imperiálního plenění“, natož pak „expanze tuzemské ekonomiky“.

Především „drancování státní kasy“ je i tajenkou „růstu finančního kapitálu“. A to jak cestou lukulských „sanací“, tak „úvěru na nízký úrok“ - také však „mastných úroků z vládních obligací“ - i nepřeberné škály „subvencí a daňových výjimek“. Výsledkem je „chudý předlužený stát“ - a „bohatě  prosperující Wall Street“.

Šestnáct dní, po něž musela zavřít krám i muzea imperiálního ohně a meče, nebylo planou brnkačkou na nervy. Republikánská opozice si vydupala Velký kompromis (Grand Bargain). Další tisíce miliard nadělí právě těm, kdo zemi tlačí do dluhové pasti.

Opačný sociální pól to pocítí už brzy a nenejvýš citelně. V podobě „sociální výdajů státu, seškrtaných o 1.300 až 1.400 miliard dolarů už během příštích deseti let“. Na starobní důchod bude nárok až v sedmdesáti. Té „reformě“ vede ruku morbidní kalkulace, že „spousta zaměstnanců zemře dřív, než stačí inkasovat první penzi“ (a „milióny Američanů bude muset do práce o pět let déle“). Stát tím na úkor seniorů ušetří 120 miliard dolarů. Zvyšuje se i věková hranice – ze 62 na 64 let - opravňující žádat o předčasný, a proto jen částečný důchod. Tady se kalkuluje s „úsporou“ 144 miliard dolarů.

Směrem dolů se „modifikuje“ i „index životních nákladů“. Mandatorní výdaje státu to „zeštíhlí“ o dalších 112 miliard USD. Sociální dávky už nebudou zohledňovat dřívější příjem, ale jen „cenový index“. Ty, kdo se propadl do jejich „sítě“, to zkrátí o dalších 137 miliard dolarů.

Celková redukce starobních důchodů a sociálních dávek tak – během pouhých deseti let – překročí hranici 500 miliard dolarů. Bude to – ve starostlivé ambaláži „péče o snížení dluhu“ - „enormní transfer bohatství do rukou miliardářských věřitelů, investorů a budovatelů impéria“.

Drastická redukční dieta čeká i federální rozpočet zdravotnictví. V zemi neomezených možností přitom subvencuje – navíc jen zčásti – výlučně péči o lidi v důstojném věku či na existenčním dně. 419 miliard USD, o něž budou zkráceny i jejich rozpočty, způsobí „ještě dekadentnější třídní polarizaci“. 241 miliard dolarů, které by dosud dotoval stát, „vynese“ zvýšení „spoluúčasti z 25 na 35 procent“. Dalších 125 miliard k tomu přihodí posun věkové hranice, kdy na státní příspěvek na zdravotní péči vzniká nárok (z 65 na 67 let). O celých 187 miliard zhubne i federální konto, subvencující zdravotní péči o populaci, postiženou invaliditou či existenční pohromou.

Tak „reakční škrty v elementárních sociálních programech“ jdou na ruku banksters – jak osvícenější Amerika přezdívá svým „finančním elitám“ - hned dvojmo: 

- Zatímco ti na mizině „vypadnou ze hry úplně“, klientela, v „jejíchž to bude silách, si bude nucena platit  u privátních firem jak zdravotní pojištění, tak odvody na starobní důchod“;

- „Redukce veřejných sociálních služeb“ je pro Wall Street “záměrnou, cynickou strategií, mající vyvolat masovou nespokojenost“ - a „dláždit tak cestu postupné privatizaci služeb“. Ta ovšem nutně „zvýší jejich náklady, omezí dostupné varianty i samotné lékařské úkony, operace a procedury, zvláště u nejstarší generace“. „Zvýšenou nejistotu“ doprovodí „minimalizací poskytovaných služeb“ - a tedy i explozí „neléčených nebo nedostatečně léčených chorob, větších útrap a ekonomické nouze“.

„Velký kompromis, podmiňující navýšení dluhového stropu, rozšíří a prohloubí sociální nerovnost.“

Uváží-li se jeho drastické důsledky – míní americký profesor - „bylo by lepší, kdyby se žádné dohody nedosáhlo“. Právě to by „otřáslo základy Chrámu  mamonu a vedlo k jeho pádu“. Teprve za to by „zaplatila finanční elita“. Teď bude svoje manka naopak „rozepisovat stovkám miliónů Američanů“.

Právě „default by podemlel samy finanční základy imperiálních válek, špionáže, mučení a eskader smrti. Rozpadl by se celý stavební projekt impéria.“ Default by sice „krátkodobě poškodil i dělníky a střední třídu“. O to víc by však „zdiskreditoval vládnoucí strany, politickou elitu a Wall Street“. A mohl tak uvolnit prostor úplně „nové politické konstelaci“. A tedy i „zdrojům pro sociální programy“, získaným -   řečeno s Davidem Stockmanem - „vyluxováním smetánky“.

Tady se nabízí „zvýšit korporátní daň na 50 %“, „uvalit pětiprocentní daň na finanční transakce“, „zrušit zastropování sazeb sociálního pojištění“ a „zdanit zisky amerických nadnárodních společností“. Masa „dalších miliard se ušetří, jen co se skoncuje s imperiálními válkami, zavřou zahraniční vojenské základny a zruší vojenské kontrakty“.

„Daňová reforma“, „rezignace na imperiální ambice“ a „růst investic doma“ vygenerují „rozpočtový přebytek“, umožňující „poskytnout veškerou zdravotní péči každému bez výjimky“, „snížit věkovou hranici starobního důchodu na 62 let“ - a „zajistit důstojný příjem všem pracujícím“.