Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Chris Hedges: Rakovina demokracie

Let´s Get This Class War Started
Chris Hedges

Z anatomie dekadentní oligarchie

Že jiný svět je možný, vrátila do hry sociální fóra. Už roky před ranou z milosti, již dala konci dějin dnešní krize. Znělo to Gándhího stopou. Indie už sice není kolonie. Zemí, kde si bída dopřává bakchanálie, je však dodnes. 

Pak kdosi – v Plzni na prázdný billboard – nasprejoval: Jen jiný svět je možný!  Býval to – ještě před pár lety – corpus delicti. Troufalé rebelie, hodné razie myšlenkové policie. Hujerských benefitů pro smečky  konfidentů.

Teď to však bere přes Rubikon i Chris Hedges, extraliga americké publicistiky. Napsal i hromadu knih:  Válka je silou, dávající nám smysl života (War Is A Force Which Gives Us Meaning), Impérium mrákot (Empire Of Illusions),  Kolaterální škody (Collateral Damage), Smrt liberální třídy (Death Of The Liberal Class) i několik dalších.

Dnešním sloupkem na Truthdig – píše je každé pondělí – hází rukavici už titulkem: Nechme tu třídní válku vypuknout (Let´s Get This Class War Started):

„´Bohatí se od nás liší,´ měl F. Scott Fitzgerald prohodit k Ernestu Hemingwayovi, na což prý Hemingway opáčil ´Jo, mají víc peněz´. Ta konverzace, ač k ní ve skutečnosti nedošlo, shrnuje Fitzgeraldovu moudrost, k níž se Hemingway nedopracoval. Bohatí jsou jiní. Futrál z mamonu jim umožňuje měnit ty kolem nich v poddajné pracanty, závislé nátury, služebnictvo, leštiče klik a sykofanty. Bohatství, ukázal Fitzgerald ve Velkém Gatsbym i krátké povídce Bohatý kluk, plodí třídu, pro niž jsou lidské bytosti jen zbožím na jedno použití. Kolegové, spolupracovníci, zaměstnanci, kuchyňský personál, služebnictvo, osobní učitelé i trenéři a dokonce i přátelé a příbuzní se před vrtochy bohatství buď ohnou, anebo mají padáka. Jakmile oligarchie dosáhne nekontrolované ekonomické a politické moci, na jedno použití má i ostatní spoluobčany.“

„Privátní tvář oligarchické třídy“ se té, již „vystavují na veřejnosti“, „podobá pramálo“. I „já, podobně jako Fitzgerald“ – píše Hedges - „jsem byl do horní krusty katapultován už zamlada“. V „elitní škole v New England“ („už v deseti jen díky stipendiu“). Měl „jsem tam spolužáky, jejichž otcové – vídali je jen zřídka – přijížděli do školy v limuzínách se suitou osobních fotografů (a leckdy i metres), zásobujících tisk obrazy bohatých a věhlasných mužů v roli příkladných otců. Trávil jsem spousty času v domech ultrabohatých a mocných a pozoroval své spolužáky, stále ještě děti, chovající se přezíravě k šoférům, kuchařům, guvernantkám a služebnictvu. Když se ti synáčci a dcerušky ocitli ve větších trablích, hned měli k ruce právníky, novináře i politické figury, kteří je z toho vytáhli – čítankovým exemplářem té nefér pozitivní diskriminace je život George W. Bushe. Bohatí mají k chudině i střední třídě – navzdory halasné publicitě své filantropie – jen snobské opovržení.“ „Nižší třídy“ jsou pro ně jen „neotesaní paraziti“ (co třeba „držet při zemi“, aby „si příliš nevyskakovali“).

„Moje nenávist“ ke „kapricům, bezcitnosti a nadutosti bohatých pramení ze života mezi privilegovanými. Zážitek to byl krajně nepříjemný. Zjevil mi ovšem jejich neukojitelné sobectví a rozmazlenost. Lekci na téma, kdo je můj nepřítel, jsem dostal už jako kluk.“

„Naší největší slabinou“ - píše Hedges už jako zralý muž - je „neschopnost rozpoznat v oligarchii, která nám vládne, patologii“. Před „dekadencí vládnoucí elity“ nás „oslepuje permanentní propaganda a public relations, úkolované korporacemi a smetánkou. Pravý stav věcí nám zastírají podlézaví politici, přitroublí baviči a vyčichlá masová kultura v gáži korporací, které tu smetánku vynáší do nebes a šíří iluzi, že se mezi ní, budeme-li dost přičinlivě pracovití, můžeme vyšvihnout i my sami.“

Z toho, že „bohaté a masu“ dělí „antagonismus“, „vycházeli Aristoteles, Nicolló Machiavelli, Alexis de Tocqueville, Adam Smith i Marx“. Už „tito filosofové věděli, že oligarchie je školena v manipulaci, represi v rukavičkách i bez servítků a v exploataci, jimiž své bohatství a moc usurpuje na náš úkor. Jádrem její moci je vláda světu idejí.“ Do „intelektuálního establishmentu“, který si za tím účelem vydržuje, pasuje jen „servilní vazaly ideologie tržního kapitalismu a globalizace“. Výlučně mozky, ochotné „dělat advokáta její lakotě“.         

A právě slzným plynem této ideologie - a „eliminací kritických hlasů, zvláště ve vědě“ - „hloubí naše oligarchie největší příjmovou propast v průmyslově rozvinutém světě. Horní 1 procento obyvatel Spojených států vlastní 40 procent bohatství země, kdežto spodním 80 procentům z něj patří jen 7 procent, píše Joseph E. Stiglitz v knize Cena nerovnosti (The Price of Unequality). Ke každému z dolarů, jež měla nejbohatší 0,1 procenta roku 1980, jí do roku 2008 přibyly další tři.“

Opačný pól zmapoval David Cay Johnston. V článku Co bohatí nechtějí, abyste věděli o daních (Things the Rich Don´t Want You to Know About Taxes) píše: „Spodním 90 procentům k dolaru, který měli už tehdy, přibyl jen jediný cent“. Dnes už je celá „polovina země v zóně bídy či nízkého příjmu. Reálná kupní síla minimální mzdy se od roku 1968 snížila o 2,77 dolaru. Oligarchie žádné oběti pro společné dobro neplánuje. Nedělala to nikdy. A nikdy ani nebude. Je rakovinou demokracie.“

„´My, Američané, se za submisivní nepovažujeme, ve skutečnosti však takoví jsme,´ píše Wendell Berry. ´Jak bychom si jinak nechali líbit destrukci své země? A ty, kdo ji ničí, za to ještě odměňovali? Proč se jim tolik podřizujeme? Protože nejsme dost radikální. Anebo nejdeme dost do hloubky, což je totéž.´“

Za “oligarchického státu se zemi, podle Aristotela, nabízejí dvě východiska. Buď se mu zbídačené masy vzepřou, aby nerovnováhu bohatství a moci napravily, anebo oligarchové nastolí brutální tyranii, zotročující masy silou. My jsme si vybrali druhou z Aristotelových variant. Pomalý pokrok, jejž jsme od počátku 20. století dosáhli díky odborům, vládní regulaci, New Deal, soudům, alternativnímu tisku a masovým hnutím, nabral zpětný chod. Oligarchie nás mění – tak jako v ocelárnách a textilkách 19. století – v lidské bytosti na jedno použití.“ A chce si to pojistit i „nejvšudypřítomnějším aparátem policie a kontroly  soukromí v lidských dějinách“.

„Většině Otců-zakladatelů by taková nerovnováha nebyla proti srsti“. Až na pár výjimek to byli  „zámožní majitelé otroků“. Z „přímé demokracie měli hrůzu“. Už oni „sešněrovali vládu lidu“ na oltář  „vlastnických práv aristokracie“. „Masy měly být drženy zkrátka.“ „Ženy, původní populace, Afroameričané i nemajetní lidé“ byli z „demokratického procesu vyloučeni už u zrodu republiky“. Právo na „vlastní hlas jsme si museli vybojovat“. Ve „válkách, sváděných prací, padly stovky dělníků a tisíce jich byly zraněny.  Skutečným motorem rovnosti a sociální spravedlnosti byla naše radikální hnutí, vystavená represi a nemilosrdně potlačovaná ve jménu antikomunismu.“

A právě tam se nás „oligarchická třída snaží vrátit“. „Disent je znovu zločinem.“ Chapadla „globálního neofeudalismu dřou dělníky v bídě napříč planetou“. Zato „korporátní oligarchie křečkuje osobní mamon po stovkách miliónů“. 

„Třídní boj definuje většinu lidských dějin. Marx trefil hřebík na hlavičku. Oč dřív pochopíme, že z války s korporátní elitou, která je u moci, není kam zběhnout, tím dřív nám dojde, že tyto elity třeba svrhnout. Ve Spojených státech si korporátní oligarchie usurpovala všechny mocenské instituce. V rukách korporací jsou volby, vnitřní bezpečnost, justice, naše univerzity, umění a finance i skoro veškerá komunikace. Naše demokracie, vyprahlá do pokleslých debat dvou korporátních stran, se scvrkla na jalové politické divadlo.  Čelit libidu Wall Street, průmyslu fosilních paliv a šmelinářů s válkou se v mezích dnešního systému už nedá. Jedinou možností, která nám zbyla, věděl už Aristoteles, je vzepřít se.“

Když se rodil jeho Velký Gatsby, Fitzgerald „četl Zánik Západu od Oswalda Spenglera. Spengler tu prokoval, že tradiční elity západních demokracií, stižených sklerózou a agónií, nahradí třída ´prachatých gangsterů´. Tady se Spengler trefil do černého.“

„´Existují jen dva či tři lidské příběhy,´ napsala Willa Cather, ´a opakují se s intenzitou, jakoby dávaly teprve premiéru.´ Houpačka dějin vynáší oligarchy znovu až k nebesům. A nás, ponížené a zlomené, nechává napospas. Ta bitva je prastarého data. V dějinách lidstva běží znovu a znovu. Zato my jako bychom nezmoudřeli dodnes. Vzít to do vlastních rukou je nejvyšší čas.“