Zbigniew K. Brzezinski: Rakety na Damašek riskují bumerang

Smí světu poroučet groteskní ignorant?

Sýrii hrozí brutální lekce. Vrtoch velmocenské arogance. Černě to vidí i šedá eminence. Big Zbig -  Zbigniew Kazimierz Brzezinski – tu kutanu nosí už přes půl století. Carterovi dělal sufléra pro státní bezpečnost. Radil i jeho předchůdcům a nástupcům. Magazín The National Interest přetiskl televizní interview, které dal už v červnu. Zub času na ně nemá. Právě naopak:

Obamova administrativa je u moci už pět let – táže se eminence moderátor - Západ se ale podle vás oddává „masové propagandě“. Vtahuje Obamu do syrského konfliktu to, že „nemá dost sil postavit se statu quo?“

Nemohu sloužit „psychoanalýzou, ani historickým revizionismem“, kontruje Brzezinski. Syrský konflikt však lemují i „záhadné momenty“. Už svým „načasováním“. Startérem násilností, propuklých v roce 2011, byly „následky sucha“. „Rozněcovaly je dvě známé autokracie Středního východu: Katar a Saúdská Arábie“. Že se „Asád musí poroučet“, však „začal z ničeho nic hlásat i on“ (míněno Obama) - „aniž tomu předcházely přípravy, jak toho dosáhnout“.

24. března 2012 - „v roce voleb“ - otiskl šéf CIA generál Petraeus v New York Times stať, burcující k “dalekosáhlé podpoře Kataru a Saúdů“ (a potřebě „dát je nějak dohromady i s Tureckem“). Dá se to „považovat za strategické stanovisko?“ „Proč jsme se všichni najednou rozhodli, že Sýrii třeba destabilizovat a svrhnout její vládu? Kdo to kdy vysvětlil americkému lidu?“

Na podzim roku 2012 - „zejména až po volbách“ - se „konflikt obrátil proti rebelům. A ukázalo se, že zdaleka ne všichni jsou ´demokratičtí´. A tak se začala celá politika přehodnocovat. Myslím, že všechny tyto věci třeba vyjasnit, máme-li dojít k hlubšímu pochopení, co vlastně je přesným cílem politiky Spojených států.“

Amerika – provokuje eminenci moderátor - „často pomohla povstaleckým hnutím – například v Nikaragui, Afghánistánu či Angole“. Tak „co je špatného na intervenci na humanitární bázi“ dnes?

Hlavně její „destabilizující a nakažlivý efekt“, říká Big Zbig. Hrozí totiž i „zranitelnému Jordánsku či Libanonu“. „Součástí obrovského sektářského konfliktu mezi sunnity a šíity se může stát i Irák“. Ke „kolosální kolizi“ může dojít i „mezi námi a Íránci“. Teď je „toho v sázce mnohem víc“. „Situace je podstatně nepředvídatelnější.“ A „pramálo příhodná pro to, aby se zadržování americkou silou obrátilo právě proti Sýrii.“  

„Když neocons vstoupili do Iráku, chtěli tím na Středním východě dosáhnout dominového efektu, který nám umožní svrhnout jeden režim za druhým,“ navazuje moderátor. Nedochází v tom, čeho jsme svědky teď, právě k „morbidnímu naplnění této aspirace“?

Neocons – říká šedá eminence – se kojí „nadějí, že v Sýrii zinkasují to, k čemu původně došlo v Iráku“. Jenže v „tomto konkrétním případě je celková situace v regionu labilnější, než za jejich invaze do Iráku“. Navíc je „infikovala představa, již sdílí i některé izraelské pravicové kruhy, že to nejlepší, co může potkat strategické zájmy Izraele, je destabilizace všech jeho sousedů“. Právě to je však, viděno v dlouhodobém výhledu, „recept na pohromu“ především pro Izrael. „Vedlejším následkem“ destabilizace totiž bude i „eliminace amerického vlivu v regionu“. Pak by „Izrael zůstal odkázán už jen na své vlastní síly“. Tedy „nic dobrého pro Izrael“, ani pro „americký národní zájem“.          

Jinak, než se to traduje, vidí Brzezinski i mezinárodní rámec urovnání syrské krize. Pokud by zahrnul pouze Rusko - s „Francií a Velkou Británií“ (“bývalými koloniálními mocnostmi, které jsou v regionu nenáviděny“) - „šance na úspěch nebudou tak velké, jako když nějak zaangažujeme i Čínu, Indii a Japonsko, mající také zájem na stabilnějším Středním východu. Tyto země mohou kumulativně napomoci dosažení kompromisu, z nějž nikdo, přinejmenším opticky, nevyjde jako vítěz“. Především „uspořádání voleb pod mezinárodní záštitou, jichž se může zúčastnit, kdokoli si zamane, a díky nimž si zachová tvář  i Asád“.  

Jinak se Amerika „žene do neefektivní intervence“. Ta někdy sice „není nejlepší, ani však nejhorší variantou“. Tentokrát by ovšem jen „zvýšila naši pomoc té ze sil, kladoucích Asádovi odpor, která je z nich všech nejméně efektivní“. V „nejlepším případě jen poškodí naši důvěryhodnost“. V „nejhorším nahraje vítězství sil, nepřátelských k nám mnohem víc, než byl kdy Asád. Já stále nerozumím tomu, proč jsme někdy v letech 2011 či 2012 – tedy v roce voleb – došli k závěru, že se Asád musí poroučet.“

Zavádějící je i vidina, že by to umožnilo „budovat větší Pevnost Izrael“. Honba za zcela nereálným cílem hrozí „krvavou lázní (v různých podobách pro různé země) a citelnými ztrátami i v samotném Izraeli“. A ve finále vznikem regionu „plného nepřátelství, nezvládnutelného ani jaderně vyzbrojeným Izraelem“. Způsobil by mu, co „některé války nadělily v menším nám“. Postupně „by ho vyčerpaly, unavily, znechutily a vedly zpočátku k emigraci toho nejlepšího a nakonec i ke kataklyzmatu, jehož konkrétní podoba se v této fázi ještě nedá předpovědět.“ Je to „Írán, kdo sídlí hned za sousedními dveřmi“. Chce „na ně snad Izrael zabušit? A co Pákistán a ti ostatní? Představa, že region udrží pod kontrolou sice velice silná a odhodlaná, přesto však ale jen země se šesti miliony obyvatel, je prostě zdivočelým snem.“

V Americe mají i „mezi intelektuály a v médiích“ - míří moderátor k závěru - „navrch moralistické výzvy k akci v Sýrii, založené na emocích“. Jak si to vysvětlit i „po debaklu války v Iráku“?

Dnešní Spojené státy – říká s úsměvem Brzezinski - jsou „zemí krajně zjednodušeného pohledu na světové dění“. Stále ovšem i „velké víry ve schopnost Ameriky prosadit svou, klidně i silou, je-li to nezbytné“. Tím snáz se tu daří „simplifikujícím řešením, navrhovaným lidmi, kteří jsou buď demagogy, anebo jsou dost mazaní na to, jak své cíle prosazovat salámovou taktikou“. Tím větší je však riziko, že Amerika „nakonec zabředne do velké regionální války“. Ta se jí nutně vrátí v podobě „regionu, naladěného k nám nepřátelsky ještě víc, než mnoho Arabů už dnes“. „Byla by to pro nás katastrofa“. Právě to ovšem „stěží pochopí průměrný Američan, co toho o dění ve světě přečte pramálo“. 

Amerika je „zemí pozitivních emocí“. Také však „chatrných znalostí okolního světa“. „Minimální schopnosti to s ním umět“.

Je to groteskní deficit. Smí zmasakrovat i Sýrii?