Michail Chazin: Blazeovaný mamon prořídne o celý řád

“Liberální demokracie” čeká masová existenční degradace

Už jsme si zvykli žít i s problémy Řecka, Bulharska či Španělska, otvírá další sondu pod ambaláž doby Michail Chazin. Kontury dnešní krize naskicoval už v knize, vydané pět let před jejím propuknutím (M. Chazin, A. Kobjakov: Soumrak dolarového impéria a konec “Pax Americana”, 14. 12. 2012).                    Teď brousí další kamínek do její mozaiky:

“Co znamená 60 % mládeže bez práce? Ze společenského hlediska je to katastrofa. Pokud člověk do třiceti nikdy nepracoval, nebude pracovat už nikdy.” Nezaloží “ani normální rodinu” (“proti níž vede liberální společnost aktivní boj”). Mine ho “normální sociální adaptace”. Jen tou se však „reprodukuje sama společnost“. “Co budou její včerejší děti dělat, až jim dojde, že přišli o normální život – a to nadosmrti? Variant až tak moc nemají: kriminalitu, terorismus, revoluci. Nebo konverzi ve zvíře pod vlivem narkotik.” Civilizaci, zabředlé v liberální utopii, to dává šanci už “jen na jednu generaci”.

Nařčení z “nemístného pesimismu” je mozkům Chazinova kalibru šumafuk. Hrozí buď od těch, kdo “je mají v popisu práce” – nebo od nátur. které si prostě “bojí přiznat i to, co už bije do očí”. Pominou-li se ryze ”ideologické argumenty” (typu že i Chazin, ač teprve čerstvý padesátník, je z “vymírajících pracovníků ideologického oddělení okresního výboru strany”), zbývají přiťápnutému “optimismu” už jen věštby, že “krize skončí co nevidět”. Z reálných fakt to neplyne – dvojnásob v zemích, propadlých deliriu “liberální” nadřazenosti, “nelze obnovu ekonomického růstu čekat ani po nejbližších 10 – 15 let”.

Střízlivý výhled vyžaduje i nepředpojatou retrospektivu: “Dnešní společnost ´všeobecného blahobytu´ se rodila v 50. letech jako odpověď na výzvu SSSR. Až do 70. let západní předáci, majíce na paměti krizi 30. let, aktivně využívali keynesiánské metody redistribuce zisku” (a “utváření ´střední´ třídy”).  Po “krizi 70. let” však “životní úroveň obyvatelstva a samotné ´střední´ třídy” už zvyšovali jen čistě “úvěrovým nafukováním poptávky”.

O tom, nakolik už tehdy “západní projekt prohrál střet s ´rudým´ projektem, lze vest ještě mnoho sporů”. Na “podstatě toho, co následovalo, nic nezmění: ´reaganomika´ měla k dispozici jen limitovaný čas”. My se “dnes musíme smířit s tím, že všechny následky této politiky ponesou právě naše generace.”

Zvlášť “citelný úder” – jakkoli paradoxně to zní – “dolehne na bohaté”. Z “reaganomiky” totiž profitovala sorta těch, kdo “svůj majetek nadělali z finančních operací”. Právě ta načas “rostla rychleji, než všechny ostatní sociální skupiny”. Jen ale “za cenu rostoucího dluhu”.

“Dnešní normální bohatý člověk” je na tom “přibližně následovně: kapitalizovaná aktiva řekněme za 8 miliard dolarů a dluhy ve výši 5 miliard dolarů (což je ještě optimističtější varianta, mohou totiž dělat i 7 nebo dokonce 9 miliard). A tato aktiva generují finanční toky zhruba ve výši 200 milionů dolarů ročně, z nichž se obsluhují i dluhy. Má-li kdo za to, že 8 miliard je moc, může se všechny zmíněné cifry snížit o jeden nebo klidně i o dva řády.”

Krize však “vede ke dvěma procesům”: “propadu inkasovaných důchodů” – i k “poklesu kapitalizace”. A tak i “náš oligarcha” už vlastní “kapitalizovaných aktiv jen za 3 miliardy” – a “ročně inkasuje jen 50 milionů a o nic víc”. Jenomže “dluh 5 miliard mu zůstal v původní výši”. To není exotická “výjimka”, nýbrž spíš “pravidlo” – “svá aktiva vyváděly za ´zlatých´ 90. let a v prvé dekádě tohoto století na finanční trhy i ty ´nejreálnější´ sektory ekonomiky”.

“Počet bohatých se tak razantně sníží” – “zhruba desetkrát, tedy o celý řád”. O “svá privilegia a status se budou rvát zuby nehty”. Nejvíc tak, že budou “vrstvám, řadícím se do ´střední´ třídy, brát i poslední zbytky toho, co jim ještě zůstalo”. Až “děsivě tím vygradují sociální a politické napětí”. Hlavně s pomocí svých “specifických možností” – “zkorumpovaných příslušníků silových složek, právníků a hodnostářů státu”. Bude to celosvětový trend. Nejvíc však “dolehne na západní svět”. Právě pro něj bude “zásadní redukce ekonomiky” zcela nevídané novum (“žijící pokolení nic podobného nepamatují”).

“Střední třída” se – odhaduje Chazin - ztenčí “zhruba na třetinu”. Důsledky, které to nadělí, “nebudou o nic méně destruktivní”. Už proto, že “samotných příslušníků této ´třídy´ je podstatně víc”. Zatímco ohrožená nejvyšší příjmová patra budou “snít o zachování systému, v němž byli elitou” – ”jak se vrátit do starých zlatých časů, a ne jak vytvořit cokoli nového” – deklasované většině “střední třídy” dojde, že byla “hozena přes palubu”. Bude si “vybíjet vztek na celém systému jako takovém”. Tady už “vládnoucí moci nepomůže žádný argument”. Tím spíš, že je budou tlumočit ti, kdo se ve “střední třídě udrželi”. Ty, kdo “z ní vypadli”, bude iritovat už to.

“Masová sociální vystoupení, jež nyní sledujeme v Řecku, Bulharsku či Španělsku,” jsou hlavně protestem “těch, kdo se ze ´střední´ třídy propadli”. O “občanské společnosti”, která je “právě degraduje”, si sice “zachovali ještě mnohé iluze”. Dožívá v nich i lecos z “antisovětské propagandy 90. let” (i když v Bulharsku, které ještě pamatuje bezstarostné časy, to rezonuje i síla dnešních protestů). Nejen tam je to však vzbouření “lidi, zbavených šance na solidní život definitivně”. Tady se bude režimní propaganda míjet účinkem tím víc, oč “markantněji se s ní bude rozcházet sám život”.

Vrstvy, neprivilegované už před krizí, “neměli moc bůhvíjak v lásce nikdy”. Dosud se však “ani nijak zvlášť neprojevovaly” - jak v důsledku své existenční lability, tak “relativní stability státu, tvrdě potlačujícího nestrukturované nepokoje”. Teď se však “situace mění od základu – tato společenská vrstva se rozrůstá o celé řády”. A “hlavně o ´nové chudé´,  tj. bývalé příslušníky ´střední´ třídy, mající jak určité vzdělání, tak povědomí o zákonech”.

A právě “tuto znalost z nich budou oslabené státy vytloukat s maximální razancí”. Aby jim ráčilo “dojít, že teď už nejsou důstojný člen společnosti, ale chamraď, mající leda právo kušovat”. Čím víc “to z nich však bude vytloukat, tím bude protest strukturovanější a promyšlenější.”

Najde to výraz jak ve “vzniku nových stran (už se rodí), kladoucích si za cíl zásadní změnu dnešního modelu buržoazní společnosti (od omezení autorských práv až po otevřený fašismus) “, tak v ”erozi stran tradičních” – i v “evoluci nových typů politické aktivity”.

I to vše však bude rezonancí rozhodujícího rysu doby: “Žádné zásadní zlepšení světové” - a jmenovitě “západní ekonomiky” – “se v nejbližších deseti letech nerýsuje.”       

Opozici, házející systému rukavici, začal nový závod s časem. Zatím má zoufalé zpoždění.