Nikolaj Leonov: Packalovo groteskní alibi

M. Gorbačov: “Ráno se nepochválíš a celý den chodíš jako pitomec”

Gorby je unikátní zjev. Ten dvounohý (neb čtyřnohý Gorby, jak si ho pokřtil Bush junior, byl docela ordinérní čokl). Dvounohý Gorby sklízel aplaus za to, co bořil (velmi selektivně). Že by kdo tleskal tomu, co tvořil, není známo (globálně). Svou kariéru – píše Nikolaj Leonov - “končil proklínán většinou obyvatelstva, přezírán politickými protivníky, zrazen vlastními souputníky”. Když se – v prezidentských volbách roku 1996 - pokoušel o politický comeback, “neposbíral ani celé procento hlasů”. Pak se - s “maniakální posedlostí” - pustil do budování ruské sociální demokracie. “Už samo jméno jejího lídra však soudně uvažující lidi odpuzovalo, a přispělo tak i k diskreditaci idejí sociální demokracie”.

Gorbačovův fond, kam si na startu přihrál opulentní veřejné finance, se pak pustil do “edice ´děl´ nepodařeného politika”. Včetně “úplných sebraných spisů” v 15 svazcích, každý po tisíci výtisků. “Podle mých informací” - píše Leonov - “se zatím neprodaly ani jedny”. Už loni v listopadu přesto vydal další opus: Gorbačov jen sám před sebou (Gorbačov najedine s soboj). Diktoval ho dlouhých pět let. “Každé tři dny” -  přepočítal to Leonov – tak “vyjela z linky jediná nehustě tištěná stránečka obligátně řídkého obsahu”.

Leonov si dal práci přelouskat všech 680 stran, jež z té katedrály ducha vypadly. A tak se i my dozvídáme, že když se Míšova rodina ocitla v okupovaném týlu, Němci jí nezkonfiskovali ani krávu. Že kariéru placeného svazáka honil už od prvního ročníku na právech. Ba i to, že – jak přiznává na s. 84 – “absencí ješitnosti jsem nikdy netrpěl”.

Už svému mléku po bradě – Stalin byl ještě naživu – však zpětně přimalovává i kuráž “neúnavného kritika poměrů, ne-li pomalu disidenta”. Ta ho prý na sekundu neopustila, ani když – a to docela nadstandardním tempem - šplhal po schodech provinční partajní kariéry. Už roku 1979 – píše roku 2012 - si to docela přidrzle rozdal i s tehdejším premiérem Kosyginem. A ještě to kořenil výroky z plna hrdla: “Jen ať premiér laskavě uloží svým aparátům, aby to obilí z lidí vytřepali.” To se dá – zdůrazňuje jízlivě i Leonov - bulíkovat jen hodně nezasvěcenému publiku.  

Na partajního šéfa stavropolského kraje to dotáhl už v devětatřiceti. Na jeho území leží i lázně Miněralnyje vody. Často sem zajížděla stará garda z nejvyšších mocenských příček. Gorbačov nepopírá, že ji pak pokaždé vyrážel obskakovat. Že se mu v širém okolí říkalo Minerální tajemník, však zatlouká i na stará kolena. Právě tahle purklata – což se ví dávno, a ne až četbou mezi řádky starého ješity - ho už roku 1978 vynesla na post tajemníka ÚV KSSS (a rok nato i kandidáta politbyra). Všechny ty, bez nichž by Stavropol zůstal i jeho poslední štací, teď, kdy jsou dávno po smrti - a dvounohý Gorby vydal Rusko loupeživým oligarchům – ten ideální typ kariéristického vrtichvosta propírá – z “kariérismu”. Žaludek je až v krku. Nit nezůstává suchá ani na vrstevnících – zvlášť těch, co mu po Černěnkovi mohli vyfouknout post, bez nějž by o perestrojce tlachal jen pod pantoflem Raisy Maximovny (G. Romanov, V. Dolgich). Výjimku dělá jen u Jurije Andropova. I toho však kádruje za “nedůslednost”, zdráhající se “zajít dál než Chruščov”. Andropov byl jiný formát. Mířil přesně opačně, než Gorbačov i Chruščov. Ti dva mu nesahali ani po kotníky.         

Knížka se sice – píše Leonov - tváří jako “zpověď před vlastním svědomím”. Je však jen křečovitým pokusem o alibi. Nabízí mamutí moudra: “Často se mne ptají: perestrojka to prohrála nebo vyhrála? Moje odpověď zní: perestrojka zkolabovala, přesněji byla zesabotovaná. Její vymoženosti jsou však nezvratné.”  Jinde zas: “Stadium, v němž se rozhodnutí přijímala, bylo jak projevem realismu, tak odpovědnosti. Ale při jejich plnění se polámalo, co se dalo, což zahubilo dobrý počin.” Aby, jen o pár stránek dál, přiznal úplně jinou barvu: “Podstata perestrojky spočívala v likvidaci totalitního systému, v přechodu ke svobodě a demokracii.”    

Redaktor veledíla – zda z čiré nedbalosti, nebo naschvál, ví jen on sám – v něm nechal i jiné perly ducha. O jednu nemůže čtenáře okrást ani telegrafická anotace: “Ráno se sám nepochválíš a celý den chodíš jako pitomec” (“Sam sebja s utra ne pochvalish, chodish ves den, kak durak”). Dvounohý Gorby se chválí od rána do noci. Jako pitomec mašíruje nonstop. Obojí stíhá už desítky let.    

“V Rusku se akce za Gorbačovovy účasti” - píše Leonov - “obejdou bez incidentů jen zřídka. Pokaždé se ho někdo pokusí buď praštit, znectít jízlivým heslem nebo vytočit ´provokativní otázkou´. Také při křtu jeho poslední knihy se ho jeden mladík dotázal: ´Jak hodnotíte snahy pohnat vás k trestní odpovědnosti, aby se vaším skutkům dostalo právní kvalifikace?´ Gorbačov mu podrážděně odsekl: ´S mládencem, který za 30 let nerozebral ani v tom, nemá smyslu vést dialog´.”   

Měřit potence socialismu přes IQ packala, který ho “přestavěl”, je třeskutě zavádějící optika.