Joe Glenton: Princ Harry o afghánské válce trapně mlží

“Modrá krev” maskotem teroru v cizím zájmu

Když se nám princ Harry ráčil ve zdraví navrátit z Afghánistánu, české mediální služebnictvo strnulo v křeči devótních pukrlat. Zrovna když dřelo do úmoru, jak dostat Karla na Hrad. A nadělit nám tak – s tou groteskní c. a k. fosilií na trůnu – pravdu a lásku jako dědičnou monarchii.

Tak opičí láska k modré krvi nelomcuje ani Spojeným královstvím. Harryho comeback do bavlnky zasypal sarkasmy i Joe Glenton. V prestižním deníku The Independent píše:

Přichází-li sám “Cameron s ujištěním, že válka proti zloduchům všeho druhu potrvá celá ´desetiletí´” - a “francouzský ministr obrany Le Driand volá po ´totální rekonkvistě´ Mali” - chybí už vlastně  jen odpověď na “otázku, kdy nahradíme bezpilotní letadla halapartnami.” Právě v jejich čele totiž vyráželi naposled do pole i princátka z vládnoucích dynastií. Co neplatí už po staletí, vrací do hry až “řízný kapitán Harry Wales” - “bojovník, amant, tu a tam i  exhibicionista”, hlavně však znovu “princ-válečník Sasko-gothajsko-coburského Domu”.

Svou “první afghánskou štaci si sice zkrátil”. “V sedle” - tváří v tvář protivníkovi – “nestrávil ani tu poslední”. Válčil jen z paluby “vrtulníku Apache, ničivé zbraně britské armády za spoustu milionů liber”. Afghánský “kondotiér Gulbuddin Hekmatjár” říká Harrymu “nestydatě ožralý šakal”. Což – dodává “ve vší počestnosti” autor - ani “není až tak nepřesný popis mladých vojáků, spuštěných ze řetězu”. Nikterak z něj ovšem neplyne, že Harry v tak “podroušeném stavu, jako ho líčí Hekmatjár”, snad také “zabíjí Afghánce”. Tomu se naopak oddává - jsou “na to svědci” -  s “naprosto čistou hlavou”.

Teď o tom “kapitán Wales” s gustem řeční doma. Všechny ty historky, “jak lidi zbavuje života proto, aby zachránil život jiným” - a “vyřazuje je ze hry”, aby nemohli “dělat špatnosti” - sice pronáší “velice nenuceně”. Jen jejich dopad vyznívá úplně jinak, než bylo v plánu. Stále víc cepení - neváhá napsat i Independent – v “královský ruční granát”. Harry sám je možná prostě jen “politicky naivní”. Nebo pod příliš živým dojmem “20 týdnů, strávených v útočícím vrtulníku”? Ať tak či onak, to hlavní, co teď všem na očích ilustruje i jeho případ, je na neskonale vážnější téma: “nejlepším argumentem proti válce” je její “dopad na ty, kdo ji vedou”. V Harryho případě to platí dvojnásob. On do ní totiž šel “z vlastní vůle” - a “ne z ekonomických důvodů” řadových pěšáků.

Harryho říkanky slouží “trivializaci násilí”. Nevídané dávce “odlidštění”, v níž vězí “samo jádro moderní války.” Té, co nabyla “dnešní podoby v operacích po 11. září (2001)”. Sám princ strávil “první zkrácenou misi v roli taktického zaměřovače”. “Pumové údery sledoval z bunkru”. Na “monitoru, přezdívaném ´Televize zabiják´.” Glenton ten žargón nemá za nevinný úlet. I v něm totiž, píše, rezonuje “dnešní americké pojetí války”. Blazeovaná optika, mající “vybíjení Afghánců či Pákistánců” jen za variaci na “dětské počítačové hry”.

Kdo “zabíjí jiné lidi“ - uzavírá Joe Glenton – hledá pro to alibi. Třeba že je to prostě “povolání”, jako každé jiné (ač v daném případě “intelektuálně bezectné”). Jenže tady je řeč o “privilegovaném mladém princi”.  Ač se narodil do britské dynastie, hrne se do svého “povolání” - v “předvoji americké velmoci”. 

Glenton ví, o čem mluví, z první ruky. Afghánský masakr zažil v britské uniformě sám. Podruhé tam už - z “morálních” i “právních” důvodů – odmítl nastoupit. Po pěti měsících, jež za trest strávil ve vojenském vězení, o svých zážitcích vydal i celou knihu.