Peter Schwarz: Itálie před volbami

Monti i Berlusconi znovu ve hře, na konci tunelu tma

Italské parlamentní volby ve dnech 25. - 25.února – píše tamní levicový publicista Peter Schwarz – ponesou pečeť hluboké sociální a ekonomické krize. Místo původního dubnového termínu se budou konat už v únoru následkem prosincové demise technokratické vlády premiéra Maria Montiho.

Úsporná opatření, která prosazovala pod nátlakem EU, přivedla Itálii do hluboké recese. Výkon ekonomiky se loni snížil o 2,3 procent, zaregistrováno bylo o 20 procent méně nových vozů, desetitisíce podniků zkrachovaly. Oficiální počet nezaměstnaných dosáhl 11 procent, což je nejvíc  za posledních 8 let. U mládeže je to dokonce 37 procent. Pokud se ovšem – upozorňuje autor - započítají i ti, kdo se na úřadech práce už ani nehlásí, nezaměstnaných nejsou jen oficiálně uváděné tři, nýbrž zhruba pět milionů Italů. Podle oficiálních statistik jich je zaměstnáno pouze 57 procent, zatímco např. v Německu je to 70 procent populace.

O přízeň voličů se utká více než tucet stran a aliancí. S programem, který by byl skutečným antipodem nepopulárních kroků Montiho vlády, však podle autora  nepřichází jediná z nich. Některé razí naopak další intenzifikaci „úsporných opatření“.  

Pier Luigi Bersani
Očekávaným vítězem voleb je Bersaniho levostředová „Demokratická strana – DS“. Průzkumy jí přisuzují kolem 40 procent hlasů. DS vznikla několikastupňovou „transformací“ IKS, v níž zahájil svou politickou kariéru i sám Bersani.  V průběhu minulého roku – píše autor – byla v podstatě nejspolehlivější oporou Montiho vlády. Bersani opakovaně prohlašuje, že bude v jejích „úsporných opatřeních“ pokračovat. V nedávném interview pro Washington Post prohlásil, že k Montiho „reformy“ ještě dál rozvine. Zahraniční investoři – uvedl tu rovněž - nemají žádné důvody k obavám z návratu italské levice k moci. Výmluvně reagoval i na dotaz, zda bude akceptovat rigorózní rozpočet a dluhová pravidla, diktované EU: „To my jsme dovedli Itálii do eurozóny. Vztahy s Evropou poškodil Berlusconi. Jsme nejvíce proevropskou stranou v zemi. Nejsme stranou socialistickou, ale demokratickou.“ Svou věrnost vládnoucí třídě – píše Schwarz – prokázal Bersani už jako prezident oblasti Emilia Romagna i ministr dopravy a obchodu v několika levostředových vládách. 

Nichi Vendola
Nejvýznamnějším partnerem Bersaniho DS – uvádí dále autor - je koalice stran „Levice – Ekologie – Svoboda - SEL“ (Sinistra – Ecologia – Libertá), v jejímž čele stojí Nichi Vendola, prezident oblasti Puglia. Vendola patřil mezi zakladatele „Strany komunistické obrody“ (Rifondazione comunista), pak se však zaměřil hlavně na ekologická témata, což ho dovedlo až do vedení  SEL. I  Vendola přitom bez výhrad akceptuje „úsporná opatření“, diktovaná EU.

Silvio Berlusconi
Na pravici je nejvýznamnější politickou silou strana „Lid svobody“ (Il Popolo Della Libertá), vedená Berlusconim. Volební volební kampaň vede v alianci s rasistickou „Ligou severu“ a dvěma stranami extrémní pravice „Pravice“ (La Destra) a „Bratři Itálie“ (Fratelli d´Italia). Berlusconi stáhl svou podporu Montiho kabinetu loni v listopadu, a vyvolal tak předčasné volby.  76tiletý miliardář, proti němuž je vedeno několik procesů za hospodářské i sexuální delikty, tato obvinění všemožně zlehčuje. O to víc se snaží těžit z rostoucí nespokojenosti svých voličů, rekrutujících se  hlavně ze středních vrstev, zvlášť citelně poškozených úspornými opatřeními  Montiho vlády.

Po Montiho demisi – připomíná Schwarz - mu Berlusconi nabídl, že ho postaví do čela své volební aliance. Monti odmítl. Berlusconi se od té doby posunuje stále více doprava. Vede populistickou pravicovou kampaň, zahrnující i útoky proti EU a německé vládě. Přislíbil i to, že ve volbách do funkce prezidenta oblasti Lazio podpoří Franceska Storaceho, kandidáta neofašistické „Pravice“.

Berlusconi po řadu let spolupracoval s xenofobní „Ligou severu“, která požaduje větší autonomii pro severní oblasti Itálie. Nyní se, upozorňuje autor, tato vazba znovu aktivizuje. Výměnou za to, že „Liga severu“ podpoří Berlusconiho v parlamentních volbách, podpoří naopak on ji v regionálních volbách na severu země. Preference Berlusconiho volebního spojenectví oscilují v řádu 25 procent. Šanci na to, že by volby dokázal vyhrát, má však podle politologů velice malou.  

Výrazně odlišný výsledek však – zdůrazňuje Schwarz – mohou přinést volby  do italského Senátu. Tady je totiž rozhodujícím faktorem poměr sil v jednotlivých regionech. Pokud se Berlusconimu podaří získat většinu v severních a jižních oblastech, může podle autora znatelně ovlivňovat - nebo dokonce efektivně blokovat - politiku budoucí vlády. 

Mario Monti
Monti se po počátečním váhání rozhodl vytvořit vlastní volební spojenectví, zvané „Montiho agenda pro Itálii“ (Agenda Monti per Italia). Coby profesor ekonomie, hlavně však bývalý poradce Goldman Sachs i evropský komisař, má podporu „Unie křesťanských a centristických demokratů“ (Unione Democratici Cristiani e di Centro - UDC), Vatikánu, výkonného ředitele společnosti Ferrari (a exprezidenta italské „Asociace podnikatelů“) Luky Montezemola a také bývalého lídra neofašistické strany „Národní aliance“ (Alleanza Nazionale) Gianfranka Finiho. Montiho novému subjektu agentury přisuzují zhruba 15 procent hlasů. Tedy právě tolik, aby – v případě úspěchu Bersaniho DS - mohli společně vytvořit stabilní vládu, nezávislou na vrtkavé podpoře různých menších uskupení. Podle autora nelze dokonce vyloučit, že v případě vítězství se Bersani vzdá postu premiéra a nabídne ho Montimu. Opakovala by se tak situace z dob, kdy se stal premiérem Prodi. 

Beppe Grillo
Montiho aliance má zhruba stejné preference, jako protestní hnutí „Pět hvězd“ (Cinque Stelle), vedené komikem Beppem Grillem. Před šesti měsíci oscilovaly kolem 20 procent, od té doby však trvale klesají. Podle všeho hlavně proto, že - kromě občasných invektiv proti zkorumpovaným politikům a slibům transparentnosti – fakticky nemá žádný vlastní program. V poslední době se posouvá doprava. Z řad jeho stoupenců sílí kritika jeho „autoritativního“ či přímo „zpupného“ vystupování.

Antonio Ingroia a „Strana komunistické obrody“ (Rifondazione comunista)
Pod vedením Antonia Ingroia vznikla nová „levicová“ aliance pod názvem  „Občanská revoluce“ (Revoluzione Civile). Antonio Ingroia – připomíná autor - si získal reputaci v boji proti organizovanému zločinu už počínaje rokem 1992, kdy nastoupil jako soudce v Palermu a úspěšně tu nahradil své dva předchůdce Falconeho a Borsellina, zavražděné mafií. Pak vedl boj  s organizovaným zločinem i v Guatemale, kam byl vyslán OSN. Ingroiovu alianci podporuje strana „Itálie hodnot“ (Italia dei Valori), vedená rovněž někdejším aktivním účastníkem boje s organizovaným zločinem, exprokurátorem Antoniem di Pietrem, „Zelenými“ a „Stranou komunistické obrody“, vedenou Paolem Ferrerou.

Podle Ferrera jsou prioritami nové aliance „obrana a obroda demokracie a boj proti neoliberální politice“. Strana „Itálie hodnot“, podporující „svobodu trhu“, je partnerem německé FDP. V minulosti byla spojencem Bersaniho DS a podporovala vládu Romana Prodiho. Naproti tomu „Strana komunistické obrody“ vznikla jako jeden z následnických subjektů IKS. V 90. letech ji řada evropských levicových stran – připomíná Schwarz – považovala za vzor moderního levicového subjektu. Ve skutečnosti však, jak uvádí, hrála  významnější roli v italské politice vlastně jen tím, že zajišťovala potřebnou parlamentní většinu vládám levého středu, které vážně poškodily zájmy italských dělníků a ostatních neprivilegovaných vrstev.   

Pád druhé vlády Romana Prodiho v roce 2008, v níž měla ministerské křeslo,  zasadil „Straně komunistické obrody“ tvrdý úder. Nyní se orientuje na alianci, jež v sociálních otázkách zastává fakticky pravicové postoje a boj proti mafii a korupci vede jen na vlně kampaně za „zákon a pořádek“. O to víc podle autora odvádí pozornost od „urgentních třídních problémů“ a nepodniká nic proti tomu, jak se „úsporná opatření“ v pojetí všech ostatních stran, aspirujících na zastoupení v parlamentu, obracejí proti italským pracujícím. Hesla boje proti korupci, kriminalitě a terorismu, jak je razí ostatní parlamentní strany – zdůrazňuje autor – přitom slouží italskému státnímu aparátu k tomu, aby  zvyšoval své represivní pravomoci vůči protestům, konfrontujícím asociální „úsporná opatření“.

Takto pojatý boj s korupcí a „posilování právního státu“ mají ve svých programech v podstatě všechny ostatní politické strany a hnutí s výjimkou Berlusconiho strany „Lidu svobody“. Bersani do svého předvolebního týmu  povolal Pietra Grassa, palermského prokurátora populárního díky úspěšnému boji s mafií. Bude-li sestavovat vládu, chce ho jmenovat ministrem spravedlnosti. Podobnou taktiku volí i Monti, těžící z popularity Stefana Dambruosa, bývalého milánského soudce a experta na boj s islámským terorismem.

Po roce technokratické vlády, postrádající demokratickou legitimitu – uzavírá levicový publicista – nepřinesou demokratický zvrat ani nacházející volby. Pracujícím i nezaměstnaným, mladým lidem i generacím na odpočinku v podstatě nedávají šanci efektivně hájit své zájmy a práva. Příčinou je, upozorňuje Schwarz, i extrémně komplikovaný italský volební zákon, trpící vážným deficitem transparentnosti i demokratismu. Vstoupil v platnost v roce 2005, kdy byla u moci vláda Silvia Berlusconiho. Ten podřídil i volební zákon svým osobním ambicím a potřebám. Přes opakované sliby nebyl zákon korigován dodnes.

Ze 630 křesel v Poslanecké sněmovně (Camera dei Deputati) je totiž plných 55 procent automatickou kořistí vítězného subjektu. Sněmovní mandáty získávají jen koalice, pro něž hlasovalo minimálně 10 procent voličů, resp. samostatné strany se ziskem alespoň 4 procent hlasů. Minimálně 2 procenta odevzdaných hlasů musí přitom získat i každá strana, sdružená ve volební koalici.  O rozdělení křesel v Senátu rozhodují výsledky regionálních voleb. I tady platí, že vítězný subjekt získává plných 55 procent křesel daného regionu v Senátu (přičemž minimální podíl získaných hlasů, opravňující k získání mandátů, je poněkud odlišný než v případě Poslanecké sněmovny). Zatímco právo volit do sněmovny vzniká už v 18 letech, hranicí pro Senát je 25 let.  

Co lze reálně očekávat od italských únorových voleb – uzavírá autor – tak předurčují dvě klíčové determinanty. Prvá tkví v tom, že žádná z kandidujících  stran nepřichází se sociálně progresívní alternativou. Druhá – v nedemokratickém volebním zákonu, platném i dnes nehledě na opakované přísliby jeho zásadní korekce.

Tím posledním, co z nadcházejících voleb vzejde, tak bude řešení akutních zájmů a požadavků neprivilegované většiny. Úměrně tomu poroste sociální napětí a třídní konflikty, nabývající i násilných forem.