Erich Vad: Když válčit, tak s jakým cílem?

Pane Vade, co říkáte dodávce čtyřiceti tanků Marder na Ukrajinu, kterou oznámil kancléř Scholz?
Je to vojenská eskalace – i prizmatem vnímání Rusů. I když přes čtyřicet let starý Marder není žádnou zázračnou zbraní, dostáváme se na šikmou plochu. A tam můžeme nabrat tempo, které už nebudeme s to uřídit. Samozřejmě, že bylo a je správné podporovat Ukrajinu, a Putinova invaze se neslučuje s mezinárodním právem, teď se však musí zvažovat i následky!

A jaké by mohly být?
Chtějí snad dodávkami tanků dosáhnout ochoty vyjednávat? Chtějí tak dobýt zpět Donbas a Krym? Nebo snad Rusko chtějí porazit úplně? Žádná definice konečného cíle není k mání. Bez celkové politicko-strategické koncepce jsou však dodávky zbraní jen a jen militarismem.

Co to znamená?
Z vojensko-operačního hlediska nastala patová situace, kterou však vojenské řešení nemá. Je to ostatně i názor amerického šéfa generálního štábu Marka Milleye. Řekl, že vojenské vítězství Ukrajiny očekávat nelze a jednání je jedinou možnou alternativou. Cokoli jiného se rovná nesmyslnému plýtvání lidskými životy. Generál Milley svým názorem vyvolal ve Washingtonu hodně hněvu a dočkal se značné veřejné kritiky.

Vyslovil nepohodlnou pravdu. Pravdu, kterou německá média ostatně ani nepublikovala. Jeho rozhovor na CNN se nikde neobjevil, třebaže je šéfem generálního štábu naší vedoucí západní mocnosti. Na Ukrajině probíhá opotřebovávací válka. Dnes již s přibližně  200 000 padlými a zraněnými vojáky na obou stranách i 50 000 civilisty a milióny uprchlíků. Milley to srovnal s první světovou válkou, což bylo vrchovatě výstižné. Za první světové války vedl jen tzv. mlýnek na maso u Verdunu, koncipovaný jako opotřebovávací bitva, ke smrti téměř miliónu mladých Francouzů a Němců. Padli naprosto zbytečně. Nevůle válečných stran k jednání tak vedlo k miliónům mrtvých navíc. Tato strategie však nefungovala už tehdy a nebude fungovat ani dnes.

Za volání po jednání jste byl napadán i Vy…
Ano, tak jako generální inspektor bundeswehru generál Eberhard Zorn, který také varoval před tím, aby se nepřeceňovaly regionálně omezené ofenzívy Ukrajinců v letních měsících. Vojenští experti vědí, co se děje v tajných službách, jak to vypadá na místě, a co válka vlastně znamená, jsou však z diskuse vyloučeni. Ta totiž do plánu mediální manipulace nezapadá. Zažíváme zglajchšaltování médií v míře, jakou jsem ve Spolkové republice  Německo ještě nezažil. Je to čirá propaganda. A sice ne z pověření státu, jak to známe z totalitních režimů, ale čistě z vlastní libovůle.

V médiích jste napadán na široké frontě, od BILDu, až po FAZ a SPIEGEL a stejně tak i 500 000 lidí, kteří podepsali Otevřený dopis kancléři iniciovaný Alicí Schwarzerovou.
Ano, je to tak. Alice Schwarzerová má naštěstí své nezávislé vlastní médium a jedině tak byla s to celý diskurs otevřít. V mainstreamových médiích by to zřejmě nemělo šanci. Přitom již delší dobu i podle posledních průzkumů veřejného mínění je většina obyvatelstva proti dalším dodávkám zbraní. To vše se však ve zpravodajství neobjeví. Žádný férový veřejný diskurz k ukrajinské válce se prakticky už nevede a to je krajně na pováženou. Dává to za pravdu Helmutu Schmidtovi, který řekl: „Německo je a zůstane ohroženým národem."

Jak hodnotíte politiku ministryně zahraničí?
Vojenské operace musí vždy směřovat k pokusu o politické řešení. Jednostranné orientace současné zahraniční politiky je únosná jen velice obtížně. Na zbraních staví přes míru. Hlavním úkolem zahraniční politiky však je a zůstane diplomacie. Rovnováha zájmů, porozumění a překonávání konfliktů. A to mi zde chybí. Jsem rád, že v Německu máme konečně ministryni zahraničí, to však neznamená, že stačí jen válečná rétorika a běhání v helmě a neprůstřelné vestě po Kyjevě nebo Donbasu. To je příliš málo.

Baerbocková je přitom ze strany Zelených, která dřív razila mír.
Proměně Zelených z pacifistické ve válečnickou stranu nerozumím. Sám přitom neznám jediného zeleného, který byl kdy vůbec na vojně. Anton Hofreiter je podle mne prototypem této dvojí morálky. Naproti tomu Antje Vollmerová, kterou bych dokázal řadit k původním Zeleným, nazývá věci pravým jménem. Má-li však jediná strana takový politický vliv, že je s to nás vmanévrovat do války, je to na pováženou samo o sobě.

Kdyby Vás kancléř Scholz převzal od své předchůdkyně a Vy byste byl jeho vojenským poradcem, co byste mu v únoru 2022 poradil?
Poradil bych mu, aby Ukrajinu vojensky podporoval, ale dávkovaně a s rozmyslem, vyvaroval se tak toho, že se stane jednou z válečných stran. A poradil bych mu, aby vyvíjel vliv na našeho nejdůležitějšího politického spojence, USA. Neboť klíče k řešení války drží ve Washingtonu a v Moskvě. Kancléřova politika z posledních měsíců se mi zamlouvala. Avšak Zelení, FDP a občanská opozice na něj vyvíjejí takový nátlak, že ho kancléř ustojí jen sotva.

A co, když dojde i na dodávky tanků Leopard?
Pak znovu vyvstane otázka, k čemu ty dodávky zbraní mají vést. K dobytí Donbasu nebo Krymu tanky Marder a Leopard nestačí. Na východní Ukrajině v oblasti Bachmutu jsou Rusové v převaze. A už brzy asi dobydou celý Donbas. Třeba si uvědomit mocenskou převahu Ruska nad Ukrajinou. Rusko může uvést do pohybu až 2 milióny záložníků. Západ sice může poslat 100 tanků Marder a 100 tanků Leopard 2, na celkové situaci to však nic nezmění. A rozhodující otázkou je přece to, jak zvládnout takový konflikt s jadernou mocností – bezpochyby nejsilnější jadernou mocností světa - aniž nás to zavleče do třetí světové války. A právě to se však do hlav politiků a novinářů ne a ne dostat.

Argumentuje se, že Putin nechce vyjednávat a že ho musíme vykázat do jeho mezí, aby neřádil dál v Evropě
Putinovi je potřeba vyslat jasný signál: Až sem a dál už ani krok! Proto je tak důležité, aby NATO zvýšilo svou přítomnost na východě a podílelo se na tom i Německo. Tvrdit, že Putin vyjednávat nechce, však věrohodné není. Obě strany, Rusové i Ukrajinci, byly s to mírovou dohodu dojednat už na počátku války, koncem března, začátkem dubna 2022. Pak z toho ale sešlo. A ostatně i dohody mezi Ruskem a Ukrajinou o exportu obilí se za účasti OSN podařilo uzavřít i během pozdější fáze války.

Nyní však umírání pokračuje
Můžeme sice Rusy nadále opotřebovávat, což ale znamená další stovky tisíc mrtvých, ale na obou stranách. A znamená to i další devastaci Ukrajiny. Co pak z té země ještě zůstane? Bude srovnána se zemí. Koneckonců Ukrajina již nemá na výběr. Klíč k řešení konfliktu není v Kyjevě, ani v Berlíně, Bruselu či Paříži, je ve Washingtonu a v Moskvě. Tvrdit, že rozhodnou Ukrajinci, je přece k smíchu.

S takovou interpretací Vás však v Německu obratem za strůjce spiknutí…
Sám jsem přesvědčeným stoupencem transatlantické orientace. A řeknu vám upřímně, že pokud bych měl na výběr jen z těchto možností, budu žít raději pod americkou, než ruskou či čínskou hegemonií. Tato válka byla zpočátku jen ukrajinským vnitropolitickým konfliktem. Začala již v roce 2014, mezi ruskojazyčnou etnickou skupinou a samotnými Ukrajinci. Byla to tedy občanská válka. Nyní, po invazi Ruska se stala válkou mezi dvěma státy, Ukrajinou a Ruskem. Je to i boj za nezávislost Ukrajiny a její územní integritu. To všechno je pravda. Ale není to celá pravda. Je to totiž i zástupná válka mezi USA a Ruskem. A jde v ní o zcela konkrétní geopolitické zájmy v oblasti Černého moře.

O jaké?
Oblast Černého moře je pro Rusy a jejich černomořskou flotilu tak důležitá jako Karibik nebo oblast kolem Panamy pro USA. Tak důležité jako Jihočínské moře a Tchajwan pro Čínu. Tak důležité jako ochranná zóna Turecka, kterou si v rozporu s mezinárodním právem postavili proti Kurdům. V tom tkví pozadí a strategické důvody, které Rusko nemůže ignorovat. Nehledě na to, obyvatelstvo Krymu by se v referendu rozhodlo garantovaně pro Rusko.

Jak to tedy půjde dál?
Pokud by Rusové byli mohutnou západní intervencí dotlačeni k tomu, aby se stáhli z oblasti Černého moře, pak by se dřív, než ustoupí ze světové scény, s jistotou uchýlili k nukleárním zbraním. Víru, že by to Rusko neudělalo, považuji za krajně naivní.

Ale co by tedy mohlo být řešením?
Lidí na Donbase a na Krymu bychom se prostě měli zeptat, ke komu chtějí patřit. Musela by se obnovit integrita Ukrajiny, s určitými západními garancemi. A také Rusové potřebují bezpečnostní záruky. Tedy žádné členství Ukrajiny v NATO. Od summitu v Bukurešti v roce 2008 je jasné, že je to pro Rusy červená linie.

A co podle Vašeho mínění může udělat Německo?
Naši vojenskou podporu musíme dávkovat tak, abychom nesklouzli do třetí světové války. Nikdo z těch, kdo táhli v roce 1914 s nadšením do války, to nepovažoval za správné, když skončila. Pokud je cílem nezávislá Ukrajina, musíme si perspektivně položit i otázku, jak má vypadat evropské uspořádání i za účasti Ruska. Rusko přece z mapy nezmizí. Musíme se vyhnout tomu, abychom vehnali Rusy do náruče Číny, a tím posunuli multipolární uspořádání v náš neprospěch. Rusko potřebujeme i jako vůdčí mocnost mnohonárodnostního státu, abychom se vyhnuli válkám a bojům, které vzplanou. A upřímně řečeno, nemyslím si, že se Ukrajina opravdu stane členem EU a NATO. Jak na Ukrajině, tak i v Rusku máme vysokou korupci a vládu oligarchů. Turecko právem kritizujeme za problémy s právním státem a totéž máme i na Ukrajině.

A co nás, pane Vade, podle Vás čeká v roce 2023?
Ve Washingtonu se musí vytvořit širší mírová fronta. A dnešní nesmyslný aktivismus německé politiky musí konečně přestat. Jinak se jednoho rána probudíme a bude tu třetí světová válka.