Wolfgang Michal: „Nezávislá Ukrajina“ a krvavá germánská expanze

Hroby dvou obskurních postav, vzývaných dnešním Kyjevem, leží v Německu. Tamní investigativní publicista dokládá, proč jde o víc než čirou náhodu.

Stepan Bandera je pohřben v Mnichově, píše Wolfgang Michal. A Pavlo Skoropadskyj v Allgäu. Aby i to, dodává obratem, barvitě dokreslovalo míru, v níž ukrajinské národní hnutí bylo a je spjato s násilnou německou expanzí na východ. Včetně obou světových válek.

Ve staré části lesního hřbitova v Mnichově stojí masívní bílý kamenný kříž. Zde je pohřben ukrajinský „národní hrdina" Stepan Bandera. 15. října 1959 zemřel následkem atentátu KGB.

Zhruba 170 km jihozápadně odtud, na lesním hřbitově lázní Obertsdorf v Allgäu, se nachází hrob ukrajinského nacionalisty Pavlo Skoropadského. Bývalá „hlava státu" byla 16. dubna 1945 těžce zraněna při spojeneckém náletu v dolnobavorském Plattlingu a o deset dnů později zemřela v klášteře Metten.

Jak Pavlo Skoropadskyj, tak Stepan Bandera bojovali proti bolševikům, aby dosáhli nezávislosti Ukrajiny na Rusku. Ten první se proto spojil s císařem Vilémem II., druhý s Adolfem Hitlerem. Německou východní expanzi podporovali ve víře, že tak dosáhnou svého cíle, Počínaje už rokem 1917, kdy se Rusko, ochromené válkou, po Únorové revoluci ocitlo v určitém bezvládí. Přesněji střetu o moc mezi Dumou, tedy svého druhu parlamentem, a „sověty dělníků a vojáků“.

Šance se chopili ukrajinští nacionalisté a založili  Ústřední radu („Centralna Rada"). Ta krátce nato vyhlásila v Kyjevě „Ukrajinskou lidovou republiku". V jejím vedení měli navrch sociální demokraté a eseři. Bolševici kontrovali v prosinci vyhlášením „Ukrajinské lidové republiky sovětů" v Charkově. Už na prahu ukrajinské nezávislosti tak proti sobě stály dvě státní moci v navzájem nepřátelském poměru.

V lednu 1918 dobyli bolševici velkou část „Ukrajinské lidové republiky" a obsadili Kyjev. Sociálně demokratická vláda, zahnaná do úzkých, se přesunula do Žitomyru a volala odtud o pomoc Německo a Rakousko-Uhersko. Jejich generálové si však kladli jasnou podmínku. Ukrajina, známá to obilnice, musí své potraviny neprodleně dodávat podvyživeným a válkou vyčerpaným německýma rakousko-uherským armádám.

Vyústilo to, pokračuje autor, v „naprosto bizarně: Zatímco bolševici přistupují v Brest-Litevsku na mír v poloze ponižujícího diktátu, vnuceného „ústředními mocnostmi“, ukrajinští vyjednávači uzavírají 9. února 1918 svou separátní „mírovou dohodu“. Cenou za germánskou vojenskou pomoc jsou potraviny pro vyhladovělé německé a rakousko-uherské armády.

Dezerce k Paulu Hindenburgovi
Německo-rakouská operace „Úder" začíná 18. února 1918. 40 divizí o asi miliónu vojáků útočí na široké frontě proti Rusku. Kyjev padne 3. března, Oděsa 13. března, Charkov 18. dubna. Sovětská ukrajinská republika tím v danou chvíli končí. Vítězům se však nehodí do krámu ani sociální politika jejich spojence. „Centralna Rada“ chce prosadit pozemkovou reformu pro zchudlé ukrajinské rolníky, což se nelíbí velkostatkářům. 29. dubna 1918 tak němečtí okupanti svrhnou i vládu „Centralne Rady“. Místo ní nastolí moc „hetmana“, arcikonzervativního a autoritářského atamana feudálního kozáctva.

Tím je právě  Pavlo Skoropadskyj, pohřbený v Obertsdorfu, bývalý generál ruské carské říše, potomek kozácké šlechtické rodiny z Ukrajiny. Na příkaz známého antikomunistického generála Kornilova buduje armádu, mající posílit vojenskou intervenci proti bolševikům. Ti sice, jen se skřípením zubů, v Brest-Litevsku „Centralnuj Radu“ uznávají. Už na podzim roku 1918 se však karta obrací. „Ústřední mocnosti“ musí kapitulovat, mírový diktát z Brest-Litevsku je anulován a německé jednotky jsou nuceny odtáhnout.

Tím končí i kratičká "éra hetmana Skoropadského“ s německou vojenskou mocí za zády. V lednu 1919 vstupuje Rudá armáda zpátky do Kyjeva. Skoropadskyj musí do podzemí a prchá do Postupimi, své nové politické vlasti pod ochranou Paula Hindenburga a Franze von Papena. Plánů, že doma s komunisty skoncuje, se nevzdává ani teď. Spojuje je s německou pomocí. Působí v berlínské "Hromadě", nacionalistické „tajné společnosti pro národní oživení Ukrajiny", spolku mladých „hardcore nacionalistů“. Zatím se to však, včetně „Organizace ukrajinských nacionalistů" (OUN) založené v roce 1929 ve Vídni, setkává jen s blahosklonným úsměškem. OUN, vedená Stepana Banderou a Andrijem Melnykem, se  inspiruje spíš metodami Mussoliniho fašistů a chorvatských ustašovců.

Ukrajinští nacionalisté však, připomíná autor, sázejí znovu hlavně na Německo, tentokrát na Hitlera. Navážou kontakty s wehrmachtem a německou vojenskou tajnou službou. S nacisty je spojuje nejen zavilý antikomunismus, ale i brutální antisemitismus. Když v roce 1941 Německo napadne Sovětský svaz, vidí v něm sílu, která je konečně „vysvobodí z polské, židovské a ruské cizovlády“. Mnoho Banderových přívrženců se dobrovolně hlásí do wehrmachtu. Formují v jeho řadách prapory Nachtigall a Roland. Jejich úkolem je provádět  sabotáže a šířit neklid v týlu Rudé armády. Ukrajinští nacionalisté se rovněž podílejí na četných válečných zločinech. Vraždí a drancují příslušníky židovských a polských menšin. Pořádají hony na rudoarmějce a partyzány. Na oplátku očekávají, že po konečném vítězství jim Hitler daruje i vytoužený vlastní stát. Nacisté však nic takového v plánu nemají. Pro ně jsou Ukrajinci v nejlepším případě sice svolní, avšak rasově méněcenní pomocníci „křižáckého tažení proti bolševismu." Gauleiter Východního Pruska Erich Koch, vykonávající i post říšského komisaře na Ukrajině, je označuje za „naše černochy".

Německo zajímá – tak jako za první světové války – výlučně kořist, již může z Ukrajiny vyždímat. Obrat přichází až po porážce u Stalingradu na přelomu 1942 a 1943. Němečtí okupanti rázem akutně potřebují i „negermánské dobrovolníky" do svých jednotek. V dubnu 1943 je vydán rozkaz sestavit ukrajinské dobrovolné divize zbraní SS. Hlásí se 84.000 mužů, mezi nimi mnoho členů Ukrajinské osvobozenecké armády. Němci jsou však krajně  nedůvěřiví i teď. Podniknou mazané kroky bránící tomu, aby se pod německou hlavičkou zorganizovala ukrajinská armáda. Řady dobrovolníků podrobí pedantické selekci.  Z 15 tisíc  Ukrajinců a Volksdeutsche nakonec zformují „14. Grenadýrskou divizi zbraní SS Galizien". Uchazeči, kteří selekcí neprošli, jsou přiděleni do policejních regimentů a ochranných oddílů. Podle vojenského historika Ralfa-Dietera Müllera dosáhl počet Ukrajinců, sloužících za války ve wehrmachtu či SS, na 250.000. Mnozí se podíleli na holokaustu, včetně masových vražd židovských žen a dětí. Také etnické čistky ve východní Haliči, jimž padlo za oběť více než 100.000 Poláků, padají hlavně na jejich konto.

Krycí jméno „konzul"
Kápo OUN Stepan Bandera pracuje pod krycím jménem "konzul" pro německou vojenskou rozvědku. Na zločinech své organizace se bezprostředně nepodílí. Téměř celou válku totiž tráví ve „vyhnanství“. Coby „vězeň se zvláštním postavením" v koncentračním táboře   Sachsenhausen. Za relativně snesitelných podmínek, obývá totiž dva zařízené pokoje s koberci na podlaze a obrazy na stěnách. Teprve v září 1944 je propuštěn proti závazku, že se svou odbojovou organizací zaútočí na postupující Rudou armádu. Po válce prchá do Rakouska a navazuje tu kontakty se západními tajnými službami. Později žije pod falešným jménem v Mnichově. Boj mezi jeho OUN a sovětskou tajnou službou běží na život a na smrt i teď. Předsedou „Organizace ukrajinských nacionalistů" je Bandera až do své smrti v roce 1959.

30 let nato však končí Sovětský svaz. Jen co padne i „výjimečný stav“, pokoušející se jeho zánik odvrátit, chopí se ukrajinský parlament příležitosti podobně jako v roce 1917. A nezávislost vyhlašuje už 24. srpna 1991. Ukrajinské nacionalistické hnutí tak pod 74 letech dosahuje svého cíle. Stepan Bandera je znovu nadšeně oslavován. V lednu 2010 mu prezident Viktor Juščenko uděluje in memoriam čestný titul „Hrdina Ukrajiny". Kyjevská městská rada přejmenovává roku 2016 Moskevský prospekt na Prospekt Stepana Bandery. "Hrdinu Ukrajiny" neglorifikují jen pravicoví radikálové typu strany „Svoboda" či „Pravého sektoru". Sochami, bustami a pamětními deskami ho uctívají i desítky městských a obecních rad. Mnohé po něm pojmenovávají ulice a náměstí. Největší památník stojí ve Lvově. Měří dobrých sedm metrů. 1. ledna, v den Banderových narozenin, pořádají ukrajinští nacionalisté noční pochodňové průvody.

Láskyplná je i péče o Banderův hrob v Mnichově. Znesvěcen bývá jen velice sporadicky. To, když kdosi sněhobílý kříž, jež na něm stojí, postříká červenou barvou. Teď přitom visí hned naproti dárcovská kasička se svíčkami, ohraničená robustní kovovou skříňkou. V Süddeutsche Zeitung mají za to, že maskuje hlídací kameru. Skoropadského hrob v Obertsdorfu se až takové přízni ctitelů netěší. Nacionalistický kolorit však nechybí ani zde. V podobě ukrajinské vlajky před mramorovým křížem.

I hroby obou „hrdinů" tak dokládají, jak těsně je ukrajinské národní hnutí spjato s násilnou německou východní expanzí. I to bude zřejmě vysvětlením, proč tolik Němců, zejména starší generace, zaujímá k dnešní vojenské intervenci tak zdrženlivý postoj. Kdokoli je za to odsuzuje, měl by si položit otázku, proč „ukrajinští národní hrdinové“ leží právě na německých hřbitovech.