Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Michel Chossudovsky: Terorismus s "lidskou tváří": eskadry smrti v Iráku a Sýrii

Terrorism with a “Human Face”: The History of America’s Death Squads

“Verbování eskader smrti,“ píše na svém portálu www.globalresearch.org kanadský profesor Michel Chossudovsky, „je součástí etablovaného programu vojenských a zpravodajských služeb Spojených států.“ Tím důležitější je, uvádí, plně demaskovat jejich roli v dnešní válce proti Sýrii. Tady za nimi  Spojené státy a jejich spojenci stojí už od března 2011. Uplatňují „salvadorskou variantu“, „teroristický model masového vraždění, tak jako eskadry smrti sponzorované Spojenými státy ve Střední Americe“. Poprvé byl nasazen právě v Salvadoru za vlády tamní vojenské diktatury. Měl tu na svědomí na 75.000 obětí. Jeho kořeny však sahají až do dob agrese ve Vietnamu. V podobě, uplatňované nyní proti Sýrii, se však inspirují hlavně „protipovstaleckým“ programem Pentagonu v Iráku.

Zde se, píše Chossudovsky, s „verbováním eskader smrti začalo v letech 2004-2005“, a to z „iniciativy amerického velvyslance Johna Negroponta“. Právě on byl pro daný „džob optimálním kandidátem“ i proto, že v letech 1981-1985 sloužil jako velvyslanec v Hondurasu. Hrál tu „klíčovou roli v podpoře a supervizi nikaragujských contras, dislokovaných v Hondurasu, stejně jako honduraských vojenských eskader smrti“. Za „honduraské vojenské vlády, vedené generálem Gustavo Alvarezem Martinezem“ - „byla blízkým spojencem Reaganovy administrativy“ - „´mizely´desítky politických oponentů způsobem, typickým pro eskadry smrti.“

„V lednu 2005“ - cituje autor Times Online - „Pentagon potvrdil, že zvažuje formování úderných oddílů kurdských a šíítských ozbrojenců, pasoucích po předácích irácké gerily s cílem dosáhnout strategického obratu a inspirovaných americkým bojem proti levicovým gerilám ve Střední Americe před 20 lety... Počátkem 80. let administrativa prezidenta Reagana financovala výcvik nikaragujských contras a asistovala mu s cílem svrhnout sandinovský režim. Peníze pro contras pocházely z ilegálního amerického prodeje zbraní Íránu, skandálu vedoucího k Reaganovu pádu... Jádrem návrhu Pentagonu pro Irák je uplatnění tohoto modelu... Nejasným zůstává, zda cílem operace jsou atentáty na povstalce, či jejich únosy k následným výslechům.... Stejně tak zůstává nejasným, kdo za tento program ponese odpovědnost – zda to bude Pentagon nebo Ústřední zpravodajská služba. Tyto zákulisní operace byl tradičně realizovány CIA naoko zcela nezávisle na vládnoucí administrativě, aby to představitelům Spojených států umožňovalo popírat, že s nimi mají cokoli společného“ (El Salvador-style ´death squads´to be deployed by US against Iraq militants – Times Online, 10. ledna 2005).

A tak „zatímco deklarovaným cílem ´irácké salvadorské varianty´“ - pokračuje Chossudovsky - „bylo ´potlačit povstání´, ve skutečnosti se teroristické brigády sponzorované Spojenými státy zapojily do prachobyčejného vraždění civilistů, majícího podnítit sektářské násilí. CIA a MI6 dozorovaly oddíly ´al-Káida v Iráku´, zapojené do cílených atentátů šíitské populace. Eskadry smrti byly integrovány zvláštními silami Spojených států pod krycí hlavičkou, poskytujícími jim i poradenský servis.“

Přitom „součástí Negroponteho týmu v Bagdádu v letech 2004-2005 byl i Robert Stephen Ford, později jmenovaný velvyslancem Spojených států v Sýrii. V lednu 2004 byl vyslán jako představitel Spojených států do šíítského města Nadžáf, jež bylo oporou Mahdího armády, se kterou navázal předběžný kontakt.  V lednu 2005 byl Robert S. Ford jmenován radou velvyslanectví Spojených států pro politické otázky pod vedením velvyslance Johna Negroponta. Nebyl jen členem interního týmu, ale i Negroponteho partnerem v aplikaci ´salvadorské varianty´...“

Byli to právě John Negroponte a Robert Stephen Ford – pokračuje autor - „kdo měli za úkol verbovat irácké eskadry smrtí. Zatímco Negroponte koordinoval operace ze své kanceláře na velvyslanectví Spojených států, Robert S. Ford, hovořící plynně arabsky i turecky, měl za úkol budovat strategické kontakty se šííty a kurdskými milicemi za hranicemi ´zelené zóny´.“

Také „další dva úředníci velvyslanectví, jmenovitě totiž Henry Ensher (coby Fordův zástupce) a mladý úředník politické sekce Jeffrey Beals hráli důležitou roli v týmu pro ´jednání s širším spektrem Iráčanů, včetně extremistů" (New Yorker, 26. března 2007). Další klíčovou osobou Negroponteho týmu byl James Franklin Jeffrey, americký velvyslanec v Albánii (2002-2004). V roce 2010 byl Jeffrey jmenován velvyslancem Spojených států v Iráku.“

Sám Negroponte „do týmu přivedl také jednoho ze svých spolupracovníků v dobách své salvadorské hvězdné hodiny plukovníka v.v. Jamese Steela“. Dahr Jamail o něm, v článku Managing Escalation: Negroponte and Bush´s New Iraq Team, zveřejněném 7. ledna 2007 portálem antiwar.com, psal:

V rámci ´salvadorské varianty´se „Negropontemu dostalo pomoci od jeho spolupracovníka ze Střední Ameriky v 80. letech, penzionovaného plukovníka Jamese Steela. Steele, který byl v Bagdádu poradcem iráckých bezpečnostních sil, dozoroval výběr a výcvik příslušníků Badrovy organizace a Mahdího armády, dvou největších šíítských milicí v Iráku, které si vzaly na mušku vedení a podpůrné zázemí sunnitského hnutí odporu. Ať už záměrně či nikoli, tyto eskadry smrti se brzy vymkly z  kontroly a staly se klíčovou zabijáckou silou Iráku. Ať už to bylo či nebylo jeho záměrem, hromady zmrzačených a zohavených mrtvol, zjevujících se den co den v ulicích Bagdádu, jsou dílem eskader smrti, stimulovaných Johnem Negroponte. A bylo to právě toto sektářské násilí, zaštítěné Spojenými státy, co Irák zavleklo do jeho dnešní děsivé katastrofy.“

Podle republikánského senátora Dennise Kuciniche nese „plukovník Steele odpovědnost za to, že byl v Salvadoru aplikován plán vedoucí k tomu, že desetitisíce Salvadorců ´zmizely´nebo byly zavražděny, včetně arcibiskupa Oscara Romera a čtyř amerických jeptišek." V Bagdádu byl plukovník Steele  přiřazen k protipovstalecké jednotce, známé jako "Zvláštní policejní komando“, podřízené iráckému ministerstvu vnitra. Dozoroval i tzv. Wolfovu brigádu, „obávaný 2. prapor zvláštního ministerského komanda“. „Američtí vojáci a američtí poradci stáli bokem a nehnuli ani prstem, když příslušníci Wolfovy brigády bili a mučili vězně...,“ uváděl senátor Kucinich.

Hned po okupaci Iráku v roce 2003 – pokračuje Chossudovsky - tam Bushova administrativa vyslala i Bernieho Kerika, někdejšího newyorského policejního komisaře. Roku 2007 ho federální soud obvinil ze 16 těžkých zločinů. Ještě předtím však dohlížel na výběr a výcvik iráckých policejních sil (a  hlavně jejich „teroristických složek“). Stal se něčím na způsob „dočasného ministra vnitra“ samotného Iráku. I „britští policejní poradci mu říkali ´bagdádský terminátor´“(Salon, 9. prosince 2004).  

Zvěrstva, páchaná v rámci protipovstaleckého programu sponzorovaného Spojenými státy, dokumentoval detailně geopolitický analytik Max Fuller ve Financial Times: „Přítomnost eskader smrti byla poprvé zaznamenána v květnu tohoto roku [2005],  …desítky těl byly chaoticky poházeny v odlehlých koutech kolem Bagdádu. Všechny oběti měly spoutané ruce,  zavázané oči a stopy po zásazích kulkou do hlavy a na tělech mnoha z nich byly patrné stopy po brutálním mučení…“ 

Chossudovsky pak obludné konto iráckých „eskader smrti“ - a jejich mnohostrannou podporu americkými strukturami – dokládá i z řady dalších zdrojů (včetně Reuters, National Review i samotného ministerstva obrany USA). Součástí této „centrálně plánované genocidy“ - jak to dokumentuje – byly a dodnes jsou i jejich „společné operace s elitními a vysoce utajenými  složkami zvláštních sil USA“. 

V zásadě shodná "salvadorská varianta“, uplatněná už v Iráku, se však – píše autor – aplikuje i při „formování ´contras´v podobě ´Svobodné syrské armády´.“ V projektu znovu hraje klíčovou roli týž  Robert Stephen Ford. Cílem je vyvolat vzájemnou zášť mezi sunnity, alavity, šííty, Kurdy, drúzy a křesťany. A ač je „syrský kontext zcela odlišný od situace v Iráku“, do očí bije i „podobnost  vyvražďování a zvěrstev“.

Chossudovsky se v této souvislosti odvolává i na reportáž německého týdeníku Der Spiegel ze syrského města Homs: „Lidé v Homsu jsou rutinně škatulkováni na ´vězně´ (v případě šíítů a alavitů) či ´zrádce´. Stigma ´zrádců´ hrozí sunnitským civilistům žijícím na území, okupovaném vzbouřenci, kteří dávají najevo nesouhlas či odpor vůči vládě teroru ´Svobodné syrské armády´". Spiegel citoval 30. března 2012 jistého Abu Ramiho, jednoho z jejích místních předáků: „Od loňského léta jsme popravili něco přes 150 lidí, představujících asi 20 procent našich vězňů.“ Ona „popravčí komanda v Homsu“ - dodával sám Spiegel - „však měla větší práci se zrádci ve svých vlastních řadách, než s s válečnými zajatci.“ Jak to reportérům týdeníku řekl sám Abu Rami: „Chytíme-li sunnitského špióna, bere to rychlý proces.“  Jen „Husajnova exekuční brigáda“ - pokračuje citovaný článek Spiegelu - „od počátku povstání podle Abu Ramiho popravila mezi 200 a 250 zrádců.“     

„Eskadry smrti, včetně libanonských a jordánských salafistů“ - pokračuje Chossudovsky - „pronikají do Sýrie přes její jižní hranici s Jordánském počínaje polovinou března 2011.“ Jejich „zverbování a výcvik“ - i většina „příprav přímo na místě“ - byly zkompletovány už „před příjezdem Roberta Stephena Forda do Damašku v lednu 2011“. Jeho jmenování americkým velvyslancem v Sýrii bylo oznámeno už počátkem roku 2010. Do samotného Damašku přicestoval dva měsíce před začátkem nepokojů.

Zatímco „vznik ´Svobodné syrské armády´ (FSA) byl zveřejněn v červnu 2011, její zahraniční žoldáci jsou verbováni a cvičeni mnohem déle“. Sama FSA je v mnoha směrech jen „kouřovou clonou“. Západní média ji líčí jako „vojenskou sílu, vzniklou bona fide následkem masových dezercí z vládních vojsk“. Skutečný „počet dezertérů však nikdy nebyl natolik významný či vůbec dostačující k tomu, aby umožnil vznik koherentní vojenské struktury s adekvátním velením. ´Svobodná syrská armáda´není profesionálním vojenským tělesem, ale spíš jen volnou sítí jednotlivých teroristických brigád, skládajících se z početných paravojenských buněk operujících v různých částech země. Každá z těchto teroristických organizací operuje nezávisle. FSA ve skutečnosti nevykonává žádné velící a kontrolní funkce, ani spojení s těmito různými paravojenskými složkami. Jsou řízeny zvláštními silami a zpravodajskými operativci, sponzorovanými Spojenými státy a NATO a včleněnými do řad vybraných teroristických formací.“

Právě „tyto speciální síly přímo v terénu, prošlé kvalitním výcvikem (z nichž mnohé jsou zaměstnanci soukromých bezpečnostních firem) jsou v trvalém  kontaktu se Spojenými státy a NATO a útvary spojeného vojenského a zpravodajského velení (včetně jeho tureckých složek).“ Právě ty jsou „nepochybně angažovány v pečlivě plánovaných bombových útocích na vládní budovy, vojenské objekty atd.“

Také samy „eskadry smrti tvoří žoldáci, rekrutovaní a vycvičení Spojenými státy, NATO a jejich spojenci z Perského zálivu i Tureckem. Dozorují je spojenecké zvláštní síly (včetně britských SAS a francouzských „parachutistes“) a soukromé bezpečnostní firmy, kontrahované NATO a Pentagonem.“ Dostupné informace, píše autor, potvrzují, že „v zajetí syrské armády uvízlo na 200-300 zaměstnanců těchto privátních korporací“.

Za vůbec „nejefektivnější ozbrojenou složku opozice“ - pokračuje Chossudovsky – je považována ´Fronta Džabhat al-Nusrá“, která je odnoží al-Káidy. Právě jí se připisuje „několik vysoce sofistikovaných bombových útoků“. Ač figuruje na „seznamu teroristických organizací, sestaveném Státním departmentem, operace al-Nusrá nesou rukopis amerického paravojenského výcviku, teroristické taktiky i použitých zbraňových systémů. Zvěrstva, spáchaná al-Nusrá (skrytě financované USA a NATO), nezapřou podobnost s tím, čeho se dopouštějí eskadry smrti v Iráku, sponzorované Spojenými státy.“

Řečeno slovy Abu Adriana, kápa al-Nusrá v Aleppu: “Džabhat al-Nusrá počítá mezi své členy syrské veterány irácké války, muže přinášející na syrskou frontu  know-how – zvláště při výrobě improvizovaných výbušnin.“

Podobně jako v Iráku se sází hlavně na násilí proti „jinověrcům“ a „etnické čistky“. V Sýrii jsou nejčastějším terčem eskader smrti, sponzorovaných USA a NATO, komunity alavitů a křesťanů. Potvrzuje to zpravodajství Vatican News Service:

„Křesťané v Aleppu jsou obětmi na životech i destrukce následkem měsíce trvajících bojů, doléhajících na město. Na okolí křesťanských komunit útočí v poslední době síly vzbouřenců, bojujících proti pravidelné armádě, což vede k exodu civilní populace. 

Některé skupiny brutální opozice, v níž jsou i džihádistické skupiny, ´pálí na křesťanské domy a budovy, aby tím jejich obyvatele donutily k útěku, a pak je sami zabírají“ (Agenzia Fides, Vatican News, 19. října 2012).

"Sunnitští salafističtí ozbrojenci – říká biskup – se i nadále dopouštějí zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, anebo v jeho řadách násilím verbují. Fanatičtí sunnitští extremisté vedou svou arogantní svatou válku zvláště proti alavitům. Když teroristé chtějí zjistit náboženské vyznání podezřelého, žádají po něm vypočítat rodokmen až do Mojžíšových časů. A chtějí, aby jim předříkal modlitby, jež   alavité ze své liturgie vyřadili. Alavité nemají sebemenší šanci přežít“ (Agenzia Fides, 4. června 2012).

„Invaze salafistů a eskader smrti, spojených s al-Káida“ - uvádí Chossudovsky - „stejně jako brigád po kuratelou Muslimského bratrstva“ se datuje od „samého počátku revolty v březnu 2011.“ Navíc – podobně jako v případě „mudžahedínů, nasazených do džihádu CIA za apogea sovětsko-afghánské války“, rozvinulo „vrchní velení NATO a Turecka“ - jak uváděl DEBKAfile, prestižní zdroj izraelských vojenských zpravodajců - „kampaň, povolávající tisíce muslimských dobrovolníků na Středním východě a v muslimském světě do boje po boku syrských rebelů. Turecká armáda tyto dobrovolníky ubytovává, cvičí a zajišťuje jejich přechod do Sýrie.“ 

Do „verbování a výcviku žoldáků“ - pokračuje autor – jsou zapojeny i „soukromé bezpečnostní korporace, operující v zemích Perského zálivu“. Své výcvikové tábory mají v Kataru a Spojených arabských emirátech. Právě v nich - ve „vojenské městě Zajád“ - se „formuje tajná armáda“ řízená Xe Services (původně Blackwater). Smlouva o zřízení tohoto „vojenského tábora, vyčleněného pro výcvik žoldáků, byla podepsána už v červenci 2010, devět měsíců před vypuknutím válek v Libyi a Sýrii“.

9. prosince 2012 informovala CNN – s odvoláním na vysoce postaveného diplomata - že „Spojené státy a někteří evropští spojenci využívají privátních vojenských subkontraktorů k výcviku syrských vzbouřenců, jak se zmocnit skladů chemických zbraní v Sýrii“. Které společnosti to jsou, však zveřejněno nebylo. 

„Robert Stephen Ford“ - píše Chossudovsky - „byl součástí úzkého týmu ve Státním departmentu Spojených států, dozorujícího formování a výcvik teroristických brigád, spolu s Derekem Cholletem  a Frederikem C. Hofem, bývalým obchodním partnerem Richarda Armitage, washingtonského ´zvláštního koordinátora pro Sýrii´. Derek Chollet byl nedávno jmenován náměstkem ministra obrany pro otázky mezinárodní bezpečnosti (ISA). Tento tým operoval pod vedením (bývalého) náměstka ministra zahraničí pro otázky Blízkého východu Jeffrey Feltmana. Feltmanův tým měl přímou vazbu i na formování a výcvik žoldáků z Turecka, Kataru, Saúdské Arábie a Libye.“ Libyjský režim, nastolený po Kaddáfího pádu, „se odvděčil vysláním šest set příslušníků Libyjských islámských bojových skupin (LIFG) do Sýrie přes Turecko“.

Sám „náměstek ministra zahraničí Feltman byl v kontaktu se saúdským ministrem zahraničí princem Saud al-Fajsálem a s katarským ministrem zahraničí šajchem Hamadem bin Jásinem. Podléhala mu také v Dohá dislokovaná kancelář pro ´speciální bezpečnostní koordinaci´ proti Sýrii, zahrnující představitele zpravodajských služeb západních zemí, tzv. Koordinační rady zemí Perského zálivu a také Libye. Součástí skupiny byl i princ Bandar bin Sultán, kontroverzní prominent saudské zpravodajské služby (Press TV, 12. května 2012).

V červnu 2012 – uvádí dále autor - „byl Jeffrey Feltman jmenován náměstkem generálního tajemníka OSN pro politické záležitosti“. Tedy do „strategické pozice, spočívající v profilování agendy OSN (jménem Washingtonu) na poli ´urovnání konfliktů´ v ´ohniscích napětí´ v různých částech světa (včetně Somálska, Libanonu, Libye, Sýrie, Jemenu a Mali). Je trpkou ironií, že OSN ´urovnává konflikty´ právě v zemích, které jsou terčem tajných operací Spojených států.“

Právě Feltman je tak – píše Chossudovsky – i „mužem v pozadí ´mírových návrhů´zvláštního vyslance Spojených národů Lachdara Brahímího“. Spojené státy a NATO, formálně „pochlebující mírové iniciativě OSN“, zároveň „urychlují formování a výcvik žoldáků, mající kompenzovat těžké ztráty  ´opozičních´ vzbouřenců“.   

Cílem „posledního  dějství“, proponovaného Spojenými státy – zdůrazňuje autor - není „změna režimu, nýbrž destrukce Sýrie jako státu. Nasazení ´opozičních´ eskader smrti s mandátem vyvražďovat civilní populaci je součástí celého kriminálního podniku.“

Cílem „terorismu s  lidskou tváří“ je poskytnout falešnou záminku pro „humanitární intervence“ - dle doktríny o „odpovědnosti chránit“ (R2P - „Responsibility to Protect“).

Pravým motivem Washingtonu – uzavírá Chossudovsky – je „zlomit Sýrii jako suverénní stát“. A rozbít ji na „několik ´nezávislých´politických útvarů“, oktrojovaných na bázi rozdílných etnických a náboženských komunit.