Christof Lehmann: Bruselské jednání Ruska a Evropské unie: riziko války na Středním východě a v Evropě výrazně vzrostlo

Website nsnbc.wordpress.com zdobí příspěvky řady osobností, které si neuložily konjunktuální samovazbu ducha. Vedle stanovisek a analýz nabízí pozoruhodné dokumenty. Teprve loni ho založil Christof Lehmann, prvotní profesí psycholog.

Tentokrát rozebírá předvánoční summit lídrů 27 zemí EU a ruského prezidenta Putina. Zasazuje ho do širšího a hlavně znepokojivějšího kontextu. Rentgenuje ho i optikou “moci Ruska nad značnou částí energie, již bude Evropská unie potřebovat v průběhu příštích 100 let”, “rusko-iránské nadvlády nad klíčovými zdroji plynu a plynovody na Středním východě” - a “snahy Spojených států a Británie změnit dynamiku energetického sektoru vojenskou silou”. A proto i “evropského dilematu mezi transatlantickým spojenectvím, jež tlačí Evropu do války s Ruskem, aby tak zachránilo petrodolar, a větší integrací energetických sektorů a tržních ekonomik Ruska a  Evropy”.

Když to nevyšlo s hrátkami kolem “vzbouřených pipin” (“rioting Pussies”) - dopřává si Lehmann i lingvistických žertíků (“Pussy” má totiž, zvlášť za “velkou louží”, hlavně genitální konotaci) – sází se na subverzní “nevládní organizace” a komedie s adopcí dětí. Tím víc se však “ztenčily šance na mírové řešení krize v Sýrii”. Míříme, táže se autor, k “regionální válce na Středním východě a v Evropě?” Sám míní, že to “riziko výrazně vzrostlo”.

A to právě v době, kdy “Evropská unie na Rusku závisí 22 - 26 procenty své spotřeby zemního plynu”. Za situace, kdy “po příštích 100 – 150 let bude pokračovat a dál narůstat globální trend přechodu od ropy k zemnímu plynu coby energetickému zdroji”.   

Jen pár dní před bruselským summitem, všímá si Lehmann, přitom “ukrajinský prezident skrečoval rusko-ukrajinské rozhovory o ceně ruských dodávek plynu na Ukrajinu. Ukrajina, ze skrytu zalobbovaná Spojeným královstvím a USA, sabotovala už dřív tranzit ruského plynu do EU výhružkami, že plynovod trvale zablokuje, dokud sama nedostane ničím neodůvodněnou slevu.”

Insider přímo z oboru, jejž Lehmann požádal o expertízu, má poslední krok Kyjeva za “další pokus, za nímž stojí Ukrajina, Spojené státy a Spojené království, vynutit si rozšíření NATO a vrazit klín do stále hlubší integrace ekonomik Ruska a EU.” S cílem posloužit také “agresivnímu pokusu udržet hodnotu petrodolaru”.

Napětí mezi Ruskem a Evropskou, pokračuje Lehmann, se vyhrotilo už v září, kdy EK pod britským tlakem zahájila vyšetřování údajného porušení pravidel hospodářské soutěže Gazpromem, jehož většinovým vlastníkem je ruský stát.

Ukrajinským “pokusům destabilizovat dodávky plynu z Ruska do EU” - a “vrazit klín do integrace energetických sektorů a tržních ekonomik Ruska a EU” - čelí obě strany mj. zprovozněním plynovodu “Severní proud”. Aby se vyhnul území Ukrajiny a Běloruska, spojuje Rusko a Německa pod Severním mořem. Ač zemím EU garantuje větší energetickou bezpečnost, je dodnes předmětem sporů. Ty by však – upozorňuje autor - “byly už dávno vyřešeny, nebýt krize na Středním východě”.

Plynovod vlastní z 51 procent Gazprom. Odporuje to směrnici EU zakazující, aby dodavatel energie dominoval v evropských distribučních sítích. “Rusko to ustanovení považuje za porušení norem Světové obchodní organizace a za nezákonnou obchodní restrinkci.” Lídři “kontinentální Evropy se však svůj postoj změnit zdráhají”. Kamenem úrazu je tlak USA a Británie, vnášející mezi Rusko a EU animozitu, mající “zesabotovat hlubší integraci ruského a evropského energetických sektorů”.

S řešením problému nepohnul kupředu ani předvánoční summit v Bruselu. Tím víc ovšem – míní Lehmann – visí nad EU i Ruskem riziko, že budou “vtaženy do konfliktu kolem Sýrie a Středního východu aliancí Spojených států a Spojeného království”. Konfliktu, jehož prvořadým motivem je “udržet při životě petrodolar”.

Má to, jak Lehmann upozorňuje, i jinou důležitou souvislost: “V posledním desetiletí USA, Spojené království, Turecko a arabské státy Perského zálivu, zvláště pak Katar a Saúdská Arábie, neustále ztrácejí v konkurenci o využití zdrojů zemního plynu na Středním východě  vůči  Rusku, Iránu, Iráku a Sýrii. Rusy sponzorovaný plynovod Jižní proud, dodávající plyn přímo z Ruska přes Černé moře do Turecka a odtud do EU, je daleko konkurenceschopnější než projekt plynovodu Nabucco, podporovaný Spojenými státy. Situaci dál vyhrotila rekognoskace ložiska zemního plynu Pars na jihu Perského zálivu, mezi Katarem a Iránem, v roce 2007.”

Tedy v roce, kdy propukla i světová finanční krize. A “právě v roce 2007 začal i Katar investovat miliardy dolarů do pokladny Strany svobody a spravedlnosti tureckého ministerského předsedy R. Tayyipa Erdogana a do Muslimského bratrstva v Turecku, Muslimského bratrstva v Tunisku, Alžírsku, Libyi, Jordánsku, Sýrii a Libanonu”. Byla to součást “příprav na tzv. arabské jaro a válku proti Sýrii”. Roku 2007 se Kataru zároveň “podařilo propojit Hamás i Al Jamaa al-Islamiya s Muslimským bratrstvem a v tichosti ukončit jejich spojenectví s Iránem, Sýrií a Hizballáhem”. V témže roce 2007 “začala Saúdská Arábie masivně sponzorovat salafistické a wahábistické skupiny napříč celým   Středním východě a Severní Afrikou”. I to byla součást “příprav na válku proti Sýrii”.

Jak “arabské jaro”, tak “válka proti Sýrii” jsou – zdůrazňuje Lehmann – i “zoufalým pokusem USA, Spojeného království, Turecka a Evropské unie zabránit dokončení plynovodu, vedoucího z ložiska zemního plynu Pars v Iránu, přes Irák a Sýrii do Středomoří”. Pokud by totiž uveden do provozu byl – a “zůstal v moci Ruska, Íránu, Iráku a Sýrie” - “přibližně 40 procent evropské spotřeby zemního plynu” by se ocitlo právě “pod kontrolou Ruska”. To by navíc - “společně se Sýrií” - “mohlo participovat na   exploataci klíčových ložisek plynu ve východní středomořsko-levantské pánvi”.

Zásadní průlom by nastal i v roli Iránu – tváří v tvář “izraelské okupaci Golanských výšin a Palestiny, stejně jako senzitivních jaderných otázek. Izrael disponuje 200 až 600 jadernými hlavicemi. Jeho jaderný průmysl v Dimoně nebyl nikdy podroben inspekci.” Inspektorům MAAE se, jak známo, přístup do jaderných zařízení Izraele trvale znemožnuje. Pokud by se “více než 40 procent evropské spotřeby plynu ocitlo pod kontrolou Íránu společně s Ruskem” - a “dolar by se rychle propadal” - získal by také Írán vliv, zcela “nepřijatelný pro Netanyahuovu vládu a sionistické lobby”. 

Jak “odpor, jež klade projektu většina zemí kontinentální Evropy” - tak jejich “účast na agresi proti Sýrii” jsou přitom – pokračuje Lehmann – hlavně důsledkem “nátlaku Spojených států, Británie a Izraele”. A také “amerických a britských výhružek destabilizovat integraci ruského a evropského energetických sektorů”. Pro “vlády kontinentální Evropy” je tak “významným motivem účasti v agresi proti Sýrii” právě vědomí, že ”jejich ´spojenci´ by neváhali destabilizovat ani energetickou bezpečnost Evropy”.

Také názorná ilustrace, že aliance Spojených států, Británie a monarchií Perského zálivu neváhá nasadit ani teroristickou kartu, je přitom k dispozici už rovněž z roku 2007. Řeč je o infiltraci zabijáků al-Káidy do uprchlických táborů v Bangladéši. Iniciovali odtud etnicko-náboženské řeže mezi muslimskou a budhistickou populací regionu, v němž se nachází největší naleziště zemního plynu a dalších přírodních zdrojů státu Myanmar.

“Nedávná analýza německé zpravodajské služby Bundes Nachrichten Dienst (BND)” - uvádí Lehmann - “dokumentuje, že více než 80% ozbrojenců, kteří se v Sýrii pokoušejí o násilnou subverzi, je zahraničního původu.” V současnosti jich je zhruba  65.000, a to  “převážně členů salafistických či wahábistických teroristických organizací, napojených na al-Káidu”. Jeden z “lídrů al-Nusrá, spojené s al-Káidou a financované Saudy, podle nedávných informací v médiích prohlásil, že jen co Sýrie padne, změní al-Káida právě ji v základnu svých operací proti Evropě”.

Německo sice “hostí kancelář Přátel Sýrie v Berlíně”. Je také “aktivně a nezákonně zapojeno do ozbrojené agrese proti Sýrii”. Postupem času však to vše “dělá stále zdráhavěji”.

Pak autor nabízí i ještě zlověstnější indicie: “Necelé dva týdny před schůzkou EU a Ruska  v Bruselu a poté, co západní média vypustila informace o rostoucí teroristické hrozbě al-Káida v Sýrii, byla v Berlíně objevena záhadná kufříková bomba, jejíž exploze však selhala.” Jediná konkrétní informace, jež o ní byla poskytnuta veřejnosti, uváděla, že “obsahovala ´hořlavou látku´“. “Hořlavou látkou,” dovozuje Lehmann, “je však i papír. Německo a kontinentální Evropa dostaly výstražné varování. Nejracionálnějším vysvětlením, sdíleným politickými a bezpečnostními analytiky, u nichž si autor vyžádal konzultace, je že šlo o varování ze strany spojenců, počínaje MI 6 po CIA či izraelského Mossadu, aby se Německo disciplinovaně zařadilo.”

A tak tím, co se rozhodně “netoleruje”, jsou právě “pochybnosti, zda je agrese proti Sýrii, Rusku a Íránu, diktovaná Spojenými státy, Spojeným královstvím a Izraelem, pro Evropu optimální variantou.”  Kdokoli by snad pochyboval, zda by CIA, MI6 nebo Mossad neváhaly inscenovat teroristické operace proti evropskému civilnímu obyvatelstvu, by měl podle Lehmanna uvážit i následující:

“Osobou, jež byla podle bývalého španělského premiéra Aznara strůjcem bombového útoku na madridském nádraží v roce 2004, je profesionální libyjský terorista Abdelhakim Belhadž, gážista zpravodajských služeb NATO.” V minulosti byl i “vězněn na Guantánamu”, považovaném “mnoha analytiky za teroristický výcvikový tábor”. Má “na svědomí smrt bezpočtu amerických vojáků v Iráku a Afghánistánu”. Momentálně je je “vojenským guvernérem Tripolisu”.

Týž Belhadž byl ovšem “během dvou hlavních tažení Svobodné syrské armády proti Sýrii v červnu a červenci 2012 velitelem zbruha 23.000 bojovníků z Libye”. Byl to však – připomíná Lehmann – právě bombový útok na madridském nádraží roku 2004, co přivedlo “španělský parlament k tomu, aby schválil vyslání španělských jednotek do Afghánistánu”. Váhali by snad “spojenci” Německa či jiných zemí kontinentální Evropy – táže se autor – s “poskytnutím pomoci, jak ´dospět ke správnému rozhodnutí´, pokud jde o válku proti Sýrii”?

Čas, zbylý k nalezení “mírového řešení v Sýrii a na Středním východě, se skutečně rychle krátí. Rusko ani Čína nepřijmou žádnou rezoluci Rady bezpečnosti, dláždící cestu repríze toho, jak NATO zločinně zneužilo rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 k Libyi z roku 2011.”

Zároveň ovšem “nic nenasvědčuje tomu, že EU dosáhne s Ruskem kompromisu ohledně  Sýrie a pokusů zabránit násilím Rusku, Sýrii a Íránu v mírové exploataci jejich přírodních zdrojů. Zdá se naopak, že země kontinentální Evropy jako Německo se nechají vydírat Washingtonem, Londýnem a Tel Avivem, či vlastně spíš Wall Streetem, londýnskou City a rodinou Rothschildů.”

Ačkoli “Washington dělá, co je v jeho silách, aby předešel dojmu, že je zapojen do vojenské agrese proti Sýrii, je zřejmé, že tento konflikt by skončil pár týdnů poté, co by  Katar, Saúdská Arábie, USA a Spojené království přestaly sponzorovat, vyzbrojovat a dozorovat žoldáky v Sýrii či jim přímo velet”.

Oč víc se “západní mediální mainstream snaží vyvolat opačné zdání”, je to právě syrská vláda, kdo se “těší podpoře většiny syrské populace”. Je to následek “masivního přílivu salafistických extremistů, dopouštějících se den co den ukrutných zvěrstev a válečných zločinů jménem aliance NATO, monarchií Perského zálivu a sionistů”. Úměrně tomu roste podpora, již “syrská populace projevuje své vládě, nenásilné opozici a syrské armádě”.

Sama syrská vláda je “daleko stabilnější, než lze usoudit z tvrzení západní propagandy.  Dokonce i kdyby vzpoura dosáhla svržení syrské vlády, je nanejvýš nepravděpodobné, že by se její pád a nahrazení salafistickými extrémisty nestaly důvodem k reakci jak ze strany Iránu, tak Hizballáhu. To by nevyhnutelně vedlo k  eskalaci konfliktu v regionální válku, jež by se sice zprvu mohla omezit na Libanon a Izrael, odvrátit by ji však bylo téměř nemožné.”

Pokud jde o Rusko a Čínu, “mohly by navrhnout rezoluci Rady bezpečnosti, zakotvující  vyslání mírových sil OSN do Sýrie vedených Ruskem”. V jejím zákulisí by však “s největší pravděpodobností paralelně běžela intenzivní jednání, jak zachránit chřadnoucí petrodolar, aniž by se měla riskovat regionální válka na Středním východě a v Evropě”.

Poněvadž “regionální válka na Středním východě, do níž by se zapojila turecká vojska NATO, armády Saúdské Arábie, Kataru, Izraele, Íránu a případně i ruské jednotky, by tíhla k eskalaci v  evropský konflikt. Rozmístění raket NATO podél evropských a středovýchodních hranic Ruska by se za takové situace stala rizikovým faktorem, jaký by Rusko mohlo tolerovat jen těžko.”

Rizikem tak není o nic méně, než „regionální válka na Středním východě a v Evropě.“ Existuje – klade závěrem otázku Lehmann – řešení, které je s to je odvrátit? Podle autora závisí především na tom, zda se americká administrativa dokáže vzepřít sionistické lobby, ovlivňující politiku Spojených států – a zda si i “kontinentální evropské vlády dokáží vzít lekce z obou světových válek a odolat nátlaku USA, Británie a sionistů, který je vtahuje do konfliktu s Ruskem”.

Krokem správným by tak bylo – poznamenává Lehmann – jmenování Chucka Hagela ministrem obrany. Právě ten se totiž “odvážil k něčemu, co bylo dosud zcela nemyslitelné”. To když “prohlásil, že je americkým senátorem, a nikoli představitelem Izraele”.

Globální bezpečnost je “stejně těkavá jako plyn, živící konflikt”. Roznětek, které ji mohou ohrozit, je “víc, než si dokáží představit racionální mozky všech klíčových hráčů”, uzavírá Christof Lehmann.