Pepe Escobar: Znásilněná Sýrie. Komu zvoní syrská hrana

“Největší geopolitické tragédii roku 2012 je souzeno zůstat největší geopolitickou tragédií roku 2013: znásilněné Sýrii,” píše v Asia Times na Štědrý den Pepe Escobar, po léta jedna z nejagilnějších postav plnokrevně alternativní publicistiky. Je také autorem několika pozoruhodných knih: Globalistán: Jak se globalizovaný svět rozpouští v tekutou válku (Globalistan: How the Globalized World is Dissolving into Liquid War), Blues Rudé zóny: Momentka Bagdádu za velké ofenzívy (Red Zone Blues: A Snapshot of Baghdad during the Surge) a naposledy Obama vyrábí Globalistán (Obama does Globalistan).

V “syrské tragédii”, píše Escobar ve vánočním článku, “nefiguruje žádný Hemingwayův mladý hrdina, žádný Robert Jordan z mezinárodních brigád... V syrské občanské válce tvoří mezinárodní brigády hlavně salafisticko-džihádističtí žoldáci, utínající hlavy a stražící nálože do automobilů.” A také “(pár) mladých Američanů”, kteří jsou “high-tech šachovými figurkami v partii, rozehrávané chamtivým klubem NATOGCC (NATO a arabskými loutkami z Gulf Cooperation Council).” Ten všemožně podporuje “fanatiky ze 7. století”. Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil, slepená v americko-katarské koprodukci, “chce jen stále víc vražedných zbraní” - “a kypí láskou k bojůvkám al-Nusrá, ač je v lásce nemá už ani Washington”.

Katar “vyloďoval tuny zbraní ´jako cukroví´ (řečeno slovy amerického zbrojního dealera) v ´osvobozené´ Libyi. Až bumerang v Beghází probral Pentagon a Státní department k poznání, že se v bumerang může  změnit také vyzbrojování syrských vzbouřenců”. Na katarských dodávkách zbraní syrským vzbouřencům to však nezmění zhola nic. A tak “lze očekávat jen ještě děsivější sektářské masakry, jako ten v Akbaru, nejreprezentativnější verzi toho, co se může dít dál.” Brutální “válku proti šíitům, proti alawitům, proti sekulárním silám, ba všem umírněným, a to nejen v Sýrii, ale napříč celým Středním východem”.

“Tsunami žoldáků a salafistiských džihádistů, všestranně vycvičených a vyzbrojených klubem NATOGCC, může vše dovést až k občanské válce libanonského typu, vlekoucí se ještě roky.” Cílem “koalice ochotných” je “smrt syrského státu” a “post-asádovský režim Muslimského bratrstva”. Z toho má ovšem vítr také sám  jordánský “král Playstation”, právem tušící, že pak už by trávil “čas nákupy v Harrods permanentně” - a s ním “všechny středověké nafto-monarchie Perského zálivu”. Až salafisticko-džihádistická chátra přijde o svůj dnešní “syrský džob”, chopí se s gustem “řízení amoku” také ze syrsko-turecké hranice.

A ač se to celé mění v bumerang, mířící nakonec na hlavy všech “přátel Sýrie”, nikdo není s to naslouchat hlasům zdravého rozumu. Například nedávné výzvě, jíž se na své zahraniční kolegy, angažované v syrském konfliktu, obrátil náměstek ruského ministra zahraničí Bogdanov: “Boje mohou nabýt ještě větší intenzity a přinést Sýrii ztrátu dalších desítek, ne-li stovek tisíc civilních obětí... Je-li pro vás taková cena za odstranění prezidenta přijatelná, co se dá dělat?... My sami ji samozřejmě považujeme za absolutně nepřijatelnou.”

Nikdo z těch, kdo by měli – zdůrazňuje Escobar – nevnímá ani konstruktivní hlasy samotné Sýrie. Například výzvu viceprezidenta země Farúka Šará “uhájit holou existenci Sýrie” - v situaci, kdy jí hrozí destrukce včetně celého bohatého historického dědictví. “Jakékoli urovnání” - zdůraznil Šará v nedávném interview pro libanonský list Al-Achbar - “ať už začne rozhovory či dohodami mezi arabskými, regionálními či světovými mocnostmi, nemá šanci bez solidní báze v samotné Sýrii. Řešení musí být syrské... a zahrnovat hlavní regionální mocnosti a členy Rady bezpečnosti OSN. Takové řešení musí zahrnovat skoncování se všemi podobami násilí a vytvoření vlády národní jednoty se širokými pravomocemi. Musí být provázeno řešením neuralgických otázek, týkajících se života lidí a jejich legitimních požadavků.”

Právě to však nehodlá připustit celé seskupení NATOGCC – USA, Británie, Francie, Turecko, Katar a Saudská Arábie. Jeho cílem je naopak válka, která Sýrii změni v “repliku Iráku po roce 2003” - a dosáhne “kompletní destrukce křehké sociální tkáně země”. A tím “vytvoření terénu pro lukrativní ´rekonstrukci´ Sýrie, jakmile v ní bude nastolena prozápadní vláda turbo-kapitalismu”.

Bumerang ovšem, uzavírá Escobar sarkasticky, bobtná také uvnitř samotné Sýrie – v podobě “milionů Syřanů, kteří původně podporovali myšlenku hnutí za demokracii – počínaje třídou byznysmenů v Damašku až po obchodníky v Aleppu – a teď rozšiřují oporu vlády coby protiváhy děsivých etnicko-náboženských čistek, jichž se dopouštějí ´povstalci´ typu al-Nusrá.”