Janis Peitsch: Bitva o Berlín, 75. výročí

V těchto dubnových dnech už byla poslední velká bitva II. světové války v plném proudu. Klíčové momenty dramatu před 75 lety připomíná německá NTV.

Začalo 16. dubna asi 80 kilometrů východně od Berlína. Úderem „třetí hodiny ranní zahajuje téměř 9.000 dělových hlavní Rudé armády nejmohutnější kanonádu celé II. světové války. Ohlušující rachot otřásá celou údolní nížinou. Vzduchem létají beton, ocel i stromy, v plamenech jsou celé lesy. Přes milión rudoarmějců vyráží na Berlín.“

„Přehradná palba kryje útok jednotek I. běloruského frontu pod velením maršála Georgije Žukova. Včetně těch, které obstály už pod Moskvou, před Leningradem a u Stalingradu. Až sem se probíjely přes tisíc kilometrů. Sovětskou ofenzívou na Odře začíná bitva o říšskou metropoli, a tím i rekviem nacistického Německa. Rudá armáda do ní vrhá celkem 2,5 miliónů vojáků, 41.000 děl a téměř 6.300 tanků. Stalin svěřil útok dvěma armádním skupinám: 1. běloruskému frontu maršála Žukova a I. ukrajinskému frontu maršála Koněva. Wehrmacht, třebaže válku prohrál už dávno, organizuje přesto zoufalý odpor. Cestu na Berlín tarasí 130.000 mužů německé 9. armády generála Theodora Busse. Z valné většiny  sestává ze zbytků rozprášených jednotek, narychlo doplněných lehce zraněnými, nezkušenými rekruty a oddíly civilního volkssturmu. Ty všechny tísní i nedostatek pohonných hmot, výzbroje a munice.“

Koněv překračuje Nisu a u Cottbusu míří ke Sprévě. 18 dubna dopoledne dosahují 1. Říšské silnice i Žukovovy tankisté. Cesta na Berlín je volná. Busseho 9. armáda bere úprkem na ramena. V metropoli se „obyvatelstvo chystá na příchod Rudé armády. Ministr propagandy Joseph Goebbels zakázal evakuaci, a v Berlíně jsou tak stále asi dva a půl milióny lidí tušících, jaká pohroma je čeká.  Před obchody s potravinami narůstají dlouhé fronty. Ženám je nabízen výcvik střelby z pistole, muži jsou odveleni ke stavbě barikád. Budují je z tramvají a nákladních vagónů, naplněných sutí z trosek. Na mnoha místech rostou palebná hnízda z vytrhaných dlažebních kostek.  Číšníci hotelu Adlon rozdávají na ulici víno, které je jinak na příděl. Na armádu, dobývající hitlerovské doupě, nesmí zůstat jediná láhev.“

„Berlín je rozdělen do osmi obranných sektorů. Vnější linie probíhá podél okružního S-Bahnu. Vnitřní okruh, nazvaný  Citadela, tvoří čtvrť Mitte a bezprostřední okolí. Zahrnuje všechny důležité  vládní budovy včetně vrchního velitelství armády v Bendlerstraße,  Říšského kancléřství ve Wilhelmstraße a Říšského sněmu. Tady se má bojovat do posledního muže. Velké betonové věže, postavené pro protiletadlové flaky, jsou teď ubytovnami tisíců civilistů.“

„´Pevnost Berlín´, o níž řeční nacistická propaganda, je však už jen fraškou. Režim si totiž Berlín, nehledě na blížící se frontu, nedal práci opevnit. Také jednotek je akutní nedostatek. Na obranu rozsáhlé  metropole disponuje už jen 60 tanky a pestrou směskou živé síly.  Vedle jednotek SS z jiných zemí, policistů a obsluhy protiletadlových děl leží obrana města - asi 80.000 mužů – hlavně na bedrech špatně vyzbrojených oddílů volkssturmu a nezletilé Hitlerjugend.“

„Nečekaná posila se zjeví v podobě tankového útvaru, zatlačeného do města chodem předchozích střetů. Když se jeho velitel generál Helmuth Weidling dozví, že má být zastřelen za zbabělost, trvá na přijetí ve fýrerově bunkru. Generál udělá na Hitlera takový dojem, že jeho hrdelní rozsudek zruší a k úžasu všech přítomných jmenuje Weidlinga velitelem města.“

„Pátý den útoku na Odře vstupují Žukovovy jednotky v Marzahnu do Berlína. Ten je teď frontovým městem. Do centra dopadají sovětské granáty. Jeden zasáhne Braniborskou bránu. V zámku a u Říšského sněmu vypuknou požáry. Ulice se vylidňují. Továrny i obchody končí.  Už se nedoručuje ani pošta a nejezdí ani tramvaje. Poprvé za sto let  přestává fungovat i telegraf. Poslední přijatý telegram zní ´Mnoho štěstí vám všem´. Přišel z japonské metropole Tokia.“

„Hitler ve svém bunkru pod Říšským kancléřstvím sní i teď o zázračném obratu ve válce. Vydává rozkaz armádní skupině generála Felixe Steinera, dislokované u Eberswalde, aby podnikla protiútok na severní křídlo Žukovova I. běloruského frontu. A huláká do telefonu: ´Rusové před branami Berlína utrpí největší porážku svých dějin. Každý ústup na západ je striktně zakázán. Důstojníky, kteří můj rozkaz nesplní, zatknout a zastřelit na místě.´ Diktátor ale ne a ne vzít na vědomí, že Steinerova armádní skupina sestává z pouhých tří vyčerpaných praporů. Když se Hitler den nato dozví, že Steiner nezaútočil, propadne amoku a na poslední situační poradě vyčítá zradu i celé SS. Jeho okolí, pokoušející se ho uklidnit, ho přemlouvá, aby uprchl do Bavorska. Diktátor to odmítá a netají se, že se hodlá zastřelit. Když mu Goebbels vrátí sebedůvěru aspoň zčásti, začne spojovat naděje s generálem Wilhelmem Wenckem, jehož 12. armáda stojí na Labi proti Američanům. Wenck má však jiné plány. Svým útokem nechce zachraňovat Berlín a fýrera, ale prorazit  únikovou cestu zbytkům Busseho 9. armády, které u Halbe hrozí zdecimování sovětskými jednotkami.“

„Zatímco Žukov posílá dvě armády na berlínské čtvrti Lichtenberg a Köpenick, jeho ostatní síly začínají dobývat město od severu. Stalin trvá na kompletním obklíčení Berlína. Chce se pojistit pro případ, že Amerika změní názor a dorazí do Berlína dřív než jeho ozbrojené síly.  Žukov své jednotky pohání ke spěchu, Koněvovy předsunuté síly již míří na Steglitz. Žukov však netuší, že tam narazily na nečekaný odpor. A to od části Busseho 9. armády, ustupující přes Sprévský les. Ta vpadne I. ukrajinskému frontu do zad a zpomalí jeho postup. Zhruba v tu samou dobu se Žukovovy tanky ocitnou v areálu letiště Tempelhof v prudké přestřelce s divizí SS Nordland, složenou ze skandinávských dobrovolníků.“

„Vojenský velitel města Weidling toho zmůže už pramálo. Volkssturm,  Hitlerjugend a regulérní vojenské jednotky spadají pod různé velitele, udělující nezřídka rozkazy, které si navzájem protiřečí. O souvislé obraně už nemůže být řeči. Některá hnízda odporu sice bojují urputně, na mnoha jiných místech však obránci berou na ramena nebo je domů posílají sami velitelé. Na olympijském stadionu rozpouští prapor volkssturmu sám jeho velitel. Síly, vyzbrojené německými zbraněmi, fasují italskou munici. V okrsku Weißensee, kde měli před Hitlerovým převzetím moci značný vliv komunisté,  se mnohde už  kapituluje. Pankow se drží dva dny, Wedding tři. Zehlendorf padne po krátkém odporu. Čím blíž k centru města, tím brutálnější je nacistický režim. Hlídky SS pročesávají město, hledají dezertéry. Kdokoli nosí uniformu, upadá v podezření, že dezertoval a je na místě zastřelen nebo pověšen pro výstrahu na pouličních lampě. Zatímco si 25. dubna u Torgau na Labi rudoarmějci podávají ruce s Američany, Koněvovy a Žukovovy předsunuté jednotky se setkávají u Ketzinu severozápadně od Postupimi. Berlínský kotel je obklíčen hermeticky.“

„Sovětské jednotky pronikají do města ze všech stran a vytlačují  slabé jednotky jeho obrany. Sovětskou techniku obkládají jejich posádky matracemi proti pancéřovým pěstem. Spirály uvnitř matrací totiž přivádějí munici k předčasné detonaci. Barikády jsou prolamovány kanonádou z bezprostřední blízkosti. Jen co je určitá čtvrť dobyta, zaujímá tu pozice dělostřelectvo a raketomety, zvané Stalinovy varhany. Vnitřní čtvrti jsou dobývány prudkou palbou metr po metru. Do konce bitvy dopadne na město přes 1,8 miliónů granátů. Civilní obyvatelstvo tráví většinu času ve sklepích, v bunkrech a stanicích metra. Zásobování vodou a plynem se zhroutí. Řada lidí umírá nebo je těžce zraněna ve frontě na vodu u ručně ovládaných pouličních pump.“ 

„Sovětské velení se snaží obnovit ve městě pořádek co možná rychle. Boje ještě zuří, v dobytých ulicích však už probíhá úklid trosek. Potraviny dostává obyvatelstvo ze sovětských i ukořistěných německých zásob. Generálplukovník Nikolaj Bersanin je 28. dubna jmenován velitelem města. Po čtyři následující dny tak má Berlín dva velitele, německého a sovětského.“

„30. dubna časně ráno zahajují Žukovovy jednotky útok na Říšský sněm. ´Doupě fašistické bestie´, jak je nazval Stalin, brání směska skandinávských a francouzských dobrovolníků SS, Hitlerjugend a několik námořníků, kteří několik dní předtím přistáli dopravními letadly v zoologické zahradě. Hitler už ví, že je konec. Odpoledne se diktátor rozloučí s personálem bunkru a stáhne do svých soukromých místností. Tady si spolu s Evou Braunovou, s níž se dvě hodiny předtím oženil, vezme život.“

„Goebbels se, coby nový říšský kancléř, rozhodne začít vyjednávat o příměří. Vyšle parlamentáře k sovětským liniím. Stalin však Žukovovi sděluje, že v úvahu připadá jen bezpodmínečná kapitulace. Nato i Goebbels a jeho žena poté, co otráví svých šest dětí, spáchají také sebevraždu. V noci se několik bojových skupin pokusí probít z města. U Charlottina mostu poblíž olympijského stadionu a mostu  Weidendammer ve čtvrti Mitte se strhne těžká tanková přestřelka.  Ze všech, kdo se pokoušeli proniknout z města ven, ji přežije jen hrstka. Generálu Bussemu přeje štěstí o poznání víc. Zhruba  25.000 vojáků jeho 9. Armády kteří dosavadní boje přežili, pronikne spolu  s několika tisíci jinými uprchlíky až do Beelitz, kde narazí na divize Wenckovy 12. armády. Ta rekvíruje každé nedotčené vozidlo a prchá směrem k americkým pozicím u Labe, aby nepadla do sovětského zajetí. Večer oznamuje za doprovodu smuteční hudby hamburská rozhlasová stanice Deutschland, že Hitler už není mezi živými.“

„Obránci města jsou v naprosto bezvýchodné situaci, Sovětské tanky už stojí na ulicích Unter den Linden a Wilhelmstraße, dobyty jsou i stanice metra Alexanderplatz a Friedrichstraße. Fanatičtí příslušníci SS přesto vyhodí do povětří tunel městské dráhy pod Landwehr-kanálem. Utopí tím desítky civilistů i zraněných vojáků, kteří tu našli útočiště.“

„Weidling, který teď bere odpovědnost za město na sebe, už nevidí jiné východisko a v noci na 2. května nabízí bezpodmínečnou kapitulaci. Už hodinu nato oznamují megafony z pouliční vozů, že boje o město skončily. Weidlingova výzva, nahraná na magnetofonovou pásku, uvádí: ´Každá hodina dalších bojů jen prodlužuje nezměrné útrapy civilního obyvatelstva Berlína a našich zraněných. Ve shodě s vrchním velením sovětských jednotek Vás proto vyzývám k okamžitému zastavení bojů.´"

„K dílčím přestřelkám dojde sice i v dalších dnech, oficiálně však bitva o Berlín skončila. Sovětský svaz zaplatí za jeho dobytí vysokou cenu. Rudá armáda má více než 350.000 mrtvých a raněných. Na 30.000 vojáků I. běloruského frontu padlo jen v bojích o  Seelowské výšiny. Ztráty na německé straně se ani přesně vyčíslit nepovede. Odhady uvádějí asi 320.000 padlých a zraněných vojáků během oněch dvou týdnů. Svou smrt najdou ve městě i desítky tisíc civilistů. Berlín je po intenzívních bojích, vedených o každý dům, v troskách. Přes milión lidí nemá střechu nad hlavou. Zničeno je i 95 procent tramvajových kolejí.“

„Zatímco Wenck a Busse se s asi 100.000 muži dostanou 7. května na Labi do amerického zajetí, generálplukovník Alfred Jodl  podepisuje 7. května v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci všech německých ozbrojených sil. Na přání Sovětského svazu se ceremonie opakuje v noci z 8. na 9. května v Berlíně-Karlshorstu za Žukovovy přítomnosti. Tím II. světová válka v Evropě definitivně končí.  Hitlerova ´tisíciletá říše´ je věcí minulosti už dvanáct let poté, co ji vyhlásil.“