M. Kalašnikov: Dlouhá krize XXI. století: předpoklady a kontury

“Globální krize vyústí nevyhnutelně v přerozdělení moci nad planetou. A s velkou pravděpodobností – ve válku. Ač třeba v nové podobě, právě ve válku. Ruská federace a celá postsovětská pustina se její arénou stanou v každém případě,” sumarizuje svůj obširný analytický text – Dlouhá krize XXI. století: předpoklady a kontury - M. Kalašnikov z ruského “Ústavu dynamického konzervatismu”.

Docela “nekorektně” svou hypotézu rozvíjí i dál: “Nemusí jít o přímou agresi, tak jako v roce 1999 proti Jugoslávii nebo roku 2003 proti Iráku. Krize si žádá vynalézavost a hospodárnost.” “Staré metody” lze všelijak “kombinovat” i nově „aranžovat“. „Reálnou agresi“ lze podniknout i „pod maskou občanské války“. Pro “takovou válku dozrála nová zbraň hromadného ničení a strategického zdeptání. Je jí masová nespokojenost obyvatelstva s vlastními vládnoucími režimy: kriminálně-kapitalistickými a klanově-korupčními.” V takovém prostředí lze hravě “inicovat vzpoury a občanské války” - a zajistit jim “všestrannou podporu, počínaje finanční a informační až po vzdušné údery, instruktory a zbraně”. Tak lze  - aniž by to “muselo vést až k jaderné válce” - “deptat jednu za druhou celé země tím, že se přivedou k moci loutkové režimy, závislé na Washingtonu. Lze to udělat v RF i ve Venezuele, v Bělorusku i na Ukrajině, ve Střední Asii i Zakavkazsku. V Iráku i Sýrii.”

I když „sociální exploze zrají i na samotném Západě, možného protivníka lze vždy předejít“. V „Číně naštěstí mnoho nástrojů a instrumentů pro podobné války k dispozici není“. „Zbraň hromadného ničení v podobě nespokojenosti (potenciální občanské války) lze obratně spojit s jinými typy nových zbraní: terorismem a teroristickou megaakcí, korupcí generálů a mocenských špiček vůbec, s použitím skrytých druhů zbraní (ionosféra), s údery zbraní informačních, organizačních a finančních. Se zavedením sankcí proti proti konkrétním subjektům a jejich adresným vydíráním. S hrozbou prohlásit ty či ony mocenské instituce za kriminálně zkorumpované...“

Pak je autor ještě konkrétnější: „Představte si, že se na internetu objeví videozáznamy a prohlášení jakési Přechodné národní rady, která se zmocnila řekněme Pskova. Všichni jsou na uších. Na videozáznamech, šířených po síti z tisíců zdrojů, figurují vzbouřenci se samopaly. Scénky, kdy lidé strhávají a pálí portréty vládnoucího tandemu v kancelářích různých činitelů. Rázně rozdupávají symboly ´Jednotného Ruska´ a vlečou z kanceláří papaláše, pištící strachy. Demonstrativně s nimi účtují a ukazují přepych jejich kanceláří, obsazených maskovanými povstalci.

Miliony diváků jsou přilepeny k obrazovkám a displejům. Mnozí se radostně hrnou do svých lad a vyrážejí do Pskova. Tím spíš, že činitelé Přechodné národní rady, ustavené ve městě, ve svých prohlášeních vyzývají k masovým akcím protestu za svržení ´zločinecké kliky´ a slibují provést svobodné volby po likvidaci moci zlodějů a vrahů. Paralelně míří výzvy k velitelům vojenských jednotek a útvarů ministerstva obrany. Toho, kdo přejde na druhou stranu první, prý čeká lecjaký pamlsek...

Ve skutečnosti pronikla tisícovka vzbouřenců na okraj Pskova z území sousední členské země NATO... Tisíc dobře vyzbrojených, skvěle vybavených a organizovaných vzbořenců je uvnitř RF strašlivou silou. Čelit jí prakticky není čím. Lidé zbraně nemají: nejsme ve Švýcarsku, kde je každý muž vojákem v záloze, majícím doma v sejfu zbraně přidělené státem.... A komu by se nakonec – ruku na srdce – chtělo v dnešní RF vrhnout se s mysliveckou puškou proti samopalům a kulometům, aby bránil nenáviděné papaláše? Zvlášť pokud povstalci začnou účtovat s byrokraty, a ne okupovat porodnice, tak jako Basajev? Milici smete tisíc vzbouřenců jako nic. Zmocní se jejích zbraní a začne je rozdávat místním... A vojenské jednotky (neboť těch se dnešní moc bojí nejvíc) často nemají ani munici a lehké střelné zbraně; jsou pod stráží ve skladech jinde, aby to zkomplikovalo případnou vzpouru.

Sám fakt povstání a vyhlášení Přechodné národní rady na území RF bude okamžitou bombou a přivede na svět masu skupin na podporu oné Rady. A to i bez jakékoli účasti CIA a Pentagonu. Prostě proto, že moc už leze krkem několika milionům mladých lidí...

A co pskovská výsadková divize? Prostě se najednou ukáže, že její velitel je docela banálně podplacen nebo vydírán, tak jako iráčtí gernerálové v roce 2003. A že divize neplní rozkazy na smrt vyděšeného centra...

Kreml ovládne panika. Na území RF vznikla samozvaná vláda s vlastními ozbrojenými silami, mající i dostatek přívrženců. Souběžně vzniká i další ohnisko vzpoury – na kozáckém jihu. Lze předpokládat, že zahraniční dirigenti poněkud diverzifikují scénář. Například tím, že v týž den zlí ´islámští teroristé´ vyřadí několika velkými výbuchy z provozu metro, a paralyzují tak Moskvu.

Roztřesenou ruku to táhne k telefonu – do Washingtonu. Tam ale reagují suše a oficiózně. My s tím nemáme nic společného. Je to vaše vnitřní věc. S povstalci ale musíte jednat. Násilí proti lidu, který povstal, vám neschválíme. A vy sami, pánové v Kremlu, si moc nevyskakujte a nedělejte hlouposti.

Zpocené ruce míří k ´jadernému kufříku´. Padají ale malátně zpátky. Hrůza... Zahájit jadernou válku? Obě dcery jsou právě v Londýně! A Alina odjela do Miami... Copak nám někdo promine první nasazení zbraní hromadného ničení od roku 1945? Proti Západu, který je pro nás vším? Po zádech se řine ledový pot...

A z Washingtonu vzkazují: nedělejte hlouposti, sire. A vůbec – můžeme přece posoudit i variantu garancí života a poskytnutí azylu.

V Moskvě se do ulic začínají valit lidé. Všichni hladově hltají zprávy z internetu. Mnohým se scénky, ilustrující nemilosrdné zúčtování s hodnostáři ´Jednotného Ruska´, docela zamlouvají. Ze Západu běží masivní informační atak. Globální televizní sítě a internet zavalí materiály o nevídaných ohavnostech kremelského režimu. O jeho gigantickém utajovaném bohatství a palácích u moře (včetně snímků z geostacionárních družic). O zločinech režimu, počínaje už explozí domů v září 1999. O utajených majetcích a kontech v zahraničí – na pozadí nešťastného, vymírajícího Ruska...

Na stranu Přechodné národní rady začnou přecházet nové a nové síly: ministerstva vnitra, ministerstva obrany a dokonce i ministerstva pro mimořádné situace.

Je třeba pokračovat dál?“

Zní to svatokrádežně? Bezpochyby. Kdo však dá za to, že se nic podobného nestane, do ohně vlastní ruku?

Sekvence, z nichž jsme citovali, jsou střípkem z mnohem větší mozaiky. Sama je hlavně o tom, co se už kolem nás děje. Hrozící následky zmiňuje jen na okraj. Pro autocenzuru, přikrčenou za bukem, je rouhačsky „nekorektní“. Lecčím může dráždit i kurážnější duše. Jedno jí ale upřít nelze. Kde salónní kritika končí, tam Kalašnikov teprve začíná. Slyší jen trávu růst? Anebo trpí nezřízeným optimismem i příjmení, provokující úplně jiné asociace? Panorama, které naskicoval, nabízíme v úplném znění z původního zdroje.