Andrej Vinogradov: Mýty o Číně

Že kontinentální Čína předstihla Japonsko i EU co do celkového HDP – a brzy předežene i Spojené státy – se vcelku ví. V řadě jiných směrů ji však opřádají tvrdošíjné legendy. Zajímavě je konfrontuje Moskvan Andrej Vinogradov - „sinolog třetí generace“, jak sám uvádí.

Populace s ročním příjmem v řádu 1.300 jüanů – tedy kolem 200 USD v kursovém přepočtu – skutečně existuje dodnes. Tvoří však už jen asi 2 procenta obyvatelstva. Jen mezi roky 2009 a 2010 se ztenčila o dalších 9 milionů. Jde o rezidua historické zaostalosti, hlavně v zapadlých venkovských regionech.

Měřítkem životního standardu jsou však samozřejmě tuzemské ceny, především základních potřeb. A ty jsou – dokládá Vinogradov z první ruky - 10–20krát nižší dokonce než v dnešním Rusku. Rovná-li se 1 jüan – v kursovém přepočtu – asi 5 rublům (a tedy řekněme cca 3 Kč) – pak kupř. jízdenka v pekingském metru stojí 2 jüany, v městském autobusu 1-2 jüany; porce masem plněných těstovin v pekingské jídelně vyjde na 3,4 jüanu, láhev piva (0,7 l) – 1,4 jüanu a dokonce i půllitrovka místní vodky kolem 3,5 jüanu.

Průměrný příjem na hlavu přitom činí i na venkově kolem 7.000 jüanů. Dnes už neplatí ani to, že by tu senioři záviseli na pomoci potomků. Od roku 2010 se starobní důchod vyplácí i všem obyvatelům čínského venkova.

Soukromý sektor generuje si pětinu HDP. Mzdy jsou tu v průměru nižší, než v podnicích a institucích ve veřejném či smíšeném vlastnictví. I v nejhůř placených oborech osciluje roční příjem v řádu 9-17 tisíc jüanů v privátním sektoru – kdežto ve veřejném a smíšeném je to v řádu 17 – 40 tisíc. O nejlépe honorovaných profesích posbíral Vinogradov následující cifry: finance – cca 30, resp. 80 tisíc, IT – 31, resp. 66 tisíc, věda, technický servis a geologický průzkum – 29, resp. 57 tisíc jüanů.

Pro evropské oko není paradoxem jen proporce mezi soukromým a veřejným či smíšeným sektorem. Vinogradov zmiňuje i ten, který se týká sféry, v níž sám působí. Pro ruské vědce, píše, jsou totiž stáže v ČLR mnohdy hlavně příležitostí, jak si přilepšit na dobu po návratu domů. Jejich čínští kolegové to „vnímají, řečeno diplomaticky, shovívavě, ne-li přezíravě“. Doby, kdy to byli jejich čínští kolegové, kdo se  za pobytů v Rusku „snažil stůj co stůj něco vykšeftovat, jsou dávno a nenávratně pryč (od počátku 90. let)“.

Jiná legenda míní, že „Čína je s to vyrábět leda pojízdné rakve“ - a „pořádná auta se dělat jaktěživ nenaučí“. Dnes ovšem, dokládá autor, se v zemi produkuje i několik vlastních značek (Cherry, Li Fan, „Velká zeď“ a d.), exportovaných mimochodem i do Ruska. Ty ovšem tvoří jen velice marginální podíl i na místním trhu. Přímo v kontinentální Číně se totiž montují - a stále víc přímo vyrábí - v podstatě všechny dominantní zahraniční značky (s výjimkou Porsche, Ferrari, Bugatti, Rolls-Royce a několika dalších typů nejvyšší luxusní třídy). I v případě BMW se z Mnichova dováží už jen „sedmičková“ řada. Podíl čínských vstupů činil ještě před pár lety jen kolem 15 % i u „trojkové“ a „pětkové“ kategorie. Rychle však roste i ten. Výrobním linkám zahraničních automobilek se totiž udělují licence pod podmínkou rychlé „kompletní lokalizace“ celé produkce – většinou v průběhu 3 – 7 let.

Mimo mísu je už i mýtus o závislosti země na exportu do USA. Již předloni totiž tvořil necelou sedminu čínského zahraničního obchodu (o celkovém objemu tří tisíc miliard USD) – a trvale klesá. O třetinu víc exportuje ČLR i do samotné EU. Jinak, než se rádo traduje, je to i s významem zahraničních investic. V posledních letech tvoří jen kolem 10 % všech investičních vstupů – a z celých dvou třetin pocházejí z Hongkongu. Naproti americké investice představují jen asi 4 % importovaných vstupů -  méně než kapitál z Japonska i Singapuru či Tchajwanu. Stále víc investic s americkým domicilem přitom tvoří vstupy tamní čínské diaspory.

Vinogradov je neotřelým průvodcem i řadou jiných otázek – včetně personálního i programového vyznění generační výměny, jež nedávno proběhla v čínském vedení.