Prof. Heiner Flassbeck: Čínské investice, německé emoce

Dvojí metr láme i renomovaný hamburský ekonom

V Německu sílí animozita vůči Číně, píše profesor ekonomie Heiner Flassbeck.  Za „žluté nebezpečí“ se tu „nemá už jenom dovoz čínské oceli, ale i skupování firem čínskými investory“.

Hněvivé slovní vodopády chrlí i sám Günther Oettinger. Ve vztahu k „říši středu“ začíná být Německo posedlé fobií, nemající obdoby už dlouho. Přisazuje se i manažerský magazín Je to na šéfovi (Chefsache). Fakt, že Čína dnes skupuje německé podniky ve velkém, má za zásadní hrozbu – a „prý co potom“?

Německo, vyvozuje z toho, bude brzy „zcizeno“. A to „promrhá německý národní majetek“ a „vystaví zároveň nebezpečí i německá pracovní místa“. Jak přijde řeč na Čínu, „opouští Němce smysl pro míru“. I tam, kde se „argumentace ještě jakžtakž udrží ve věcném řečišti, uniká pozornosti to nejdůležitější“.

A tedy fakt, že „tolik zahraničních firem, jako právě Čína, do země nevpustil v posledních dvaceti letech nikdo“. Ta přeci „nechala značnou část svých tržně ekonomických reforem realizovat právě západními podniky“. A ty „to přijaly s nadšením jak proto, že jim to z Číny umožnilo extrémně levný vývoz na světový trh, ale i díky průniku na obrovský čínský trh, slibující dynamicky rostoucí poptávku na celé desítky let“.

„Čínští političtí činitelé uvádějí opakovaně a s gustem, že i dnes se 60 - 70 % všeho zboží, vyváženého z Číny do okolního světa, vyrábí v pobočkách západních podniků. Historicky to nemá obdoby. V posledních letech to byly navíc právě německé podniky, zejména automobilky a strojírny, kdo svými přímými investicemi v Číně udělaly neuvěřitelně skvělé obchody.“

„Pro Čínu samotnou to byla jak šance, tak zároveň i velký problém. V současnosti neexistuje jediná otázka čínské politiky, o níž by se diskutovalo víc, než právě o ´zcizení´, způsobeném zahraničními podniky, a škodě, již v jeho důsledku i nehledě na prospěch v oblasti vývozu a pracovních míst utrpěly domácí firmy. Západní podniky byly totiž spjaty s technologiemi vyšších generací, a pro tuzemské podniky na mnohem nižší technologické úrovni tak představovaly hrozbu.“

„Zvlášť absurdní je proto argumentace Martina Noé požadujícího v manažerském magazínu, aby pro akvizice podniků platily v Německu stejné normy jako v Číně. Má snad Čína připustit nejen to, aby tu vyráběl neskutečně velký počet západních firem, ale dokonce i vykoupení zbytku čínských firem Západem?“

„Kdo dneska tvrdí, že Čína z dovozu západního kapitálu prospěch a ten nemá z hlediska přeměny země na úspěšné tržní hospodářství alternativu, je mimo mísu. Japonsko i Korea zvládly proces, jímž doháněly náskok, bez západního kapitálu. Kapitál potřebný k vyrovnání náskoku lze totiž akumulovat i v chudé zemi, sehraje-li ovšem aktivní roli stát.“

Také v samotném „Německu se lidé vždycky čílili, že bylo ´zcizeno´ zahraničními investory. V 50. letech minulého století to byli Američané, pak přišli Japonci. Nyní to jsou Číňané. S nemocí se to však nelepší, jde to s ní bohužel naopak s kopce. Kdo si totiž, je-li sám v plusovém převisu téměř 10 procent, naříká na rostoucí import či zahraniční vlastních firem, je daleko větší blázen, než pokud by to dělal za vyrovnané bilance.“

„Merkantilismus“ – uzavírá renomovaný ekonom z univerzity v Hamburku - „je očividně pevnou součástí německé existence. Se vší pravděpodobností by se to dalo prokázat už v jejích genech.“