Ralf Neukirch: Juncker, Schulz a politický autismus

Nepoučitelnost evropské honorace griluje Der Spiegel

Odpovědí na Brexit – tak jako na každý problém - má být ještě víc integrace, tvrdí Jean-Claude Juncker i šéf Evropského parlamentu Martin Schulz. Problémem, a nikoli řešením, jsou přitom oni dva, píše Der Spiegel.

„Když se obyvatele Porýní zeptáte na cestu, odpoví vám – ať už ji zná či vůbec ne. Než by přiznal, že nic neví, raději vás pošle úplně jinam. Martin Schulz je Porýňan jako poleno, a ví proto samozřejmě i to, co EU potřebuje po Brexitu: více Evropy, více integrace. Je to jeho  neměnná odpověď skoro na všechny otázky evropské politiky. Hodí se  i teď.“

„Jean-Claude Juncker má sice lucemburský pas, svou zálibou v pití a tlachání má však mentalitu Porýní i on. Stejně jako jeho přítel Schulz zná pro Evropu jen jeden azimut - více integrace. Jeho závěr z britského referenda? Měnovou unii třeba ještě prohloubit.“

„Že by se po britském referendu slušelo pochopit, že v současnosti vyvstává více otázek než odpovědí a klasický model evropské integrace je očividně v krizi, ty dva ani nenapadne. V tom zůstávají, to se musí uznat, konzistentní. O svých kánonech odmítli pochybovat už při minulých zvratech.“

Jejich „logika je prostinká a nezvratná. Každou pochybnost občanů o integrační cestě z 50. let mají za důkaz o potřebě ještě většího vlivu EU. Že klesá účast při volbách do Evropského parlamentu? Nemá prý dostatek moci. Že kolísá euro? Bruselu údajně schází pravomoci. Čím víc je pochybností, tím víc to chce vlivu EU. Jak prosté.“

„V průběhu posledních evropských voleb se Schulz a Juncker nechali svým stranickým zázemím nominovat do čela kandidátek. To, že  Junckera žádný Brit či Schulze žádný Rumun tak nevnímal, jim bylo šumafuk. Jejich jména na špici kandidátek se prezentovala coby krok směrem po správné evropské vládě, jako předzvěst nových evropských časů.“

„Nakonec to bylo jako obvykle. Účast ve volbách byla nízká, tak jako ještě málokdy, sebedůvěrou Junckera a Schulze to však neotřáslo ani v nejmenším. Prostě si v ´evropském duchu´ rozdělili moc: Juncker se stal šéfem EK, Schulz směl, přinejmenším prozatím, zůstat předsedou Evropského parlamentu.“

Podobně je však i „Brexit vnímán jako důkaz, že evropská integrace není stále dost hluboká. Vůči Britům, kteří jsou za to spoluzodpovědní, musíme nyní vystupovat obzvlášť tvrdě. Kdo nechce poslouchat, musí dostat za vyučenou.“

„Optikou Junckera a Schulze je v tom ovšem i pozitivní moment: největší odpůrce evropské integrace si bude brzy balit kufry. Teď už se s Východoevropany a Skandinávci i jejich podivnými nápady vypořádáme mnohem snáz. A pokud ne, tak ať si prostě jdou.“

„Ať tak či onak, k tomu, proč o sobě zapochybovat, neexistuje sebemenší důvod. Že těm, kdo jich v řadě evropských zemí mají plné zuby, svým ztřeštěným ´Jedeme dál´ dodávají munici, je netrkne.“

Třebaže „jediný rozumný závěr, který by z Brexitu měli Juncker a Schulz vyvodit co možná brzy, tkví v tom, že Evropa bez Británie bude slabší a křehčí“. Jiná bude „teprve bez Junckera a Schulze“.