Michael Hudson, Paul Craig Roberts: Jezinky nové privatizace ženou Rusko do pasti

Pravý plán manipulace pod tlakem očima amerického tandemu

Ruské vedení zvažovalo privatizaci části akcií Rosněfti, banky VTB, Aeroflotu a ruských železnic už před dvěma lety. Chtělo tím zkvalitnit jejich management – a při jednom vrátit domů i miliardy, vytunelované oligarchy.

Privatizace, prosazovaná dnes, hrozí zcela odlišnými důsledky, píše ve společném článku osvícený americký tandem - Michael Hudson a Paul Craig Roberts. První z nich vydal před pár dny knihu Zabiják hostitele: Jak ruinují ekonomiku světa finanční paraziti a dluh (Killing the Host: How Financial Parasites and Debt Destroythe World Economy). Druhý se k brilantní kritice americké politiky dopracoval až z pozice Reaganova náměstka ministra financí (a demiurga „reaganomiky“).  

Pod tlakem západních sankcí a propadu cen ropy – píší ve včerejší stati - by prodej těch samých akcií vynesl mnohem méně. Rusko však musí řešit problém platební bilance s okolním světem a rozpočtového deficitu. Z toho se snaží těžit advokáti privatizace stůj co stůj. Jejich „logika vychází z neoliberální premisy, že Rusko svůj deficit monetizovat není s to“. A „chce-li přežít, nezbývá mu než prodat vlastního majetku ještě víc“.

„My Rusko varujeme“ – stojí v článku kurzívou – „že skočit na tento nebezpečný neoliberální argument by bylo naivní.“ Privatizace totiž „ruskou ekonomiku reindustrializovat nepomůže“. O to víc ji naopak změní v „ekonomiku rentiérskou, jejíž výnos inkasují zahraniční subjekty“.

Putin sice „1. února stanovil řadu podmínek majících předejít tomu, aby se nové privatizace zvrhly v katastrofální výprodej jako za Jelcinovy éry“. Nabídková cena musí obrážet reálnou hodnotu, kalkulovanou i perspektivně. Příslušné podniky musí zůstat pod ruskou, a nikoli zahraniční jurisdikcí. To, že budou podléhat ruskému právu a regulaci, má být i hrází proti dezerci jejich kapitálu do zahraničí. Zdrojem nakupovaných akcií nesmí být tuzemský úvěr. Nýbrž výlučně „vlastní hotovost“ - „optimálně pak devizy oligarchů z Londýna či kterékoli jiné adresy“.  

„Putin prozíravě vyloučil i prodej největší ruské banky, Sberbank, disponující většinou retailových úspor země. Banky mají očividně zůstat hlavně veřejným statkem.“ A zachovat si tak pozici „přirozeného úvěrového monopolu“.     

Navzdory tomu všemu – naléhají oba Američané – „existují pádné důvody, proč nově oznámenou privatizaci zarazit“. Nejen proto, že by proběhla pod tlakem ekonomické recese, vyvolané západními ekonomickými sankcemi a propadem cen ropy. Na uších totiž stojí už sama „argumentace, podle níž se dá rozpočtový deficit řešit výlučně prodejem aktiv“. Coby další názorná „ilustrace, že Rusko je dodnes v zajetí mýtu západního atlanticismu, jímž si ubližuje“. Masochistického sebeklamu, podle nějž je „mu souzeno generovat peníze jen závisle na západních bankách a držitelích obligací“. „Jakoby totéž nemohla dělat ruská centrální banka, monetizující rozpočtový deficit sama.“

Přesně v tom tkví totiž politika „vlády Spojených států a západních centrálních bank už od II, světové války. Na Západě je monetizace dluhu univerzální praxí.“ Představa, že vládě nezbývá, než „zemi zadlužovat u soukromých věřitelů, vysávajících pak svými úroky veřejné zdroje“, je absurdní. Vláda, chce-li „napomoci oživení ekonomiky, může emitovat peníze sama“. Centrální banka je „s to je generovat, aniž by musela privátním věřitelům hradit úrok“. 

Pro ruské ekonomy však platí i dnes, že „emise peněz je výlučně věcí komerčních bank“ – a „stát, aby získal zdroje, musí prodávat dluhopisy, zatížené úrokem“. Právě to ovšem žene i Rusko „tou samou nakloněnou rovinou, jako eurozónu“. Také „Evropa tvorbu úvěru privatizovala“. A právě tím „ekonomické plánování převedla z moci demokraticky volených vlád na bankovní sektor“.

„Rusko však tuto ekonomickou filozofii, stranící rentiérům, nemá sebemenší důvod akceptovat. Neoliberálové mu jí nemají v plánu podat pomocnou ruku, ale srazit Rusko do kolen.“ Jsou to „spojenci Západu - ´atlantičtí integracionisté´ - ochotní suverenitu Ruska obětovat integraci do západního impéria“. A právě tím „zahnat Putina do pasti“. „Zbavit Rusko kontroly nad vlastní ekonomikou, již Putin obnovil po letech, kdy byla za Jelcina rabována v cizím zájmu.“  

„Moc oligarchů, zrozených jelcinovskou privatizací, se do jisté míry podařilo omezit.“ Teď to chce – coby jejich „ekonomickou protiváhu“ - „obnovit národní podniky“. „Snížit životní náklady i podnikatelské výlohy“ je totiž s to „jen železnice a ostatní základní infrastruktura ve veřejné režii“. Naproti tomu „cílem privátních majitelů je ceny vyšroubovat nadoraz. Říká se tomu ´dolování renty´.“ A právě ta je „opakem toho, co ´volným trhem´ rozuměli klasičtí ekonomové“.

„Mluví se o kšeftu, uzavřeném v kruhu oligarchů.“ O tom, že „ruské státní společnosti skoupí za peníze, ulité z dřívějších privatizací v zahraničí“. A dopřejí si tak „další ´kšeft století´ v už zhojené ruské ekonomice, který jim vynese ještě mnohem víc“.

„Tentokrát proto už“ – apeluje kurzívou i osvícený americký tandem -  „žádné privatizace povolit nelze“. A „tím méně dopustit, aby se vlastnictví ruských veřejných statků umožnilo cizincům.“ Zdroje, jež zemi momentálně chybí, lze totiž pořídit i jinak. Například přechodným postoupením části budoucích ruských pohledávek.

Naproti tomu „prodej veřejných statků jen proto, aby to pokrylo jednorázové závazky“ by byl jen variací na „to, jak právě kvůli úhradě jednorázových závazků město Chicago prodalo výnos svých parkovišť na 75 let. Noví majitelé pouliční parkovné vyšroubovali a chicagskou městskou správu zažalovali za škody, vzniklé uzavřením ulice v době veřejných průvodů a oslav, ´zasahujícím´ do jejich parkovacího byznysu.“ Ve finále z toho bylo „terno investičních bank z Wall Street. Chicago, místo aby si pomohlo, asistovalo vlastnímu bankrotu.“ Rusku dnes hrozí stejná past. Že se je do té bryndy snaží zatáhnout „atlanticisté, nepřekvapí“.   

„Privatizace, vykrývající rozpočtový problém krátkodobě, rodí dlouhodobý problém. Zisky ruských společností odplynou ze země, a sníží tím i směnný kurs rublu.“ Z rublů se budou měnit za dolary. Právě to ovšem „srazí kurs rublu ještě níž a směnný kurs dolaru naopak zvýší. Umožní-li se akvizice ruských veřejných statků cizincům, usnadní jim to spekulaci proti ruskému rublu.“ 

„Noví ruští majitelé privatizovaných aktiv by své zisky mohli posílat i do zahraničí. Ruská vláda ví aspoň to, že vlastnické subjekty pod ruskou jurisdikcí lze regulovat snáz, než majitele schopné své společnosti ovládat ze zahraničí a držet jejich pracovní kapitál v Londýně či jiných zahraničních bankovních centrech (všech pod diplomatickou kuratelou Spojených států a sankcemi nové studené války).“

Pravým „jádrem privatizační diskuse by však měla být otázka, co jsou peníze a proč je místo centrálních bank mají generovat ty privátní. Ruská vláda by měla svůj rozpočtový deficit financovat tak, že peníze, které potřebuje, emituje centrální banka, tak jako ve Spojených státech a Velké Británii. Vzdávat se budoucích výnosů, plynoucích trvale, jen kvůli úhradě jednoho ročního deficitu ruskou vládu nic nenutí. Je to cesta, vedoucí ke zbídačení a ztrátě ekonomického a politické nezávislosti.“

„Globalizace byla vynalezena jako nástroj amerického impéria. Rusko by proti globalizaci mělo postavit štít, a ne se jí otevírat. Globalizace je prostředkem, jak ekonomickou suverenitu osekat a růstem cen zvýšit zisky.“ 

„Západem financované nevládní organizace, operující v Rusku, jsou pátou kolonou, jednající proti ruským národním zájmům“ To samé platí o „ruských neoliberálních ekonomech, ať už si toho vědomi jsou či ne“.

Rusko je terčem „západních manipulací“. Cílem je „překopat ruskou ekonomiku v zájmu Washingtonu, a ne Ruska“. „Dokud ji před nimi neuzavře, v bezpečí nebude.“