Ellen Brownová: Scénář „totalitní nadvlády nad našimi penězi“

Parazitním břídilů nahlíží pod kůži americká profesorka

Centrální banky na nás v tichosti rafičí hned dvě boudy: výlučně bezhotovostních plateb - a záporného úroku. Co všechno má ten podraz za lubem, dešifruje americká profesorka Ellen Brownová, šéfující Institutu veřejného bankovnictví.

„Čtyři evropské centrální banky – Evropská centrální banka, Švýcarská národní banka, švédská Riksbank a dánská Nationalbank – už na rezervy, které drží od komerčních bank, záporný úrok uvalily.“ Diskuse „míří k otázce, zda je načase ty náklady přenést na spotřebitele“. Práva uvalit záporný úrok se domáhá i Bank of Japan a americký Federální rezervní systém.

Deklarovaným alibi je snaha „stimulovat ´poptávku´“. „Přimět spotřebitele, aby své peníze vyzvedli a vyrazili s nimi na nákup.“ A právě tím „nastartovali  ekonomické oživení“. „To je teorie, centrální banky už však prime rate úrok stlačily k nule, ekonomiky jsou však zvadlé i nadále.“ Jakkoli zřejmé proto je, že „teorie se mýlí a měla by skončit v koši“, „naši centrální bankéři teď experimentují s úrokem, stlačovaným pod nulu“.

Své meze má však logicky i to. V míře, v níž by záporný úrok pocítil i běžný střádal, to „lidi povede k tomu, že své úspory z banky vyzvednou a budou je držet v hotovosti. A ekonomiku to jen dál zpomalí, a ne že přivede k růstu.“

„Naše neohrožené centrální bankéře“ ovšem směrem, plynoucím z logiky věci, nepostrčí ani to. Tím víc „by díry ve své teorii rádi ucpali eliminací peněžní hotovosti“. Poněvadž „záporný úrok lze beztrestně uvalit jen tehdy, je-li jedinou možností držet peníze na digitálním účtu v bance a platit bankovním či kreditní kartou nebo šekovou knížkou“.

„Válka o hotovost postupuje na všech frontách.“ Zvlášť daleko došla ve Švédsku, „prvé zemi dystopického experimentu“. Tady už, referuje i prominentní Credit Suisse, vítá každého, „ať vstoupí kamkoli a chce koupit cokoli, všudypřítomný nápis hlásající ´Vi hanterar ej kontanter´ (´Hotovost nepřijímáme´).“

Idea záporného úroku není nová. Razil ji už německo-argentinský byznysmen Silvio Gesell. V knize z roku 1906, nazvané Přirozený ekonomický řád, navrhoval vybírat záporný úrok z „Freigeld“ („volných peněz“). A to pod hlavičkou refundace provozních nákladů, spojených s reprodukcí papírového oběživa.

Roku 1932 se myšlenkou inspirovalo i rakouské město Wörgl. Za tehdejší krize emitovalo svou vlastní lokální měnu. Zatěžovalo ji záporným úrokem ve výši 1 procenta měsíčně. Zprvu jí docela úspěšně financovalo svůj vlastní provoz. Snižovalo masovou nezaměstnanost a markantně zlepšovalo daňové inkaso. Jen co to městským radním centrální banka zakázala, Wörgl se znovu propadl do hluboké deprese.

Praxe rakouského města se však od mechanismu, prosazovaného centrálními bankami dnes, lišila diametrálně. Wörgl nejenže emitoval své vlastní peníze, ale zároveň garantoval, že záporný úrok končil zpět v městské kase. A  z ní pak financoval „položky ku prospěchu daňových poplatníků“.

Naproti tomu „dnešní centrální banky navrhují zdanění existujících peněz, které kupní sílu sníží, aniž ji napřed vytvoří“. A také „úrok skončí v soukromých bankách, a nikoli v místní exekutivě“.

Většina dnešních spotřebitelů má skutečně „volných peněz“ jen pramálo. „Záporný úrok, aniž v ekonomice napřed přibydou nové peníze, kupní sílu jen dál sníží.“ O to víc peněz lidé podrží „na horší časy“, a ne že své mizivé úspory  půjdou bezhlavě utratit.

Motivem dnešních bankovních vkladů není úrokový výnos, blížící se nule. Většina bankovních klientů je neruší hlavně proto, že je má za bezpečnější variantu, než domácí štrozok. A jen proto zřejmě, byť se skřípěním zubů, nakonec přistoupí i na symbolický záporný úrok.

Pokud však onen „poplatek za bezpečí“ překročí rozumnou hranici, „dost možná své peníze z bank vyberou a uloží kdekoli jinde“. Právě „poplatek za bezpečí“ je však tím posledním, co „je přiměje nakupovat věci, které by jinak nepotřebovali“.

To jistě nemohou nevědět ani všichni ti, kdo razí tandem záporného úroku a plateb jen jinak, než v hotovosti. O to víc stojí za pozornost, co je reálným motivem v pozadí. Řečnění o „stimulaci ekonomiky“ - či „prevenci daňových úniků a terorismu“ – je očividně jen krycí legendou. Ekonom Martin Armstrong má za to, že „cílem je dosáhnout totalitní nadvlády nad našimi penězi“. Poněvadž v „bezhotovostní společnosti budou daň z našich úspor stahovat samy banky“. A jakmile jim od „vystrašených střádalů bude hrozit run, udrží se na vodě právě konfiskaci peněz z účtů vlastní klientely“.

A právě „to je podle všeho reálnou hrozbou na obzoru“. V podobě „gigantického defaultu, který udeří na klíčové banky“, koncentrující „velkou většinu obchodů s deriváty“. Signalizuje to i článek Wall Street Journal z 10. listopadu, referující o rešerši vyžádané senátory Elizabeth Warrenovou a Elijahem Cummingsem na téma „nákladů daňových poplatníků“, v něž se hrozí zvrtnout Dodd-Frankův zákon z roku 2010. Tedy ten, který sice „morální hazard“ na finančních trzích určité regulaci znovu podřídil, činí tak ovšem jen krajně polovičatě a selektivně. Takže i norma, „aktualizující“ ho loni v prosinci, „banky opravňuje držet v účetních knihách swapové obchody do výše 10 tisíc miliard dolarů“ – a „vyžádá-li si to další sanaci, budou na ráně daňoví poplatníci“.

Mottem Dodd-Frankova zákona je „už žádné sanace na konto daňových poplatníků“. „Insolventní banky, představující systémové riziko, se mají ´sanovat z vnitřních zdrojů´.“ A tedy „konfiskací peněz svých věřitelů, včetně majitelů bankovních vkladů (což jsou z věřitelů kterékoli banky ti největší).“  Právě to je „zřejmě vysvětlením tlaku na vyloučení hotovosti. Tím, že se možnost hotovostních výběrů v tichosti eliminuje, si centrální banky pojistí, že až pohroma udeří, bankovní vklady se dají vyloupit.“ 

Těžko se ubránit i aspoň jednomu dodatku. Zmiňují ho tucty jiných povolaných zdrojů. O „povinnost“ platit výlučně „bezhotovostně“ se vehementně zasazuje i chobotnice, již vytáhli ze tmy Edward Snowden a Julian Assange. Celé to obludárium konfiskace soukromí, které šmíruje, aby mohlo vydírat. A ještě své „právo“ na přístup ke všem telefonátům, mailům a pohybům na bankovních účtech zdůvodňuje teroristickými bumerangy, k nimž vede jeho vlastní teroristická politika.