James Petras: Dvě tváře kapitalismu a prostor levice

Co může vytěžit z jejich konkurenčních zájmů a taktiky

James Petras, respektovaný americký profesor (dnes už emeritní), vydal přes 60 knih ve třech desítkách jazyků. Skvostná marxistická erudice zdobí i jeho  poslední stať – Dvě tváře kapitalismu a levicové varianty:  

„Světu vládne politika pravice.“ Ta se však člení na „blok kolem Spojených států“ a „antiamerické pravicové režimy a společenské síly“. Petras jimi míní hlavně „Čínu a Rusko, nacionalistické, islamistické i sekulární republiky v Íránu, Sýrii a Libanonu, ozbrojená i civilní islamistická masové hnutí na Středním východě, ve východní a západní Africe i jižní a jihovýchodní Asii“.  

„Levicovým vládám a hnutím, konfrontovaným konkurencí a střety pravicových mocenských center,“ tak nezbývá než „operovat v prekérních skulinách globální politiky“. Mezi ty, kdo musí „zkoušet to uhrát mezi jejich póly“, řadí profesor „režimy a hnutí levého středu v Latinské Americe, antikapitalistické opoziční strany a odbory v EU, nacionalisticko-demokratická hnutí a odbory v severní i jižní Africe, nacionalistická a populistická hnutí v jižní Asii a širokou škálu akademické levice a intelektuálů napříč světem, majících na směřování světové politiky přímý vliv malý či nulový“.

„Řada domněle ´levicových´ režimů před blokem USA-EU kapitulovala, konkrétně Syriza v Řecku a Strana pracujících v Brazílii.“ 

„Klíčové konflikty ve světě se odehrávají mezi soupeřícími kapitalistickými centry: mezi kapitalistickými bloky na vzestupu (Čína a Rusko) a těmi už etablovanými (USA a EU); mezi finančními centry (USA-Anglie) a primárně exportními státy (Afrika, Asie a Latinská Amerika), mezi dominantními židovsko-křesťanskými a nastupujícími islamistickými státy; a mezi imperialistickými státy a okupovanými kolonizovanými národy.“

„Konflikty mezi pravicovými režimy jsou, bez ohledu na jejich společné kapitalistické základy, intenzivní, násilné a vytrvalé. Pravice, soustředěná kolem Spojených států, anektovala někdejší sovětské satelity ve východní Evropě, v Pobaltí a na Balkáně. Obklíčila Rusko svými vojenskými základnami, násilným pučem (barevnou revolucí) převzala moc nad Ukrajinou a rozpoutala invazi proti ruským spojencům na Středním východě (Iráku a Sýrii).“

„Spojené státy zmobilizovaly své satelity v EU, aby na ruský stát a privátní podniky uvalily mrzačící sankce, oslabily tak oligarchickou vládnoucí třídu prezidenta Vladimíra Putina, vynutily si ´změnu režimu´ a návrat Ruska do pozice vykrádaného vazalského státu za Borise Jelcina (1990-2000).“

„Ruský kapitalistický stát, závislý na průmyslu ropy a plynu i západních investicích a trzích, reaguje budováním své vojenské obrany. Moskva tváří v tvář ekonomické blokádě, uvalené Spojenými státy, a rostoucí militarizaci amerických klientů na ruské periférii konečně rozvíjí vlastní průmysl, mající nahradit dovozy z EU a USA, a alternativní obchodní partnerství s kapitalistickou Čínou, Indií, islámským Íránem a režimy levého středu v Latinské Americe.“      

„Pravice, srocená kolem Spojených států, se snaží Čínu oslabit jejím obkličováním dohodami o expanzi vojenských základen v Japonsku, Austrálii a na Filipínách a cestou asijsko-tichomořských obchodních dohod, z nichž je Čína vyloučena. Washington sází ve snaze čelit ztrátě svých asijských trhů ve prospěch čínského exportu na vojenské vazby z minulosti.“

Peking kontruje „prohlubováním svých obchodních, investičních a finančních pout s regionálními ekonomikami“, „kultivací a formalizací obchodních a investičních vazeb s ekonomikami EU a Latinské Ameriky“. Zároveň „zvyšuje i svůj vojenský rozpočet“ a „výstavbu série vlastních vojenských instalací v zahraničí, vyvažujících vojenskou převahu Spojených států v Asii a Pacifiku“. 

Jak v Evropě, tak v Asii tak jde o „konflikt mezi kapitalistickými rivaly“. Na jedné straně „režimy USA-EU-Japonska na sestupu, sázejícími stále víc na otevřenou vojenskou expanzi“. A na druhé „Čínou a Ruskem, orientovanými na obchodní a ekonomickou expanzi, zpevňujícími ovšem i svou vojenskou obranu“. Oba rivalové se přitom snaží i o „vliv na levici a nezávislé islámské země“.

Každý z „pravicových bloků“ volí i jinou „taktiku“. Ten „srocený kolem USA“ ji staví hlavně na „politicko-vojenském zasahování do politiky svých čínských, ruských, levicových a islámských odpůrců“. A to cestou „podněcování etnických konfliktů“, „otevřených vojenských invazí“, „financování a organizace změny režimu“, „ekonomických sankcí a selektivních obchodních paktů, namířených proti Rusku, Íránu, Severní Koreji, Kubě, Súdánu, Gaze, Sýrii i leckomu jinému“. 

„Antiamerický kapitalistický blok, vedený Ruskem a zejména Čínou, spoléhá přednostně na hospodářskou pomoc, obchod a investice, čelící západní kapitalistické politické intervenci. Poskytuje rozsáhlé infrastrukturní půjčky a financuje velké obchodní dohody s méně rozvinutými zeměmi Afriky, Asie a Latinské Ameriky a uzavírá i dohody o dodávkách ropy a plynu s nezávislou Islámskou republikou Írán a producenty energií z Latinské Ameriky, především s Venezuelou.“

„Z druhé strany však tlačí i na prodej vojenské techniky a obchodní úvěry na zbraňové systémy pro Pákistán, Egypt i Írán a Sýrii“. A organizuje - coby protiváhu MMF a Světové banky, ovládanými Spojenými státy – i „nové finanční instituce BRICS a Číny“.  

„Kapitalistická konkurence tak může nezávislým levicovým vládám poskytnout určité ekonomické varianty, třídní boj ovšem nestimuluje. Příčina je zřejmá: Každý z bloků sleduje kapitalistickou strategii zvyšování vlastního tržního podílu, zisků a exploatace práce a primárních zdrojů.“   

Dilemata, před něž to levici staví, triviální rozhodně nejsou: „Za dnešní konfiguraci světové moci levice hlavním hráčem není. Ve vládách a zvlášť masových opozičních hnutích sice zastoupení má. Dnešní soupeření kapitalistických bloků přitom opozičním hnutím nabízí možnosti, které by v unipolárním světě pod vládou imperialismu Spojených států dostupné nebyly.“ 

„Má-li si levice za spojence vybrat ´menší zlo´, volbou, na niž pravděpodobně vsadí, bude ruský či čínský kapitalismus.“ „Levice, uzavírající pakty s kapitalisty, může přijít o svou identitu.“ „Čelí-li ovšem nepřátelství bloku, sešikovaného kolem Spojených států, neriskovat takové vazby dost dobře nemůže.“ 

„Optimální variantou je vyhnout se jakékoli politické alianci a usilovat o příhodné obchodní a investiční dohody, diverzifikující ekonomické, obchodní a investiční zdroje a skýtající ´negociační´ páky. Levice, vystavená vojenské hrozbě, na soběstačnost pomýšlet nemůže a musí se soustředit na nezávislost a možnost volby.“ 

„Levice v dnešním, téměř výlučně kapitalistickém světě se musí rozhodnout, zda má vůbec smysl mluvit o pokrokových a zpátečnických kapitalistických státech či podnicích. Chce to se rozhodnout, který z ekonomických bloků je méně zpátečnický či represívní nebo nebezpečný, aby mělo smysl s ním být ve styku.“ Postupovat tak, aby se v kontextu „vztahů mezi soupeřícími kapitalistickými bloky redukovaly negativní a vytěžily pozitivní aspekty“.  

Tedy „zaměřit se na méně militaristické a více obchodně orientované kapitalistické státy“, z jejichž strany tolik „nehrozí násilné intervence jménem nadnárodních korporací či kampaně za ´změnu režimu´, namířené proti levicovým vládám“. „Čínsko-ruský kapitalismus je tak menší hrozbou, než blok USA-EU, právě z tohoto důvodu.“

„Kapitalisté, odhodlaní investovat do menšinových akcií podniků ve smíšeném veřejném a soukromém vlastnictví, jsou proto lepší než ti, kdo požadují většinu akcií a strategická aktiva země pod svou manažerskou kontrolou.“

„Kapitalisté, ochotní financovat tuzemský výzkum a vývoj a transfer technologií mají přednost před těmi, kdo vlastní technologie monopolizují ve svém ´imperiálním hlavním stanu´.“

„Kapitalisté, připravení hodnotu přidat a investovat do tuzemských ´výrobních řetězců´, jsou lepšími partnery než ti, kdo investují čistě do těžby surovin, vývozu surovin a dovozu hotové produkce.“ Čína, jež se dřív rovněž orientovala na prvou z obou variant, dnes vychází vstříc požadavkům latinskoamerických, afrických a asijských vlád, aby mnohem víc investovala do jejich výrobních a zpracovatelských sektorů“.

„Z kapitalistů, investujících do infrastruktury, která propojuje tuzemské výrobce, je mnohem dlouhodobější ekonomický prospěch než z těch, co operují v ´uzavřené infrastruktuře´, jejíž dopravní sítě se budují výlučně pro transakce v cizím vlastnictví, transportující suroviny ropnou do exportních přístavů.“

„Je lepší pracovat s kapitalisty, investujícími do ´integrovaných výrobních komplexů´ s vysokým podílem tuzemských dodávek, než se spekulanty a kapitalisty, budujícími montážní linky pro lidi s nízkou kvalifikací a z dovážených komponent.“     

„O maximalizaci tržního podílu a zisku cestou daňových výhod, využití zdrojů levné a povolné práce za minimální ochrany životního prostředí a pracovních práv i snadné repatriace zisků usiluje každý kapitalista bez výjimky. Otázka pro levici zní, kteří kapitalisté jsou pružní a otevření natolik, že v těchto otázkách půjdou na ústupky.“

„Kapitalistický blok Spojených států doma v poslední dekádě zvýšil nerovnosti, osekal sociální rozpočty a podkopal ochranu odborů a práce.“ Obdobím „intenzívní koncentrace bohatství, vzestupné spirály nerovnosti, likvidace sociálních programů ve velkém a privatizace zdrojů, bank a výrobních kapacit“ si - „na cestě zbrklého přechodu ke kapitalismu“ – „prošly i Čína a Rusko“. V „posledních 10 letech však ruští dělníci profitovali z markantní ekonomické regenerace a mzdy čínských dělníků rostly dvouciferným tempem – v kontrastu s klesajícími příjmy dělníků na Západě.“

Jakkoli „levice nemá proč počítat se solidaritou žádného z kapitalistických bloků“, „ústupků se zřejmě domůže spíš u toho východního, aniž by tu stála před hrozbou vojenské intervence či ´změny režimu´, jimž je vystavena ze Západu“.

„Levicové vlády, operující v kapitalistickém světě, tak nemají trvalé spojence, nýbrž jen trvalé zájmy.“ Kapitalismus, „orientovaný na růst produktivních sil, tvorbu hodnot a zvyšování podílu mezd, může státu napomoci při formování materiální základny socializace ekonomiky – operuje-li ovšem pod striktní kontrolou.“

„Naproti tomu militarizovaný kapitalismus typu toho amerického představuje trvalou bezpečnostní hrozbu a každé levicové vládě odsává zdroje.“ O to víc platí, že „ve světě, plném nejistoty, a za nepříznivého poměru sil je optimální taktikou spojenectví s kapitalisty na vzestupu, kteří mohou mít k odporu vůči etablovanému kapitalismu i svoje vlastní důvody. Kontroly nad svými strategickými ekonomickými sektory se však levice nesmí vzdát nikdy.“

„Své oligarchy a miliardáře, vykořisťovatele a spekulanty má i čínsko-ruský blok, ti ovšem na pouliční chátru a sabotéry, militaristy a zvláštní síly řízené imperiálním státem napojeni nejsou.“ Své „vztahy s taktickými spojenci by si levicové vlády rozhodně idealizovat neměly. Rusko a Čína, kapitulující před hrozbami bloku USA-EU, své dohody s levicovými vládami klidně i nedodržely“.

„Levicovým vládám by ´dohody´, ať už s taktickými spojenci či strategickými protivníky, měly posloužit k expanzi a posílení společenské role, moci a vlivu dělnické třídy v ekonomice a státu. To by mělo být strategickou prioritou levicových vlád, navigujících dnešními zrádnými vodami.“