Peter Koenig: Najde se v Řecku ten, kdo změní jalové sliby ve skutek?

Předvolební dilema americkými očima

Šéfka řecké prozatímní vlády Vasiliki Thanuová má mnohem vyhraněnější politické pozice, než by napovídal její dřívější post předsedkyně Nejvyššího soudu. Se svěží sondou přichází Peter Koenig, sám totéž v bleděmodrém.

Má za sebou 30 let ve Světové bance. Pracoval tu hlavně na projektech v oboru životního prostředí a vodních zdrojů. Z první ruky tak vytěžil i vázaný mix beletrie a tvrdé faktografie, nazvaný Imploze – ekonomický thriller o válce, ekologické destrukci a korporátní chamtivosti (Implosion – an Economic Thriller about War, Environmental Destruction and Corporate Greed). Je i spoluautorem jiné knihy – Světový řád a revoluce – eseje z rezistence (The World Order and Revolution – Essays from Resistance).

Matka tří dětí - píše o premiérce s mandátem na tři týdny do voleb - byla a je totiž „velice tvrdým oponentem úsporných opatření, uvalených ´Trojkou´. Otevřeně se stavěla na odpor seškrtávání platů, nadiktovanému zemi, i nezákonné dani z nemovitostí, zavedených prvním sanačním balíčkem v roce 2012.“ Právě tato „daň zlikvidovala i spoustu drobných podnikatelů a tím, že je budou následovat, hrozí ještě víc dalším, zvlášť za nynějšího ekonomického propadu Řecka“.

Byla to právě dnešní premiérka, kdo se už letos v červenci na Evropskou komisi obrátil s dopisem, jehož text padl i do rukou britské agentury Reuters. Mj. tu psala: „Chybná ekonomické politika, prováděná v posledních pěti letech, spolu se sanací uvalenou věřiteli, která utrpěla fiasko, vedly k ještě hlubší recesi, nezaměstnanosti a zbídačení většiny řeckého lidu.“ Šéfovi EK Jean-Claudeovi Junckerovi telefonovala už v únoru a žádala ho, aby „řeckému lidu pomohl nabýt znovu důstojnosti“.

„Paní Thanuová“ – míní americký veterán Světové banky, který se řecké krizi věnuje velmi systematicky – je „osobností, která se bruselskému monstru postavit nebojí“. A právě „to je to, co v příštích měsících a letech Řecko potřebuje“. Aby „vzkřísilo svou národní suverenitu, sociální spravedlnost a ekonomickou prosperitu“.

V předvolebních anketách vede zatím Syriza se 23 procenty. „To by mohlo znamenat dvě věci:

1. Že řecký lid zatím netuší, co budou nové a ještě tvrdší úspory plus nový dluh znamenat pro jeho budoucnost, budoucnost jeho dětí i dětí jejich dětí:

• Zvýšení celkového dluhu na víc než 430 miliard euro (včetně 86 miliard, kontrahovaných pod novým sanačním balíčkem), narůstajícího rychle i se složenými úroky a rovnajícího se více než 180 % HDP (ten v roce 2014 činil 238 miliard EUR);
• Dluhu, z nějž na obnovu ekonomiky a rozkradeného sociálního systému nepoplyne jedno jediné euro; 
• Úsporné škrty, které to málo, co z řeckého sociální systému ještě zůstalo, zdevastují ještě víc a nezaměstnanost dál navýší (dnes činí přes 26 %  a u mladých lidí kolem 60 %);
• Další privatizaci veřejných statků typu prodeje nejlukrativnějších letišť německé společnosti, ochotné zaplatit jen cenu v naprosté tísni;
• Rozprodej stovek prastarých řeckých ostrovů; anebo že

2. Řecký lid dá přednost roli zajatce úsměvů, vemlouvavé rétoriky a charismatu pana Tsiprase – a madam Merkelové. Ani na panu Tsiprasovi, ani na jeho postoji k větším dluhům a úsporným škrtům se však, tak jako v případě Angely Merkelové, nezmění zhola nic, na to se dá vzít jed.“              

Proč by tak - táže se americký analytik nahlas - neměla do klání o premiérský post i po volbách vstoupit i ta, kdo ho vykonává jen přechodně? „Například ruku v ruce s Lidovou jednotou, usilující o širší koalici levicových stran? A stát se tak prvou ženou v čele řecké vlády, vzešlé z voleb – novou tváří na řeckém obzoru: člověkem rezonujícím a zřejmě i chápajícím tužby většiny Řeků, člověkem bez bázně se s věřiteli Řecka utkat.“

Tím spíš, že coby „šéfka řecké justice ví, že kroky pana Tsiprase proti NE 62 % Řeků byly protiústavní a Nejvyšší soud je může zrušit. Paní Thanuové je známo i to, že smlouvy - v daném případě smlouvy úvěrové – uzavřené v tísní, pod nátlakem a podvodně jsou nelegální a před žádným mezinárodním soudem by nepochodily. Až na zhruba 50 miliard euro se za takto podvodných podmínek a navíc pod nátlakem narodil celý aktuální zahraniční dluh.“ Tedy pod nátlakem „buď na naše podmínky přistoupíte, nebo vás násilí dostaneme z eurozóny a možná dokonce i z EU“. A to je „nezákonné. Legálně vymazat a prohlásit za neplatný tak lze de facto celý řecký dluh.“

Jakkoli „rozporuplné jsou informace na dané téma, vypadá to, že většina řecké populace by v eurozóně raději zůstala. Za svých posledních cest napříč Řeckem jsem vyrozuměl, že je to vesměs otázka ´prestiže´ a ´toho, že zůstaneme součástí Západu´. – Jaké prestiže? – Jakého Západu? – Spojitost mezi fiat penězi, dluhem a tím, jak se stát kolonií mezinárodně krachují měny a jejími dravčími západními principály v Bruselu, Německu a Washingtonu, se tu zoufale vytrácí.“

„Euro je, o nic méně než dolar, emitováno elektronicky jako dluh. Potřebuje-li nové peníze FED (Federální rezervní systém čili centrální banka, přičemž fakt, že je stoprocentně privátní, tu nehraje roli), řekněme na financování nové invaze Washingtonu, nové války či konfliktu za ´změnu režimu´, vygeneruje federální dluh, zvaný ´kvantitativní uvolňování´ (QE, Quantitative Easing). Hodnota tohoto dluhu, co splacen jaktěživ nebude a státní pokladny napříč světem ho tezaurují jako rezervní měnu, s každým nově emitovaným dolarem jen dál klesá. Podle Alana Greenspana (bývalého předsedy FEDu) je to tak, že ´Spojené státy jsou s to splatit jakýkoli dluh, který mají, protože si za tím účelem mohou natisknout peníze. Pravděpodobnost defaultu se tak rovná nule.´ Dolar a dolarové rezervy zahraničních zemí však postupně devalvují.“

Což ovšem „neplatí o Evropě, kde Evropská centrální banka není reálnou centrální bankou, nýbrž hlídacím psem, děravě dohlížejícím na dluhový management zemí eurozóny, hlavně však pracujícím pro bankstery, velké příliš na to, aby mohli zkrachovat (TBTF, too-bog-to-fail), pro Wall Street a jeho filiálky v Evropě.“

„Ve Spojených státech je, stejně jako v Evropě, od Clintonovy éry 90. letn nová hotovost emitována plně deregulovanými soukromými bankami, servírujícími ji na dluh zemím, jako je kupříkladu i Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko – dosaďte si je sami. A v reálu tedy každé zemi, mající stále sociální systém, který se zplundrovat dá. Jedním z příštích adeptů se tak může stát Francie.“

„Všechny západní banky se ´globalizovaly´. V Deutsche Bank už toho německého zůstalo pramálo. Z toho, že si od příslušných centrálních bank půjčují prakticky neomezené sumy a za téměř nulový úrok – a samy je pak půjčují řekněme Řecku za 5 až 7 procent pod záminkou, že Řecko jde riziková země a s plným vědomím, že rizika kryjí pojišťovny a ve finále i ´sanace z vnitřních zdrojů´ či ´sestřihy´ - ovšem profitují všechny. Rozdíly v úrokové sazbě představují čistý zisk.“

Počínaje letošním srpnem platí navíc „edikt, vydaný nikým nevolenou Evropskou komisí“, jenž bankám, které to se spekulacemi přehnaly, umožňuje „refinancování faktickou loupeží peněz jejich klientům a akcionářům cestou tzv. ´sanace z vnitřních zdrojů´ (´bail-ins´). Principálové financí se pojistili, aby se o tomto novém pravidlu – z pohledu kterékoli z tradičních mezinárodních norem nezákonném – veřejnost dozvěděla jen sotva, poněvadž jinak by na banky následoval run.“

„Euro samo je měnou nanejvýš zranitelnou od samého počátku. Že vydrželo 15 let, je skoro zázrak. Oktroj společné měny skupině zemí, většina z nichž toho má, s výjimkou Washingtonem vnuceného NATO, cokoli společného jen těžko, je ekonomicky absurdní. Podobně sdílená měna, založená na relativně volné asociaci nezávislých zemí – EU – nemajících společnou ústavu, ale jen   politickou agendu, a následkem toho nevázaných solidaritou, k níž by přirozeně vedla entita federálních států – byla šlápnutím vedle od počátku. V tom tkví zásadní rozdíl mezi americkým dolarem a eurem. Třebaže předlužený dolar má stěží hodnotu papíru, na němž je natištěn, je to stále společná měna Spojených států amerických, majících společnou ústavu. EU žádnou ústavu nemá. Má jenom Maastrichtskou smlouvu, jež pro členské státy EU nijak právně závazná není. Na tom, že euro udržitelné není, se shodne spousta mezinárodních finančních expertů.“

Tím spíš by „příští řecká vláda měly zvažovat dvakrát, je-li to dobrý nápad spojit vlastní osud s neúspěšnou a vrávorající měnou, a zůstat tak rukojmím predátorské EU v čele s Německem – místo orientace na svou politickou suverenitu a ekonomickou autonomii. Až bude nový premiér činit kterékoli rozhodnutí, měla či měl by disponovat kvalifikovanou expertízou garantující, že mu neschází ani plán B.“ 

Vsadí-li na „nově restrukturalizovanou centrální banku a bankovní systém ve veřejném vlastnictví, pracujících ve skutečném zájmu řeckého lidu a řecké ekonomiky“ – a ne „akcionářů za desatero horami a vyšinutých choutek anonymních generálních ředitelů z neprůhledné Wall Street a evropských finančních konglomerátů“- z „takového nového začátku se dá získat hrozně moc“.

„Paní Vasiliki Thanuová, se svým právním a institucionálním know-how a ženským přístupem k neblaze proslulé mužské aroganci Bruselu, je potenciálně tím nejlepším kandidátem na lídra, vyvádějícího Řecko z jeho bryndy.“

Poptávka po řešení, co „charismatickými“ grimasami a gesty neskončí, by byla. Akutnější, než kdy dřív. Nabídka za ní zoufale zaostává. Že by se vynořila tam, kde si ji dedukuje Peter Koenig? Zatím tomu nic nenasvědčuje. To, jak ji formuluje, však míří do černého.