Sergej Glazev: Kompradorská oligarchie a hybridní válka

Biliár vnějších a vnitřních hrozeb na mušce Putinova poradce

V ruské mentalitě je sociální spravedlnost svého druhu svorníkem už po staletí. Moc, jež to programově ignoruje, ztrácí legitimitu, píše akademik Sergej Glazev, Putinův poradce a přední kritik privatizační devastace.

„Není-li stát s to zajistit sociálně spravedlivou distribuci národního důchodu a překročí-li sociální polarizace meze, společnost to štěpí na nepřátelské třídy.“ Pro „dnešní Rusko, postrádající jakoukoli sjednocující ideologii, je tato hrozba víc než aktuální. Po rozstřílení parlamentu, nespokojeného s liberálními reformami, a oligarchickém státním převratu v roce 1993 upadla ruská společnost do politické apatie a na rozkradení majetku, patřícího všemu lidu, a vyvádění národního bohatství do zahraničí pohlíží s mlčenlivou nenávistí. Růst příjmů populace v minulé dekádě na sovětské generace, zvyklé vydržet a přát si ´hlavně, aby nebyla válka´, zapůsobil jako anestetikum.“  

Nehledě na slibný růst průměrného příjmu, dosažený v minulém desetiletí, se nejzámožnější hrstka všem ostatním vzdaluje stále víc i nadále. Podle Global Wealth Report je co do nerovné distribuce příjmů v kategorii velkých zemí Rusko světovou jedničkou.  

Dosahuje-li rozdíl mezi příjmy nejsituovanější a nejnižší desetiny populace hodnoty 10 ku 1, v odborné komunitě se to má za práh kritického stavu. V zemích typu Německa či Švédska osciluje v řádu 3 až 7 ku 1. V Rusku to v roce 1991 bylo 4,5 ku 1, loni už však 16 ku 1 (a tedy dokonce o 3 body víc, než před pádem carského režimu). Podle řady expertů je však „reálný obraz ještě mnohem dramatičtější – a po zohlednění skrytých příjmů činí 25 až 40 ku 1“.   

Znatelný pokles reálných příjmů od počátku letošního roku je sice vnímán jako přechodný jev. U „řady kategorií pracujících, včetně těch ve veřejném sektoru, však dosahuje 20 – 30 %“. „Do konce roku zaznamená citelné snížení úrovně a kvality života většina populace“. Co do „míry chudoby se ruská společnost vrací o 10 let zpátky“. „Lidí s peněžním příjmem, nižším než existenční minimum, byly 23 milióny už v letošním prvém čtvrtletí.“ A „soudě podle výhledů  inflace a příjmů populace se jejich počet zřejmě ještě o třetinu zvýší.“

„Ke stému výročí Velké říjnové socialistické revoluce tak míří Rusko o mnohonásobně horších parametrech sociální polarizace. Vrátili jsme so do předrevolučního Ruska, kdy 1 % populace vlastnilo kolem 30 % národního bohatství. I dnes, podobně jako tehdy, se nosné příjmy a bohatství koncentrují v rukou stovky rodin. Tak jako tehdy, je i dnes velká část těchto rodin svými zájmy i způsobem života těsně provázána se západními zeměmi. Také dnes, stejně jako tehdy je ruská ekonomika kriticky závislá na zahraničních zdrojích úvěru a kapitálu. Podobně jako dnes, vedl i tehdy Západ  s Ruskem hybridní válku za jeho likvidaci – otevřenou (Německo a Rakousko-Uhersko) i skrytou (Anglie a Francie).“

„Jsou tu však i podstatné rozdíly. Ty vnější ovšem – nikoli ve prospěch Ruska. Tehdejší Ruská říše byla totiž na kontinentu silnější. Evropští ´partneři´ byli navzájem ve válce, která je rozdělila na otevřené nepřátele a ´spojence´. Dnes je Rusko o řád slabší než země NATO, které jsou  ve své rusofobii zajedno.“

„Vnitřní rozdíly jsou rozporuplné. Tehdy Rusko rozhodného a prozíravého předáka nemělo. V. V. Putin, na rozdíl od Mikuláše II., ví, zač ´partneři´ stojí a nebezpečí, hrozících ruské státnosti, si je vědom. Proto zatažení Ruska do války předchází a americký kurs, usilující o zformování protiruské koalice, obratně neutralizuje   nástroji diplomacie. Tehdy však u nás vládnoucí elity nebyly na Západu závislé tak flagrantně. V carském Rusku se západní agentura, na rozdíl od dnešní kompradorské oligarchie, vyvážející své příjmy na Západ zcela otevřeně, schovávala za zednářské lóže a odívala do vlasteneckých hábitů. Nebyla tu ani informační závislost na západním ideologickém vlivu dnešních rozměrů, jiný byl tehdy koneckonců i Západ sám.“ 

„Podobá-li se dnešní hybridní válka, co do metod subverze ruské státnosti, První světové, pak co do smyslu agrese sjednoceného Západu proti Rusku je spíš pokračováním té Druhé. Západ je, stejně jako tehdy, zajedno ve snaze likvidovat ruskou identitu a ruskou státnost. Tehdy se mu to nepovedlo díky monolitní jednotě sovětského lidu, vedeného komunisty. Jak lid, tak vládnoucí elita chápali, že válka, v níž se ocitli, se vede za jejich totální likvidaci. A díky jednotě lidu, armády a vládnoucí strany nepřítele, který byl mnohonásobně silnější, porazit dokázali.“

Zato „dnes jsou rozpory mezi zájmy lidu a vládnoucí elity potenciálně antagonistické. Jejich přitlumení prostřednictvím naturální renty už nefunguje jak díky jejímu poklesu,, tak stávajícímu systému zdanění. Jeho nosné břemeno doléhá na práci (generující jim hodnoty), zatímco lukrativní zisky ze spekulace, exploatace přírodních zdrojů a statusové renty zůstávají zdaněním prakticky nedotčeny. Hlavní tažnou silou ruského státu je tak i nadále pracující populace, míra jejíhož vykořisťování převyšuje 2 – 3 krát úroveň západních zemí (kalkulované jako kvantum produkce na jednotku mzdy) a která nese i největší daňové břemeno.“    

„Politika, realizovaná státem, není jen v rozporu se zájmy pracující populace, ale i tuzemské zbožní produkce. Na tu má vražedný dopad jak krajně předražený a nedostupný úvěr, tak prudké výkyvy kursu rublu. Krize ruské ekonomiky a její zavlékání do pasti stagflace jsou důsledkem politiky měnových institucí, obsluhujících zájmy mezinárodního kapitálu, včetně toho původně ruského a vyvedeného off-shore.“ Tedy, udržujícího Rusko v „totální  závislosti na vnějších tocích kapitálu, jejichž sebemenší změna vyvolává v Rusku   makroekonomickou destabilizaci“.

„Ruský finanční systém je menší, než světový, v řádu trojciferných násobků.“ Globálním financím „dominují americké fondy, specializované na měnově-finanční spekulace. Přísun peněz, jimiž operují, přitom roste geometrickou řadou díky bezuzdné emisi Federálního rezervního systému, Evropské centrální banky, Bank of England a japonské centrální banky, jejíž objem vzrostl od počátku globální finanční krize na 3 – 5 násobek. Západní spekulanti, disponující neomezenými možnostmi destabilizace otevřených národních finančních systémů, je berou útokem znovu a znovu, manipulují trhem a inkasují mimořádné zisky ze znehodnocení národních důchodů a úspor. Právě takové útoky udeřily na ruský finanční systém v letech 1998, 2008 a 2014. A ruské peněžní instituce, místo aby finanční systém své země ochránily, svou politikou pokaždé napomáhaly jeho destabilizaci.“

Také „současná politika úplné otevřenosti měnově-finančního trhu, refinancování spekulativních devizových operací Bankou Ruska, vyšroubovaných úrokových sazeb a volně plovoucího rublu staví ruskou ekonomiku do naprosté závislosti na zájmech mezinárodních, především amerických spekulantů. V podmínkách finanční války, již proti Rusku vedou USA, to ruskou ekonomiku odsuzuje k těžkým ztrátám a zaručené porážce. Díky vyvádění kapitálu přichází rok co rok o zhruba 150 miliard dolarů - a ještě o víc v důsledku devastace a degradace výrobní sféry, jejíž výnosy mizí na finančních trzích. Cenou za spekulační hodokvas, profitující z makroekonomické destabilizace, je znehodnocování mezd, úspor a majetku neprivilegované populace.“

„Oporou dnešní moci jsou hlavně byrokratická vertikála, silové struktury a velký byznys. Tyto opory nemusí sílící vnitřní a vnější tlaky ustát. Tím spíš, že následkem otevřenosti ruského finančního systému jsou na vnějších faktorech závislé i vnitřní tlaky. Na to sází americká technologie hybridní války, usilující o vnitropolitickou destabilizaci a erozi mocenských institucí. Anarchie, podněcovaná v zemi vytipované jako kořist, usnadňuje její ovládnutí zvenčí kardinálně.“    

„Orientace peněžních institucí na obsluhu zájmů měnově-finančních spekulantů a offshorové oligarchie, rozpory mezi vládnoucí elitou a lidem den co den vyhrocuje a dovádí do antagonistického stadia. To podkopává důvěru populace k institucím státní moci a oslabuje dvě z jejích opor – byrokracii a instituce, povolané garantovat dodržování práva.“

„Vnější faktory destabilizují i oporu moci ve velkém byznysu. Ten se v obavách, že o své kapitály schované pod anglosaskou a evropskou jurisdikcí přijde, pod sankcemi západních zemí krčí.“ Na „výzvy V. V. Putina, aby se vrátil do Ruska“, však „pohlíží s nedůvěrou nehledě na vyhlášenou amnestii“. Místo efektu, jenž se od těchto legislativních kroků očekával, se „řada zámožných byznysmenů   korektním plátcem daně stát nehodlá“. A „raději před ruskou jurisdikcí dezertuje natrvalo“.

„Člověk nemusí být prorokem, aby si dokázal spočítat, kterými směry západní agrese proti Rusku povede. V prvé řadě udeří na opory   vrcholné státní moci. Byrokracii čekají obvinění z korupce a diskreditace v očích veřejnosti. Velký byznys bude proti moci podněcovat strach z ekonomických i personálních sankcí. Institucí, povolaných garantovat dodržování právních norem, ji bude zbavovat strach, že ponesou odpovědnost za násilí, napadené jako protiprávní. To vše se už před našimi zraky děje.“

„Má-li Rusko hybridní válku ustát, musí se hlava státu opřít  především o lid. A o pracující populaci v prvé řadě. Dosáhnout jejího loajálního přístupu změnou makroekonomické politiky v souladu s všeobecně respektovanými principy sociální spravedlnosti a pravdy i zájmy rozvoje výrobní sféry. V praxi to znamená přechod k progresívnímu zdanění příjmů i majetku; vymýcení korupce; deoffshorizaci ekonomiky a přítrž úniku kapitálu; zlevnění a zpřístupnění zdrojů dlouhodobého úvěru a zajištění makroekonomické stability.“

Glazevova obšírná stať – příloha ji nabízí v autentickém znění – pak každou z těchto priorit dál konkretizuje.