Nikolaj Mališevskij: Džihád a varšavští ministranti

Rusofobie umí aliance, jimž musí z cesty i monstrance

Na džihád nesází jen Washington. Varšavský kompars mu funí v patách. To registrované partnerství si dělí role úměrně relativní síle. Kam míří jeho cíle – a jak dlouho se tím pinoží - mapuje Nikolaj Mališevskij.

Polsko je výspou katolické víry. Co do počtu kostelů, ornátů i oveček na hektar je to evropský premiant. Džihád stíná i spousty křesťanských hlav. Polská pravice mu ministruje hlava nehlava.

Ta, co operovala z „podzemí“, už od roku 1982. Hlavně rukama „Solidarity bojující“ („Solidarności Walczacej“). Pět let nato dala dohromady i „Autonomní východní oddělení“ („Autonomiczny Wydzial Wschodni“).

Ne jako poustevnu platonických lejster a odříkavé charity. Na fronty proti „rusko-sovětskému impériu“ dodávalo i vlastní rekruty. Do války proti Kábulu, ještě když zaváděl osvícenou civilizaci, vyslalo například Jacka Winklera, Lecha Zondeka či Andrzeje Skrzypowiaka („Andyho Poláka“, vedeného však rovnou ve stavu britských „speciálních sil“).

„Zolnierze Solidarnosci“, expedované do řad „Talibánu bojujícího“, zvěčnil i dokumentární film. Mališevskij k té doličné matérii nabízí link. Titulek originálu zněl „Polští mudžáhidi“ („Polscy mudźahedini“). Mutace, určená okolnímu světu, to kouzlo nechtěného retušovala („Poles in Afghanistan“).      

Koketérie s džihádem byla i líhní politických elit, exportovaných z „atlantické“ emigrace. Příkladem za všechny je Radoslav Sikorski, později polský ministr obrany (2005-2007), šéf diplomacie (2007-2014) a loni i jedna z uvaděček teroristického převratu v Kyjevě. Afghánské války se také účastnil už koncem 80. let. S pasem občana Velké Británie a novinářským průkazem BBC.  

Roku 1992 o tom vydal knihu – „Popel svatých. Cesta do Herátu za časů   války“ („Prochy Świetych. Podróź do Heratu w czas wojny“). Opičí láska k chátře čiší už titulku. Mališevskij nabízí i Sikorského snímky v talibánském  mundůru. Krátce po návratu – bylo mu teprve 29 – se roku 1992 stal náměstkem polského ministra obrany. V letech 1998-2001 byl náměstkem ministra zahraničí.

„Radoslav Sikorski je ikonou, personifikující vazby radikálních islamistů a dnešní polské elity na oficiální úrovni. Na té neoficiální je postavou, zosobňující konexe polské ´Solidarity´, operující v regionech severního Kavkazu, Střední Asie a pobřeží Černého moře, s tamními islamisty (hlavně čečenskými a krymsko-tatarskými) Piotr Hlebowicz.“  

„Autonomní východní oddělení bojující Solidarity“ zakládal spolu s Jadwigou Chmielowskou (na poli protiruských atavismů přezdívanou „Terminátor“), Maciejem Ruszczynskim, Kornelem Morawieckim, Wojciechem Standou a Romanem Zaleskim. A to na podporu „opozičních sil, bojujících za vystoupení z SSSR“. Vedle Pobaltí, Ukrajiny či Moldovy opečovávalo i tu na Krymu, Kavkazu a ve Střední Asii.

„Čečenské informační centrum v Krakově“ („Czeczeński Ośrodek Informacyjni w Krakowie“) založilo už v polovině 90. let. Pod hlavičkou „humanitární pomoci začalo v Polsku vybírat milióny dolarů pro džihád proti Rusku“. Od roku 2000 začalo budovat i „Mezinárodní protiimperiální středisko“ („MAF“). Coby „strukturu, oficiálně zakotvující spojení islamistů a ukrajinských nacistů“.

Na scénu vstoupilo 8. května 2007 v západoukrajinském  Ternopolu. „Ukrajinské nacisty reprezentovala organizace ´Trojzubec Stěpana Bandery, vedená Dmytro Jarošem, který se postavil do čela MAF. Islamisty - ´Hnutí za dekolonizaci Kavkazu´ (DDK), založené stoupenci Šamila Basajeva a mající filiálky v řadě západních zemí i v Polsku.“

Z jejich řad byl klíčovou figurou Achmad Zardárí, pravá ruka Zelimchana Jandarbijeva, co spolu s „polními veliteli“ Šamilem Basajevem a Chattábem začal „budovat šariját v Dagestánu“ už koncem minulého století. Zardárí se slavnostní inaugurace DDK osobně nezúčastnil. Centrála islámských fanatiků z Kavkazu se tak uvedla - na západní Ukrajině a proslovem Poláka Piotra Hlebowicze. Inventář krakovského výboru „Svobodný Kavkaz“ tvořil i většinu hloučku, sroceného kolem něj.   

To samé tykadlo „Solidarity bojující“ je i oporou „krymsko-tatarského extremismu“. Tady se – vedle Hlebowicze či „Terminátora“ v sukni -  vehementně angažuje i profesor univerzity v Olsztyně Selim Hazbiewicz, předseda „Svazu polských Tatarů“ (?!?). Druhému pólu mezaliance velí Mustafa Džemilev z „krymsko-tatarského medžlisu“. Je „nositelem Čestného kříže ´Solidarity bojující´ a laureátem zvláštního řádu polského ministerstva zahraničí“. Spolu s dalšími „členy medžlisu, činiteli polsko-amerických nevládních organizací a islámskými militanty z řad krymských Tatarů“ zpunktovali z těch posledních v pořadí i „zvláštní setninu, začleněnou do praporu ´Dněpr´ a dislokovanou v obci Peski u Doněcka“. Ti všichni teď pracují na jejím doplnění na „celý prapor z tisícovky ´maníků´, podřízených náčelníkovi generálního štábu Ozbrojených sil Ukrajiny“.

O „třech praporech wahhábitů, zapojených do ukrajinské občanské války“ referovaly nedávno i New York Times. Mají „sestávat ze 30 menších jednotek, zapojených do ukrajinské občanské války“ a „rekrutovat se nejen z území bývalého SSSR“.

Na Ukrajině už verbuje i „Islámský stát“. S čerstvými náměty, jak pustit Donbasu žilou i prackami jeho hrdlořezů, prý vyrukoval i John Kirby ze Státního departmentu.            

Polskou pravici, posedlou mixem velikášství a rusofobie, už pásl i Hitler. Ty mánie se jí drží jako chlamydie. A ženou i do koketérie s džihádem.

Kdy už se konečně distancuje - česká diplomacie?