Vladislav Gulevič: Polský kněz vyzývá ministra obrany k demisi a pokání

Varšava čelí kritice, že hodlá cvičit banderovce

V Polsku jsou pukrlata banderovské chátře obzvlášť delikátní, Ještě víc než u nás. OUN, její teroristická soldateska, má polských životů na svědomí desítky tisíc. Tenký led, na nějž to Varšavu tlačí, mapuje Vladislav Gulevič.

Tlačí jí tam dostihy rektálního alpinismu. Řečený otvor leží za Velkou louži. V té štvanici soutěží pretendenti na politické i vojenské kariéry. Novým hipodromem je i program NATO DEEP - Ukraine.

Prostřední slovo z těch tří – deep znamená hluboký - je nomen omen i na poli onoho alpinismu. V daném případě jde však o zkratku – Defence Education Enhancement Program (Program zvyšování vojenského vzdělání). 

Z programu, cepujícího ukrajinské khaki mozky, chce polská generalita urvat co možná velké sousto. Prvních 60 ukrajinských frček má dostat do parády už v příštích měsících.

Jen co s tím ale vrchní tandem – ministr obrany a náčelník generálního štábu – vyrukoval jako s oslnivým ternem, ozvaly se hlasy, před nimiž teď musí kličkovat. Na soupisce perspektivních kádrů, jimž se má v Polsku dostat  atlantického drilu, mají figurovat i zbrojnoši OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů).

To zombie – poučenější čtenář ví – povznesl ze smetiště ´Majdan´. Je – vedle dobrovolnických praporů ´Azov´, ´Ajdar´ a řady dalších – jádrem trestních komand, terorizujících Donbas. Recyklovaná OUN byla později „integrována“ do regulérních ozbrojených sil. A tou oklikou při jednom i „legalizována“.

S OUN má ovšem většina polského publika problém i 70 let po válce. Poláky vraždila ve velkém už roky před ní. Tím víc je masakrovala po boku hitlerovských pluků. Desítky tisíc jich povraždila jen ´Volyňská řež´ v roce 1943, jeden z vůbec největších jednorázových masakrů civilní populace.  Ještě víc obětí, než u nás, má v Polsku na svědomí i poválečný teror OUN. Trval až do počátku 50. let.

Polské vojenské špičky chrlí dunivá dementi. Oč děravější jsou, tím víc dráždí oponenty. Servítky si nebere ani vlastenecké křídlo kléru. Páter Tadeusz Isakovicz-Zalesski, kritizující koketérie s ukrajinským nacionalismem od počátku, mluví o „znesvěcení památky obětí, jež Polsko přineslo v boji proti ukrajinskému nacionál-terorismu“. Ministra obrany Tomasze Siemoniaka vyzval k pokání a okamžité demisi.

Problému – známe to i z domova – nechybí ani lechtivý personální  rozměr.  Polský ministr obrany je totiž synem Ukrajince, deportovaného roku 1947 za  ´Operace Visla´. Tedy přesunu obyvatelstva, žijícího v ukrajinsko-polském  pohraničí, do západní zóny země, vynuceného právě banderovským terorem.

Ministrův poradce Janusz Onyskiewicz je rovnou synovcem člena „Ukrajinské povstalecké armády“ (UPA). Pod krycím jménem „Orest“ se podílel na banderovských zvěrstvech po válce. Roku 1950 ho za ně Polsko odsoudilo k smrti.