Jurij Rubcov: Nebetyčné darebáctví operace „Nepředstavitelné“

Churchill chtěl táhnout s wehrmachtem na zemi, která zachránila i Británii

Válka ještě běžela, Churchill však maršálu Montgomerymu, velícímu britským jednotkám, „nařídil pečlivě shromažďovat a skladovat německou výzbroj a techniku.“ „Aby se jí německé jednotky daly vyzbrojit znovu.“

Sovětské rozvědce tajný telegram neunikl. Stalin zmocnil Žukova k ostrému protestu na nejbližším jednání Spojenecké kontrolní rady. Maršál si na koordinačním grémiu SSSR, Spojených států, Velké Británie a Francie servítky nebral: „Podobných případů věrolomnosti a spojenecké zrady znají dějiny jen pramálo.“ Tam Montgomery ještě zatloukal. Už „pár let nato však, že mu to premiér uložil a on ´uposlechl jako voják´, přiznal.“ 

Berlínská operace dorážela bestii, masakrující předtím i Británii. Rudou armádu stála statisíce životů. Churchill však vůči zemi, před jejímž hrdinstvím se roky klaněl k zemi, otočil o 180 stupňů. A poté, co předešlo i Hitlerově invazi přes La Manche, pustil ze řetězu atavismy, zadřené hluboko pod hroší kůži i špek: „Sovětské Rusko se pro svobodný svět stalo smrtelnou hrozbou.“ „Proti jejímu rozhodnému postupu proto třeba vytvořit bez prodlení novou frontu.“ „Tuto frontu třeba posunout co nejdál na východ.“ „Nacistického nepřítele už vystřídala sovětská hrozba.“

Kódové označení operace, již své generalitě zadal už minimálně před měsícem, bylo ze sorty nomen omen: „Nepředstavitelné“ („Unthinkable“). Všemu, o čem je etika, se příčilo už zadání: „Přinutit Rusko, aby se podřídilo vůli Spojených států a  Britského impéria.“ Specifikovalo i „čas Č“ – 1. července 1945. „Londýn se v samém závěru bitvy s hitlerovským Německem chystal vrazit Rudé armádě nůž do zad.“

„Britské štáby vycházely z toho, že Churchillův pokyn je s to splnit jen  totální válka, schopná dosáhnout a) okupace těch oblastí Sovětského svazu, jejichž ztráta by ho zbavila materiálního zázemí vedení války a dalšího odporu; b) drtivé porážky sovětských ozbrojených sil, znemožňující SSSR ve válce dál pokračovat.“ 

„Autoři plánu ovšem vzali v úvahu i variantu, že Rudá armáda ustoupí do hloubky vnitrozemí, a uplatní tak taktiku, aplikovanou nejednou úspěšné už  v předchozích válkách. Rozbor poměru sil jejich pochybnosti znásobil: ´Za stávajícího poměru ve Střední Evropě, kde Rusko disponuje zhruba trojnásobnou převahou, je úplné a konečné vítězství spojenců krajně nepravděpodobné.´“ Očividnou „disproporci“, zející mezi záluskem a možnostmi křivácké intriky, měly vyrovnat právě „německé jednotky, jejichž zachování v bojeschopném stavu leželo Churchillovi na srdci i ve fázi, kdy už byly v zajetí“.

Britská generalita v „dokumentu, adresovaném premiérovi, upozorňovala, že Rudá armáda disponuje vysoce kvalifikovaným a zkušeným vrchním velením i železnou disciplínou“. Že také „její zásobování klade v porovnání s kteroukoli z armád západních států mnohem menší nároky“, Rudá armáda „projevuje taktickou kuráž a také se ztrátami se vyrovnává snadno“. A rovněž „její výzbroj se v průběhu celé války dál zdokonalovala a je na dobré úrovni, o nic horší než výzbroj armád západních zemí“.

„Závěr britského štábu, shrnující perspektivy vojenského tažení proti SSSR, vyzněl pesimisticky:

´a) rozpoutáme-li proti Rusku válku, musíme se připravit na to, že nás  zavleče do totální války, jež bude dlouhá a nákladná;

b) díky početnímu deficitu našich pozemních vojsk je dosažení omezeného a rychlém úspěchu, vedoucího k zamýšlenému politickému cíli, variantou, o jejíž reálnosti lze důvodně pochybovat´.“  

V této poloze byl plán předložen k posouzení ve Výboru náčelníků štábů, vrcholném vojenském grémiu země. Náčelník Generálního štábu impéria  maršál A. Brook – a šéfové štábů válečného námořnictva a letectva – podepsali 8. června 1945 memorandum, adresované osobně premiérovi, Stálo tu: „Jsme názoru, že vypukne-li válka, dosáhnout rychlého limitovaného úspěchu bude nad naše síly a budeme zataženi do dlouhé války proti přesile. Tato přesila se snadno dál výrazně zvýší, porostou-li únava a netečnost Američanů a potáhne-li je na svou stranu magnet války v Tichomoří.“   

„Churchilla to vytočilo do běla, změnit na tom však mohl pramálo: poměr sil ve prospěch Rudé armády byl klíčovou položkou. To byl faktor, jejž musel respektovat i Harry Truman“ (a to i o pár týdnů později, „s atomovou bombou v rukou“).

„Lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova přijal v Bílém domě už v prvých dnech svého prezidentského úřadu. Z úst amerického prezidenta zazněla skrytá výhružka, že vůči SSSR uplatní ekonomické sankce. 8. května 1945 si vzal Truman do hlavy, že dodávky SSSR v rámci půjčky a pronájmu drasticky sníží. Sovětská strana vyrozuměna nebyla.  Instrukci vrátit se do mateřských přístavů dostala nakonec i americká plavidla, nacházející se už na otevřeném moři. Pokyn byl sice po čase vzat zpátky, jinak by totiž Truman vstupu SSSR do války s Japonskem, o nějž tak stál, nedosáhl, sovětsko-americké vztahy však už citelnou újmu utrpěly.“

„J. Grew, pověřený řízením Státního departmentu USA, sestavil 19.  května 1945 memorandum hlásající, že válka se SSSR je nevyhnutelná.  ´Americkou politiku vůči Sovětskému Rusku,´ psal v něm, ´je třeba přitvrdit po všech liniích´.“ Pro Ameriku, jejíhož území se válka nedotkla – psal momentální šéf americké diplomacie - je „jít do střetu mnohem výhodnější dřív, než Rusko dokončí práce na své obnově a rozvine obrovský potenciál své vojenské, ekonomické i teritoriální moci´.“

„Podnětu politiků se chytili vojáci. V srpnu 1945 (válka s Japonskem ještě neskončila) byl speciálně pro šéfa amerického atomového projektu generála L. Grovese zpracován tajný dokument pod příznačným názvem ´Strategická mapa některých průmyslových oblastí Ruska a Mandžuska´. Specifikoval 15 velkých sovětských měst – Moskvu, Baku, Novosibirsk, Gorkij, Sverdlovsk, Čeljabinsk, Omsk, Kujbyšev, Kazaň, Saratov, Molotov (Perm), Magnitogorsk, Groznyj, Stalinsk (míněno bylo zřejmě Stalino – Doněck) a Nižnij Tagil. Figurovaly tu jejich zeměpisná pozice, počty obyvatel, průmyslový potenciál a prvořadé cíle bombardování. Washington otevíral novou frontu – tentokrát už proti svému spojenci.“

„Boj, vedený společně se Sovětským svazem na frontách Druhé světové války“ – i „vzájemné závazky při obraně míru a mezinárodní bezpečnosti, přijaté v Jaltě, Postupimi a San Francisku“ – tak „Londýn a Washington nechali rázem upadnout v zapomnění“.

Sebeobraně suverenity země, jež musela čelit i tak nepředstavitelnému darebáctví, nerozumí jen IQ tykve. Jen rozpatlaní gážisté pravdolásky, ochotné křepčit častušky rusofobie i nad zemí, vypleněnou galerkou postkomunistické oligarchie.

Sebeobrana ruské suverenity je strategickým spojencem každého, komu už  jeho vlastní omezená suverenita leze krkem. Konzumní bakchanálie, jimiž své libido ukájejí ruské oligarchie, na tom nemění zhola nic.

Dějiny, jimž vládnou střelené vidiny postkomunismu, inkasují ránu z milosti.