Jevgenij Spicyn: Lend-Lease i kšefty s Hitlerem

Americký kapitál profitoval z obou stran

“Zákon o půjčce a pronájmu“ („Lend-Lease Act“) byl přijat – má to  v názvu – „na podporu obrany Spojených států“ („An Act to Promote the Defense of the United States“). Dvě židle, na nichž seděl, analyzuje Jevgenij Spicy

Roosevelt ho podepsal už 11. března 1941. Na podporu britského odporu proti nacismu. V návaznosti na to, co Londýnu dodával už od května 1940. Na pomoc sovětskému spojenci byl rozšířen až protokolem z 1. října 1941. V Moskvě ho podepsali lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov, britský ministr zásobování lord Beaverbrook a Rooseveltův zvláštní vyslanec Averell Harriman.

Moskva přínos dodávek, poskytovaných Rudé armádě, nijak nesnižovala, ani když byla s Washingtonem na samém prahu nové války. U jednotlivých zbrojních i dalších artiklů se přitom lišil docela výrazně. „Sovětské závody vyrobily 29,1 miliónu malých zbraní všech typů, kdežto  americké, britské a kanadské továrny jen 152.000 kusů (0,5 % celku). Podobně je to u  dělostřeleckých systémů všech kalibrů – 647.000 sovětských děl a minometů oproti 9.400 kusům zahraniční provenience, představujících méně než 1,5 % celku.“

Výraznější byl podíl zahraničních dodávek tanků a samohybných děl (132.000 sovětské výroby a 11.900 zahraničního původu, představujících 8,96 %) i bojových letounů (140.500 sovětských oproti 18.300 dovezených a představujících 13 % výzbroje Velké vlastenecké války).

„Rudá armáda, která porazila drtivou většinu divizí Německa a jeho vojenských satelitů, z téměř 46 miliard dolarů poskytnutých v rámci půjčky a pronájmu obdržela 9,1 miliardu, tedy něco málo přes 20 %. Britské impérium dostalo přes 30,2 miliardy dolarů, Francie – 1,4 miliardy, Čína – 630 miliónů a 420 miliónů (!) obdržela dokonce i Latinská Amerika. Dodávky v rámci půjčky a pronájmu se distribuovaly celkem 42 zemím.“

Na „první frontu“ většina z nich dorazila až ve fázi, kdy Moskva wehrmacht zastavila a hnala zpátky. V roce 1941 činily jen 0,1 % nasazených zbraní. V době kolem stalingradské bitvy se načas zastavily úplně. „Na roky 1941 a 1942 tak připadá pouhých 7 % válečného carga, expedovaného do Sovětského svazu Spojenými státy. Většina zbraní i ostatního materiálu   dorazila až v letech 1944-1945, kdy se už vichry války plně obrátily.“

Zato například ze „711 bitevníků, dodaných do SSSR ze Spojeného království do konce roku 1941, činily 700 beznadějně zastaralé modely typu Kittyhawk, Tomahawk a Hurricane, výrazně zaostávající za německými messerschitty i Jakovlevovými sovětskými ´jaky´, a navíc ani nebyly vybaveny kanóny“. Pancíře německé Luftwaffe jim přitom i hravě odolávaly. Modernějších typů (Aircobra) dorazilo v roce 1941 jen 11 – už použitých, rozebraných, bez technické dokumentace a v podstatě i plně amortizovaných. Značnými slabinami trpěly i britské lehké tanky Valentine a jiné dodávky z prvých let války. Spicyn reprodukuje i tvrdé debaty, jež to vyvolávalo v komunikaci „Velké trojky“ (Stalin, Roosevelt, Churchill).

U části jiných artiklů, a to i neuralgicky významných, byl podíl spojeneckých dodávek znatelně vyšší. Například pohonných hmot pro vojenské letectvo dodaly Spojené státy 2.586.000 tun (37 % celkové spotřeby Rudé armády) a automobilů všeho druhu 410.000 (45 % sovětského válečného parku s výjimkou vozidel, ukořistěných fašistickým armádám). Plných 15 % válečné spotřeby Rudé armády představovaly i americké masové konzervy a další trvanlivé potraviny. Nezanedbatelnou roli sehrály i lokomotivy, strojírenská zařízení, radary a další americké artikly pro armádu i její zázemí.

To vše má ovšem i „háček: američtí producenti souběžně dodávali i nacistickému Německu. Například John D. Rockefeller junior byl majitelem kontrolního balíku akcií Standard Oil Corporation, jejichž druhým největším vlastníkem však byla německá chemička I. G. Farben, přes kterou firma prodala nacistům pohonné hmoty a maziva za 20 miliónů dolarů. Venezuelská filiálka společnosti Německu měsíc co měsíc dodávala 13.000 tun surové ropy, z nichž robustní chemický průmysl ´Třetí říše´ vyráběl obratem benzín. Byznys mezi oběma zeměmi se však neomezoval jen na energie -.Henry Ford dodával německému führerovi přes Atlantik i wolfram, syntetickou pryž a řadu dalších komponent pro automobilový průmysl. Není tajemstvím, že 30 % pneumatik, vyráběných jeho závody, odebíral německý wehrmacht.“ 

Celé mozaika „Fordových a Rockefellerových dodávek nacistickému Německu není známa dodnes“. O „přísně střežené obchodní tajemství“ šlo už tehdy. Za sedmero západy zůstává i dnes. „Už to málo však, co o nich publikováno bylo, jasně dokládá, že válka obchod Spojených států s Berlínem nikterak nepřibrzdila.“ 

„Lend-Lease“ nebyl o charitě. Provázel ho i „zpětný Lend-Lease“. „Jiné země dodaly Washingtonu už do konce II. světové války strategické  suroviny, rovnající se 20 % hodnoty materiálů a zbraní, expedovaných jim Spojenými státy“. „Konkrétně Sovětský svaz poskytl 32.000 tun manganové a 300.000 tun chromové rudy, majících pro vojenský průmysl značnou hodnotu.  Ilustruje ji i fakt, že poté, co sovětská ofenzíva v Nikopoli a Krivém Rogu v únoru 1944 připravila německý průmysl o bohaté nikopolské naleziště manganové rudy, stal se 150 milimetrový čelní pancíř německých tanků ´Královský tygr´ vůči sovětským dělostřeleckým projektilům rázem mnohem zranitelnější, než dřívější pancíř běžných tanků ´Tygr´ o síle 100 mm.“

„Sovětský svazu za spojenecké dodávky platil i zlatem.“ Jen „britský křižník HMS Edinburgh, poslaný v květnu 1942 ke dnu německou ponorkou, ho vezl 5,5 tuny“. „Sovětský svaz také, jak to smlouva o půjčce a pronájmu předpokládala, spoustu zbraní a vojenského materiálu vrátil. Obratem obdržel fakturu na 1.300 miliónů dolarů. Jelikož ostatním zemím byly dluhy z půjčky a pronájmu prominuty, jevilo se to jako loupež za bílého dne a Stalin si u ´spojeneckého dluhu´ vyžádal revizi. Amerika pak byla nucena přiznat, že došlo k chybě, zvedla však úrokovou sazbu a celková suma, včetně příslušenství, dosáhla 722 miliónů dolarů.“

Právě tuto „cifru si Sovětský svaz a Spojené státy odsouhlasili dohodou, podepsanou ve Washingtonu v roce 1973“. „Když ale Spojené státy obchod s SSSR zatížily diskriminačními kroky (zejména nechvalně známým Jackson-Vanikovým dodatkem), další platby byla stornovány.“

Téma se dostalo znovu na pořad v „červnu 1990 během nového kola jednání mezi prezidenty Georgem Bushem seniorem a Michailem Gorbačovem“. To jako „termín konečné splatnosti stanovilo rok 2030“. A „coby zůstatek k úhradě odsouhlasilo sumu 674 miliónů dolarů.“ „Závazky ze smlouvy o půjčce a pronájmu byly vyrovnány se vším všudy v srpnu 2006.“ 

S prvým oficiálním vyčíslením proporce, jíž se na materiálním zázemí Velké vlastenecké války podílely americké dodávky, přišel tehdejší předseda Gosplanu Nikolaj Vozněsenskij. V knize Válečná ekonomika SSSR v období Velké vlastenecké války (je k mání i v českém překladu) napsal: „Porovná-li se objem průmyslového zboží, dodaného SSSR spojenci, s objemem průmyslového zboží vyrobeného socialistickými závody Sovětského svazu, je zřejmé, že prvé z nich se rovná jen kolem 4 % toho, co bylo v letech válečné ekonomiky vyrobeno v tuzemsku.“  

Sami „američtí i vojenští a vládní činitelé (Raymond Goldsmith, George Herring a Robert H. Jones) přiznávají, že veškerá spojenecká pomoc SSSR se rovnala necelé desetině sovětské zbrojní výroby a úhrnný objem dodávek v rámci půjčky a pronájmu, včetně konzerv sarkasticky nazývaných ´druhá fronta´, činil 10 – 11 %.“  

Jiný americký historik, Robert Sherwood, v kultovní knize Roosevelt a Hopkins: intimní příběh (Roosevelt and Hopkins: An Intimate History, New York, Grossett & Dunlap 1948) cituje Rooseveltovo alterego Harry Hopkinse: „Američané si nikdy nemysleli, že klíčovým faktorem sovětského triumfu nad Hitlerem na východní frontě byly naše půjčka a pronájem. Dosáhly ho hrdinství a krev Rudé armády.“ 

Jiné americké zdroje se navíc netají, že „´Lend-Lease´ přinesl Spojeným státům nezanedbatelný výnos“. I „někdejší ministr obchodu Jesse Jones   prohlásil, že Spojeným státům se peníze, vložené do dodávek, ze SSSR nejen vrátily, ale generovaly jim i zisk“. Už zmiňovaný George Herring zase napsal, že „´Lend-Lease´ ve skutečnosti nebyl tím nejnezištnějším aktem lidských dějin, jako spíš projevem mazaného egoismu, jehož výhodnost byla Americe velice dobře známa.“

Parádně na něm vydělala hlavně řada amerických korporací. „Spojené státy byly jedinou zemí protihitlerovské koalice, jež z války inkasovala značné ekonomické dividendy. Proto se v Americe o II. světové válce hovoří jako o ´dobré válce´.“ Co se tím míní, píše historik Studs Terkel v knize z roku 1984, zvané Dobrá válka: orální historie II. světové války (The Good War: An Oral History of World War II), bez všech skrupulí: „Zatímco okolní svět byl potlučen, zděšen a téměř zdecimován, my z toho vyšli s bezprecedentním strojírenstvím, nástroji, pracovní silou, penězi…Pro Ameriku ta válka byla gaudiem. Nemám na mysli ty nebožáky, co přišli o syny a dcery. Všem ostatním ale válka nadělila skvělé časy.“