Stephen F. Cohen: Chce to obnovit zásadu parity

Jednička americké „sovětologie“ proti amoku rusofobie

Rizika konfrontace, stupňované proti Rusku, jsou ještě vážnější než za  studené války, alarmuje profesor Stephen F. Cohen. Léta přednášel na Princetonu, teď na New York University. Na téma Rusko od roku 1917 je v Americe jednička.

Se třemi důvody, proč to není nadsázka, přišel už loni v červnu. Jednak proto, že tentokrát je „epicentrum střetu přímo na ruských hranicích“. Také proto, že chybí „stabilizační pravidla, vyvinutá za předchozí studené války“. A rovněž z toho důvodu, že tentokrát proti „americkému politicko-mediálnímu establishmentu nestojí žádná vlivnější opozice“. Situace je proto k „válce ještě blíž, než za kubánské  raketové krize v roce 1962“, mínil  profesor už skoro před rokem.  

„S lítostí musím konstatovat,“ píše teď, „že dnes je krize ještě horší. Proměna toho, co začalo loni v únoru jako ukrajinská občanská válka, ve válku cizíma rukama mezi USA/NATO  a Ruskem, novou studenou válku vyhrotila a institucionalizovala.“ Olej do ohně přilévají jak „vznětlivá dezinformace“, tak „západní ekonomické sankce“ – a tím víc to, že i „obě strany znovu agresivně rozmísťují konvenční i jaderné zbraně a testují obranu té druhé i ve vzduchu a na mořích“. Diplomacii střídá „myšlení v militarizovaných kategoriích“, platformy spolupráce ve sféře obchodu, vzdělání, vědy i kontroly zbrojení se rychle scvrkávají.

„Nehledě na fatální krizi a její rostoucí rizika se však v americké politice nerýsuje jediná efektivní opozice – v administrativě, Kongresu, mediálním mainstreamu, think-tancích ani na vysokých školách – a narůstá naopak zcela nekritická politická, finanční i vojenská podpora kyjevského režimu, jejž lze za výspu ´demokracie a západních hodnot´ považovat jen stěží.“

„Naději, že se větší válce přece jen zabránit podaří,“ podráží nohy ty „politické síly, především ve Washingtonu a Kyjevě, jež zřejmě opravdu dychtí po tom, jak bezdůvodně démonizovaného ruského prezidenta Vladimíra Putina dostat na kolena vojensky“. Jen co se Berlín a Paříž pokusily spirálu konfrontace zastavit dohodami z Minska, „jejich vlivní odpůrci – ve Washingtonu a Kyjevě i v daném případě – je obviňují z appeasementu Putina a od prezidenta Obamy se dožadují zbrojních dodávek Kyjevu za 3 miliardy dolarů. Podobný krok by válku na Ukrajině eskaloval ještě víc, zesabotoval příměří a politická jednání v minském formátu a vyprovokoval vojenskou reakci ze strany Ruska s nepředvídatelnými následky.“

Zatímco „Evropu krize štěpí“ – což může „otřást i do nebes vynášenou aliancí“ – v americké politice se daří nanejvýš manichejské optice, „stvrzené všemi hlasy až na pouhé čtyři“ v Senátu. „Tím víc se sluší vzdát hold 48 členům Sněmovny reprezentantů, kteří hlasovali proti poslední válečnické rezoluci ze 23. března, jakkoli to byl disent příliš malý i příliš zpozdilý.“

Příčiny vidí profesor jednoznačně: „Primárním zdrojem této fatální krize je politika Spojených států od 90. let, a nikoli ´ruská agrese´.“ A klíč k tomu, jak – i když se na téma ukrajinské krize kompromisu dosáhnout podaří – „předejít další vleklé a ještě nebezpečnější studené války s postsovětským Ruskem“ hledá v tom, co umožnilo racionálně zvládnout rizika studené války od 40. do 80. let.

Průchodným řešením je „jen nový détente mezi Washingtonem a Moskvou“. Ten ovšem předpokládá „osvojit si znovu fundamentální lekce z dějin čtyřicetileté americko-sovětské studené války a jejího ukončení, dějin do značné míry zapomenutých, překroucených či mnoha mladším Američanům neznámých“.

„Détente, coby idea i jako politika, znamenal to, že v americko-sovětských vztazích expandovaly prvky spolupráce, zatímco zóny nebezpečného konfliktu, hlavně, jakkoli nejen, ve sféře závodů v jaderném zbrojení, se redukovaly.“ A právě z tohoto, skutečně směrodatného hlediska, to byla úspěšná politika. Už ve své prvé podobě – „od roku 1933, kdy Washington  poté, co to patnáct učinit odmítal (první studená válka), Sovětské Rusko oficiálně uznal“. A tím spíš ve své druhé fázi – „od poloviny 50. let za prezidenta Dwighta Eisenhowera a sovětského předáka Nikity Chruščova“.

Jakkoli bylo détente „silami studené války znovu a znovu narušováno“, přežilo nakonec i kubánskou raketovou krizi, válku ve  Vietnamu i další krize. Oč víc mívalo ve Washingtonu i vlivných odpůrců, jeho „rozhodní stoupenci to nikdy nevzdali (což mohu, jako jeden z nich v 70. a 80. letech, dosvědčit i jejich jménem)“.

Základem úspěchu bylo to, že „Washington postupně uznal sovětské Rusko za rovnocennou velmoc se srovnatelně legitimními národními zájmy ve světovém dění“. Jádrem „konceptuální báze i definicí“ daného obratu se stala kategorie „parity“.

Klíčové parametry měla hlavně tři: „Obě strany předně respektovaly sféry vlivu, ´červené linie´, které by se neměly překračovat.“ V Moskvě i Washingtonu se zároveň respektovalo, že se - „s výjimkou vzájemné propagandistické války“ – „nebude přes míru zasahovat do vnitřní politiky druhé strany“. Washington a Moskva – což byl třetí nosný princip – „sdílely odpovědnost za vzájemnou bezpečnost v Evropě, jakkoli si to ekonomicky i vojensky rozdávali ve světě, jemuž se říkalo ´třetí´“.

Především to byly normy, respektující vzájemnou paritu, díky nimž se „po dlouhé roky studené války podařilo předejít americko-sovětské horké válce“ a dosáhnout „velkých diplomatických úspěchů détente, počínaje summity lídrů, které je symbolizovaly, přes dohody o zbrojní kontrole, helsinská  ujednání o evropské bezpečnosti na suverénně rovnoprávné bázi až po mnohé další formy spolupráce, odkládané dnes k ledu.“

Naproti tomu teď „jsme v nové studené válce s Ruskem, zvláště pak v případě ukrajinské konfrontace, do značné míry proto, že Washington zásady parity anuloval“. Dobře se „ví i to, kdy, proč a jak k tomu došlo“. „Tři vrcholní představitelé, sjednávající ukončení americko-sovětské studené války, tehdy, v letech 1988-1990 opakovaně deklarovali, že ´poražen nebude nikdo´. V tom, že jsou ´vítězem´, se obě strany ujistily navzájem. Jen co však Sovětský svaz necelé dva roky nato, v prosinci 1991 zanikl, Washington ty dvě historické události spojil dohromady, první z Bushů na prezidentském postu změnil názor a v Poselství o stavu Unie z roku 1992 prohlásil ´Amerika z vůle boží vyhrála studenou válku.´ S dodatkem, že od nynějška už existuje ´jen jediná velmoc, nemající srovnání, Spojené státy americké´.“

A právě negace parity, již dosud respektoval i Washington – a její nahrazení koncepty, založenými na americké „výjimečnosti“ – se „staly posvátným axiomem americké politiky“. Zatímco na „postsovětské Rusko Washington pohlíží jako na zemi poraženou, a proto druhořadou, něco na způsob Německa či Japonska po II. světové válce, a tedy i stát bez legitimních práv a zájmů, srovnatelných s těmi americkými, ať už v zahraničí či doma, ba dokonce ve svém vlastním regionu“.

„Mentalita, negující paritu, tvaruje všechny nosné směry politiky Washingtonu vůči Moskvě, počínaje katastrofálním křížovým tažením za předělání Ruska k americkému obrazu v 90. letech, přes ustavičnou expanzi NATO směrem k ruským hranicím, reciprocitu popírající jednání známá pod názvem ´selektivní spolupráce´, až po dvojí metr uplatňovaný na zahraniční politiku a dotěrné vměšování do ruské domácí politiky pod hlavičkou ´šíření demokracie´.“

Samotná ukrajinská krize demonstruje „dva zvlášť nebezpečné postupy“. Americké špičky „po léta tvrdí, že Rusko na ´sféry vlivu´ nemá nárok dokonce ani svých vlastních hranicích“. A to v době, kdy samy „Spojené státy svou vlastní sféru vlivu, raženou prostřednictvím NATO, rozšířily právě směrem k těmto hranicím o zhruba 400.000 čtverečných mil, což je zřejmě vůbec největší známá inflace ´sféry vlivu´, k níž došlo v míru.“

Navzdory tomu je to však Putin, koho „politicko-mediální establishment Spojených států démonizuje, tak jako ani žádného ze sovětských komunistických představitelů, přinejmenším od Stalinových časů“. A to na podporu „politiky, která je antitezí parity“ a usiluje o „delegitimizaci a svržení ruské vlády“.

Z daného rozcestí jsou jen dvě východiska: „Nedojde-li k plné rehabilitaci détente a jeho nosné zásady parity, za nové studené války poroste i sílící riziko skutečné války s jaderným Ruskem. Musíme proto usilovat o nové détente. Čas možná na naší straně není, zdravý rozum však ano.“

A těm, kdo v tom vidí „appeasement“ či přímo „Putinovu obhajobu“, by mělo konečně dojít, že právě tato politika je projevem „amerického vlastenectví, a to nejen s ohledem na riziko velké války, ale i proto, že sama národní bezpečnost Spojených států vyžaduje v mnoha neuralgických otázkách i řadě krizových regionů – od nešíření jaderných zbraní až po mezinárodní terorismus na Středním východě a v Afghánistánu – mít v Kremlu partnera.“

Tirádám, podle nichž „americký prezident takové partnerství nemůže jaktěživ připustit“, by prospěla „korekce fakty a logikou“. „Postsovětská bezpečnostní architektura v Evropě,“ z jejíhož porušování je viněn Putin, totiž z někdejších bezpečnostních záruk „záměrně vyloučila právě Rusko“ -  „východní expanzí NATO, pošlapávající dřívější příslib ´společného evropského domu´, daný Moskvě“.

„Odpověď triumfalistům, trvajícím na tom, že Rusko nemá na žádné ´sféry vlivu´ nárok, zní, že na pořadu není imperialismus 19. století, nýbrž racionálně uspořádaná bezpečnostní zóna na jeho hranicích, prostá vojenských sil Spojených států a NATO – na Ukrajině a v Gruzii, mám-li uvést ty nejurgentnější kauzy.“

I americký profesor se „ptá: Mají-li na podobné bezpečnostní zóny nárok Spojené státy, a to nejen v Kanadě či Mexiku, nýbrž podle Monroevy doktríny i na celé západní polokouli, proč by na ně  v případě svých sousedů nemělo mít nárok Rusko?“

A „těm, kdo argumentují, že na členství v NATO má právo, kdokoli je s to splnit jeho formální předpoklady“, „říká nikoli, NATO je bezpečnostní, a ne charitativní organizací“ – a „její neurvalá expanze bezpečnost žádné země neposílila, ale, jak to demonstruje ukrajinská krize, jen hází klacky pod nohy diplomacii“.

Zastáncům mantry, podle Amerika musí „prosazovat ´šíření demokracie´, ba změny režimu“ a právě to je i „jejím závazkem vůči dnešnímu Rusku“, Cohen kontruje i svou svědeckou výpovědí v Kongresu už z roku 1977: „K tomu, abychom usilovali o formování změn uvnitř Sovětského svazu, nemáme adekvátní poznatky, moc ani právo… Kterákoli zahraniční vláda, zasahující zásadnější měrou do sovětské vnitřní politiky, tím přivodí víc škody než užitku sobě a jiným.“ O to víc dokáže „dlouhodobá zahraniční politika, utvářející mezinárodní prostředí, posilující reformní trendy“. „Stručně řečeno détente.“

Nejakutnějším z případů, volajícím po obnově zásady parity, je právě Ukrajina. Tak, aby „obě strany dosáhly dohody o Ukrajině nezávislé, vojensky ovšem nezúčastněné a s vysokou dávkou samosprávy pro regiony, bojující za zachování svých historických pout s Ruskem, i pro ty, jimž jde o plnokrevné vztahy se Západem. Realizace napadaných dohod z Minska bude  klíčovým krokem právě tímto směrem, což jejich odpůrci chápou velice přesně.“

„Jiní říkají, že na podobný détente už je pozdě, že na Ukrajině už bylo krve prolito příliš moc.“ Cokoli jiného však, uzavírá americký profesor, hrozí ještě drastičtějšími následky.