Reinhard Marx: Kardinál píše jmenovci

Mnichovský biskup vrací do hry okřikované pravdy

„Velevážený Karle Marxi, milý jmenovče,“ píše dr. Reinhard Marx, mnichovský a freisingský arcibiskup a kardinál úvodem knihy, vydané právě i česky (Kapitál. Plaidoyer pro člověka, Academia).  A pokračuje: důvod, „proč bych s vámi rád mluvil, má co dělat s mým vlastním životopisem. Mám nejen stejné příjmení, ale – což dokazuje, že Bůh má vskutku smysl pro potutelný humor – byl jsem koncem roku 2001 rovněž jmenován biskupem trevírským; tedy v onom městě, kde jste se narodil, v němž jste strávil dětství a mládí a kde jste poznal svou pozdější ženu Jenny a zamiloval se do ní.“ Já sám –  „než jsem se stal diecézním biskupem“ - „jsem vyučoval křesťanskou sociologii“ („obor, který lidé, nevědouce, co si počít s Vaším i mým uvažováním, charakterizují jako ´marxismus srdce Ježíšova´“).

Kardinál má však i vážnější motiv: „V poslední době mi nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, kdy ´kapitalistický Západ´ dobyl vítězství v boji systémů nad ´komunistickým Východem´, nebylo přece jen příliš brzy, aby se nad Vámi a Vašimi ekonomickými teoriemi lámala hůl. V druhé polovině minulého století to skutečně vypadalo, jako byste se mýlil.“ Zato „dnes se nám dostává poučení, že integrovaná společnost vydělávajících občanů 20. století je historickou výjimkou, s níž se budeme muset rozžehnat. A to nám neříkají nějací Vaši zbývající příznivci, ale nejeden hospodářský expert a politik. Jejich poselství praví: Útulné časy národního státu blahobytu jsou vzhledem k ekonomické globalizaci u konce a už se nikdy nevrátí. Na novém, celosvětovém trhu proniká kapitál do zemí, v nichž se může nejsvobodněji rozvíjet a v nichž ho stát při financování svých úkolů nejméně zatěžuje a zaměstnává. Potud se v mezinárodní situaci soutěže ocitají i jednotlivé země a musí své lokality zatraktivňovat pro investory. V souvislosti se soutěží lokalit lze v celém světě pozorovat, že daně z výnosu podniků a ze soukromých příjmů se snižují, kdežto komunální odvody a spotřební daně, které musejí platit všichni občané, stoupají. Že tento vývoj probíhá na úkor především těch chudších, to se snad nedá popřít.“

Prelát tím, že nic z toho nepopírá, však zdaleka nekončí: „S překvapením jsem zjistil, že jste, pane Marxi, už před 150 lety předpovídal, že nás čeká ´pohlcení všech národů do sítě světového trhu, a tím i mezinárodní charakter kapitalistického režimu´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 23, 790). Už v Manifestu komunistické strany jste napsal: ´Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K velké žalosti všech reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena jsou denně dál ničena...´ Člověk by myslel, že čte kritiku našich dnešních mezinárodních obchodních a finančních organizací, když se dále praví: ´Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i ty nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zaniknout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, to jest, aby se staly buržoy. Zkrátka tvoří si svět podle svého obrazu´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 4, 466).“

„Díváme-li se na dnešní vývoj světové ekonomiky, měl jste zřejmě pravdu, že kapitál neustále usiluje o své zmnožení, že je v tomto úsilí v pravém smyslu bezuzdný a že tendence k ekonomické globalizaci je až potud kapitalismu skutečně imanentní. A měl jste, jak se zdá, pravdu i s předpovědí, že z tohoto vývoje bude profitovat především kapitalista, v jehož rukou se bude hromadit stále více kapitálu. Protože se dá stěží popřít, že z procesu globalizace profituje, neřkuli jej aktivně spoluvytváří dosud relativně málo lidí v příznivých výchozích postaveních.“ Že „po celém světě žije dnes žije miliarda lidí v extrémní chudobě“ - „tváří v tvář stejně dramatickému bohatství několika málo jedinců“. Že pro „mezinárodní společenství investorů“ už je „neatraktivní“ právě to, co „je věcí milou a drahou pro zaměstnance: tarifní mzdy, vysoký standard pracovněprávní ochrany, spolurozhodování a sociální stát“. Že dnešní „devizou je odbourávání sociálních vymožeností a deregulace“. Že „odbory se proti takovému vývoji bouří, zdá se však, že jsou čím dál bezmocnější“. A tak „se skřípěním zubů přitakávají na ´spojenectví práce´, kdy zaměstnanci déle a pružněji pracují za stejnou, leckdy i nižší mzdu, aby zabraňovali hrozícímu přemísťování podniků jinam“. Že „zrychlující se možnosti celosvětové výměny informací, statků a také mnoha služeb v dávném konfliktu práce a kapitálu přesunuly těžiště jednoznačně ve prospěch kapitálu“. Že tím víc se „zvětšují možnosti investorů, spekulantů a finančních žonglérů, kdežto ti, kdo jsou u výdělku odkázáni na práci svých rukou, se ocitají v nevýhodě“. Že v „některých zemích, odkázaných na úvěry institucí, MMF a Světová banka téměř beze zbytku na sebe strhly utváření ekonomické a sociální politiky – nezřídka k radosti zahraničních spekulantů a k hrůze domácího obyvatelstva.“     

Reinhard Marx je osvícený prelát. Je toho víc, před čím nestrká hlavu do písku: „Měl jste pravdu nejen se svou teorií o pokračující akumulaci a koncentraci kapitálu, ale i se svou tezí o centralizaci kapitálu, tedy o ´vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, o proměně mnoha menších kapitálů v menší počet větších (…) Tady se kapitál soustřeďuje v obrovských masách, protože tam v mnoha jiných rukou mizí´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 23, 654). V globální soutěži se menší a střední podniky skutečně dokážou čím dál obtížněji prosazovat kvůli konkurenci těch velkých, zejména ´globálních hráčů´... v centrech evropských nebo severoamerických měst je stále méně malých obchodníků a specializovaných obchodů. Vytlačuje je konkurence obchodních řetězců a slevových prodejců... Nemálo starostů se vzhledem k takovému vývoj obává stále většího pustnutí městských center... Pod tlakem globalizace padá na kolena stále více středních podniků. Z někdejších 68 německých výrobců rozhlasových a televizních přijímačů existují jako samostatné podniky dnes pouze a jenom dva. Zbylých 66 padlo za oběť větším podniků, zmizelo z trhu, anebo existují už jenom jako ochranné značky, které teď na přístrojích zahraničních, často asijských výrobců u některých zákazníků udržují iluzi ´Made in Germany´. Dokonce tak velký tradiční podnik jako Grundig s někdejšími téměř 40 000 zaměstnanci musel v roce 2003 ohlásit insolvenci. S levnou konkurencí z Asie už nedokázal držet krok. A tak se ze symbolu německého hospodářského zázraku stalo menetekel ekonomické končiny zvané Německo.“

Ani kardinála netěší, že totéž „lze pozorovat i u příjmů jednotlivců: nůžky se rozevírají – především v USA, v kapitalistické ´vzorové zemi´, kterou Evropa velebí jako příklad... bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední třída se ocitá v tísni. Od roku 1973 do roku 1994, jak to názorně počítá americký ekonom Lester T. Thurow, reálný hrubý národní produkt USA vzrostl o 33 procent na jednoho obyvatele. Průměrná denní mzda dělníků a zaměstnanců (ne ve vedoucích funkcích) ve stejném časovém období však o 19 procent klesla. V roce 1994 byly americké mzdy této zaměstnanecké skupiny na stejné úrovni jako na konci padesátých let. To vysvětluje, proč ve Spojených státech tak strašlivě vzrostl počet ´working poor´, tedy lidí, kteří přestože jsou zaměstnáni na plný úvazek, žijí pod hranicí chudoby. Ve stejném období se příjmy lidí se špičkovými výdělky zmnohonásobily. Pokud některý americký manažer vydělával na počátku sedmdesátých let přibližně pětadvacetinásobek toho, co průmyslový dělník, pak o 30 let později už pětisetnásobek.“

Prelát je férový chlap. Ví, co se sluší: „Je tedy načase Vás odprosit? Dosnili jsme sen o blahobytu pro všechny v tržně hospodářském řádu? Je snad kapitalismus epizodou dějin, která sice trvá déle, než jste se v 19. století domníval, avšak přece jen někdy skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory? Že takové rozpory existují, o tom se dá stěží pochybovat... Opravdu se naskýtá otázka, jak naše svobodomyslné společnosti západní polokoule hodlají přežít, když na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, a na druhé si dopřávají ekonomickou strukturu, v níž stále přibývá nerovnosti v rozdělování materiálních statků, a tím i životních možností. Mluvil jste, pane Marxi, o tom, že buržoazně kapitalistická společnost zaručuje pouze formální svobodu, reálnou svobodu lidí však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidí si to, co se jim upírá, jednoho dne vezmou. Věci ovšem dosud tak daleko nedošly; revoluce proletariátu, kterou jste prorokoval, dává na sebe dál čekat. Ale kapitalismus je dnes zřetelně v tísni sebeobhajoby, možná takové, v jaké za posledních sto let dosud nebyl. A to je necelých 20 let po vítězství nad velkým ideologickým protihráčem, sovětským komunismem, víc než pozoruhodné. “       

Vrchnost českých flanďáků mámí Listy vlastnictví. Mnichovský biskup hamižnost plísní: „Zisky se privatizují, ztráty socializují. Jestli tohle je zásada, tak se nelze divit, že podle jedné studie Bertelsmanovy nadace 60 let po zavedení sociálně tržního hospodářství 73 procent Němců považuje ekonomické poměry v této zemi za nespravedlivé... Věci už došly tak daleko, že výraz ´reforma´, sám o sobě nesporně pozitivní, dnes v hlavách a v srdcích lidí nepodněcuje žádnou naději, ale spíš strach a obavy. Myšlenka pokroku, pojící se s reformními programy, ustoupila představě nezbytného přizpůsobení globálním výzvám – zpravidla znamenajícímu omezení a finanční újmu... Důvěra lidí v tržní hospodářství byla otřesena. Podniky shrabují miliardové zisky, a zároveň omezují pracovní místa. Manažeři vydělávají miliony, a současně kritizují ´majetnické uvažování´ zaměstnanců. A mezinárodní krize finančního trhu ukazuje, jak silně dnes určuje náš osud anonymní kapitál. Banky a fondy tratí miliardy ve spekulacích, účet platí jiní; poté co se léta zakazovalo vměšování státu do trhu, musí teď za ztráty bank přebírat odpovědnost daňový poplatník...“

To vše je i o sedmeru hříchů: „Velice dobře placení manažeři soukromých podniků celá léta provozovali stále neprůhlednější a hazardnější obchody... Tihle lidé věděli beze zbytku, že podstupují vysoká rizika. Jenže to nebyla jejich rizika, ale rizika jejich zákazníků a jejich podniků. A protože moderní ekonomika je skrznaskrz propojená a finanční trh je v jisté podobě čímsi jako srdcem celého systému, musí zkrátka celá společnost, občanky a občané, kteří s těmi veskrze pochybnými obchody nemají nic společného, za ztráty ručit svými daněmi.“

Otec Reinhard - letos teprve šedesátník – však neplánuje konverzi. Cena té zpátečky je krutá. „Ekonomika“ - vrací se na kazatelnu - „není samoúčelná a měla by být, jak jednou výstižně řekl Alexander Rüstow, ´služebnicí lidskosti´... Ale i těm, kdo tohle mravní přesvědčení nesdílejí, radím, aby si rozvážili, zda nechtějí přinejmenším z rozumových důvodů dát přednost sociálně tržnímu hospodářství před bezuzdným kapitalismem, protože ´primitivní kapitalismus´ se obrací proti člověku, a proto nebude nikdy natrvalo přijatelný.“

Má to však háček. Erbem doby je postkomunismus. Konec, za který tahá lidskost, se děsivě krátí. Kde skomírá etika i rozum, zbývá jen pokora a odříkání: „Aby naše pospolitost přežila, je naléhavě nutné vzít na vědomí některé bolestné pravdy. Ze všeho nejdřív bychom se měli rozžehnat se starým ideálem nivelizované společnosti středních vrstev, u níž neexistují sociální třídy. Rozdíly mezi chudými a bohatými v důsledku globalizace a nezbytných politických přizpůsobovacích opatření se v budoucnu v Evropě i v Severní Americe zase zvětší. Zejména zaměstnanci se budou muset připravit na nepříjemné zásahy, protože mzdy ve vysoce rozvinutých zemích jsou příliš vysoké na to, aby mohly konkurovat těm, které vyplácejí v rozvojových zemích. Pokud se zaměstnanci nebudou ochotni rozžehnat se svým ´uvažováním o nárocích´, budou podniky nuceny odstěhovat se do zemí s levnou mzdou a vyrábět tam. Ale nedosti na tom: Vzhledem ke globální konkurenci jednotlivých lokalit a s tím spojené vytěsňovací soutěži ať se zaměstnanci připraví na to, že si jich stále méně bude moci své místo zachovat. Měli by se tedy celý život  učit, aby mohli splňovat stále nové požadavky trhu... Vzdor menším mzdám by se však zaměstnanci měli připravit na to, že stát a sociální pojištění už nebudou moci zaručit vydatnou ochranu před zvraty života. Proto by se měli více starat o vlastní prevenci – na stáří a pro případ nemoci a potřeby péče...“ Amen. Salvator et redemptor jim to vynahradí na onom světě.

Tady už je to k uzívání. Marx, křtěný jako Karel, by ji uškvařil v sarkasmech. Marx, vysvěcený jako Reinhard, nechce ztratit tvář. Jde na to mazaně. I docela čestně: „Je pozoruhodnou ironií dějin, milý jmenovče, že Vaše teorie nechávají působit ještě dnes nejen marxisté, ale i kapitalisté, protože hrozně zapomínají, že politika funguje jinak než ekonomika a že se občané a voliči nedají propouštět jako zaměstnanci. Rád bych zakončil svůj  dopis větou Oswalda von Nella-Breuninga, syna města Trevíru jako Vy a asi nejvýznamnějšího představitele katolických společenských věd ve 20.století“ ´Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt´.“

V tom smyslu Vás zdraví Váš

Reinhard Marx
arcibiskup mnichovský a freisingský