Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Paul Craig Roberts: Mozek „reaganomiky“ o systémovém selhání (II)

16.6.2015 |

Stránkami jeho knihy v českém vydání

Včera byla řeč o vstupní kapitole knihy, jíž Paul Craig Roberts – druhý  muž Reaganova ministerstva financí a dnes tvrdý kritik politiky USA – debutuje i v češtině. Je na téma Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu.

A taká Cesty k nové světové ekonomice. Dnes se projdeme prvou ze tří meritorních kapitol: Problémy ekonomické teorie. Pasáže o „ekonomii strany nabídky“ („supply-side economy“), k jejímž výrazným spolutvůrcům Roberts patřil, přenecháme jejímu fanklubu. Tím spíš, že „tak jak změnil svět od 80. let“ – řečeno s předmluvou Ilony Švihlíkové – „tak se posunul i autor této knihy“. A dnes se už netají ani on sám, že „s libertariány ztratil trpělivost“.

A prazdroj toho, „proč původně úspěšné poválečné hospodářství zabředlo do potíží“, spatřuje hlavně v „nekritickém přijímání transferu domácího kapitálu, technologií a pracovních míst do ciziny“. V tom že se „tento transfer dosud mylně vykládá jako oboustranně výhodné provozování volného obchodu“, ač je „ve skutečnosti výsledkem úsilí o získání absolutní výhody. Je tedy pravým opakem volného obchodu.“

Roberts neváhá nazvat pravým jménem i klíčovou kauzální souvislost: „Před zhroucením světové socialistické soustavy“ - a „zrodem vysokorychlostního internetu“ – „nebylo možné výraznějším způsobem offshorovat pracovní místa či produkci pro americké trhy. V oněch časech rostly americké příjmy s produktivitou. Dnes jsou pracovní místa přesunutá do zahraničí, zmizela…Americký HDP je o 1,5 biliónu dolarů nižší v důsledku rekordních deficitů obchodní bilance…Bez této ztráty v HDP by každý jednotlivý občan ze tří set miliónů Američanů měl doplňkový příjem 5 000 dolarů. Čtyřčlenná rodina by měla doplňkový příjem 20 000 dolarů.“

„Spojené státy doposud financovaly svoje obchodní a rozpočtové schodky převodem vlastnictví stávajících amerických aktiv a pravidelných příjmových toků na cizí země a recirkulací dolarů z jejich obchodních přebytků na nákup nového dluhu amerického ministerstva financí…Nabízí se otázka, zda se Spojené státy mohou i nadále krvavě zadlužovat a přitom si zachovat roli státu s rezervní měnou. Pokud americký dolar ztratí vůdčí roli rezervní měny, Spojené státy už nebudou moci platit účty ve své vlastní měně…Ze Spojených států se stala země závislá na dovozu, energeticky závislá na cizích zemích, závislá na produktech pokročilé technologie a zboží vyrobeném v cizině.“

„Při ztrátě postavení dolaru jako rezervní měny by bylo velmi obtížné dát věci do pořádku.“ Svůj „rozpočtový deficit by mohly omezit o stovky miliard dolarů ročně tím že ukončí své nesmyslné a nezákonné války, že zruší stovky svých zámořských vojenských základen a omezí svůj nadsazený vojenský rozpočet. To by se ovšem neobešlo bez toho, že se Spojené státy vzdají cíle stát se světovým hegemonem.“

„Americká výroba poklesla natolik, že pokud to věřitelé dovolí, není daleko doba, kdy schodek americké obchodní bilance dosáhne tak vysokého podílu HDP, že se vyrovná výrobním výstupům…Spojené státy by měly stáhnout svou offshorovanou produkci domů tím, že zruší korporátní daň z příjmu (odvod ze zisku) a zdaní korporace podle toho, zda se přidaná hodnota k jejich výrobkům vytváří doma nebo v zahraničí. Na korporace produkující své výrobky ve Spojených státech by byla uvalena nízká daňová sazba, zatímco na ty, které výrobu offshorují, by se uvalila sazba vysoká…Další užitečnou reformou by mohlo být, kdyby se přestaly vyplácet výkonnostní odměny pro management na základě krátkodobých zisků.“

Klíčovu mantru dnešních poměrů – „koncepci volného obchodu“ – nejenže definitivně vyvracejí právě samy tyto poměry. „Koncepce volného obchodu byla chybná už od samotného počátku.“ Ta původní stála na „principu komparativní výhody“, podle nějž se „zemím vyplácí specializovat se a obchodovat i navzdory tomu, že je daná země schopná vyrobit veškeré obchodovatelné zboží s nižšími náklady než druhá země“.

Za časů Davida Ricarda, praotce dané koncepce, „představovaly rozhodující faktory, určující relativní náklady, jedinečné národní rysy a klimatické a zeměpisné podmínky“. Dnes je však „většina kombinací vstupů produkujících výstupy založena na znalostech. Relativní poměry cen jsou v každé zemi stejné. Vzhledem k tomu, že náklady obětované příležitosti ignorují státní hranice, nemá se komparativní výhoda o co opřít.“

Ricardo navíc, připomíná Roberts, spatřoval „nezbytnou podmínku komparativních výhod v tom, že se místní kapitál snaží získat komparativní výhodu ve své domovině a nevyhledává výnosnější využití v cizině“. Neboť  „kapitál“ – řečeno Ricardovými vlastními slovy – „se může stěhovat z jedné země do druhé jen s obtížemi“ (a kdekoli jinde než doma ho „vlastník nemá pod bezprostřední kontrolou“). „Emigraci kapitálu“, jak rovněž soudil, brání už sama „přirozená nechuť, kterou cítí každý člověk, když musí opustit zemi, v níž se narodil a v níž má známé… a svěřit sebe sama, se všemi svými pevně zažitými zvyklostmi, do rukou cizí vlády“. „Tyto city, jejichž případného oslabení bych litoval“ – mínil klasik teorie „komparativních výhod“ – „nutí většinu zámožných mužů k tomu, aby se spíše spokojili s nižší mírou zisků ve své vlastní zemi, než aby vyhledávali výhodnější využití svého bohatství v cizích zemích“.                                  

Dnes ovšem – pokračuje Roberts - byli „oni zámožní mužové nahrazeni korporacemi. Jakmile americké korporace mohly využít závratné zdroje asijských pracovních sil, jakmile Kongres omezil daňovou odečitatelnost platů exekutivců, jakmile se tyto platy přestaly vztahovat na ´výkonnost´, jakmile Wall Street začal tlačit korporace do vyšších akcionářských výnosů, jakmile Wal-Mart nařídil svým dodavatelům vyhovět ´čínským cenám´, jakmile se nepřátelská převzetí firem dala ospravedlnit navýšením akcionářských výnosů prostřednictvím offshoringu výroby, kapitál a pracovní místa svou zemi opustily.“

Tohle by neměl přehlédnout ani eunuch „levice“, svolné k samohaně přihrbené „modernizace“: „Většina ekonomů, jež jsem zařadil mezi ´nemyslící ekonomy´, se během doktorského studia dozvěděla, že ten, kdo zpochybňuje svobodný obchod, je protekcionista – taková nálepka může člověku zničit kariéru. Osobně znám mnoho ekonomů, jež by děsila myšlenka být něčím jiným než zastáncem svobodného obchodu a přitom teorii, na níž je koncepce volného obchodu postavena, nerozumějí, anebo nevědí, jakými četnými nedostatky tato teorie trpí. Pro většinu ekonomů je teorie volného obchodu stejně nezpochybnitelná a neotřesitelná jako pro Bushův režim prohlášení, že Saddám Husajn disponuje ´zbraněmi hromadného ničení´. Zbytečná byla jak osmiletá válka, která stála tři bilióny dolarů, tak deindustrializace Spojených států volným obchodem.“

„Z volného obchodu se stala ideologie. Svého času měla ricardovské opodstatnění, které již v dnešním světě neexistuje. V současných Spojených státech funguje ´volný obchod´ jako štít chamtivosti. Krátkodobé zisky managementu a akcionářů se maximalizují na úkor pracovních sil a hospodářské prosperity země. Offshoring pracovních míst likviduje příčky žebříku pracovního výstupu, který kdysi z Ameriky dělal společnost příležitostí.“

V „Ricardově modelu totiž obchod není vnímán jako soutěž či konkurenční boj“. Až „někdy v běhu dějin se volný obchod začal ztotožňovat se soutěží, s konkurenčním bojem mezi zeměmi, jež vyrábějí tytéž statky…Pojetí volného obchodu se odtrhlo do pojetí komparativní výhody, aniž se vytvořily nové teoretické základy, na nichž by doktrína volného obchodu mohla stavět.“

„Offshoring neodpovídá ani ricardovskému modelu, ani konkurenčnímu modelu volného obchodu. Ve skutečnosti totiž offshoring není obchod. Offshoring je firemní praxe přemísťovat výrobu vlastního zboží či služeb pro domácí trh do zahraničí.“ „Místo zboží exportuje pracovní místa.“ I v Americe „generuje příjmové ztráty“, jejichž „prominentním šťastlivcem“ jsou jen „akcionáři a exekutivci společností, jež produkci offshorují“.

Mimo mísu je jak tvrzení, že „ztrátu příjmů v důsledku ztráty pracovních míst vyvažují spotřebitelské výhody plynoucí z nižších cen“, tak teze, že „Američané, kteří ztratili pracovní místo, brzy najdou zaměstnání rovnocenné nebo lepší“. I vládní statistiky totiž neklamně potvrzují, že „americké hospodářství bylo ve 21. století schopné vytvořit nová pracovní místa jen v neobchodovatelných domácích službách“. I „zaměstnání v domácích službách, jako jsou pracovní místa učitelů a zdravotních sester, jež není možné offshorovat, mohou získat – a získávají je – cizinci s pracovními vízy“.

„Rostoucí počty propuštěných a odrazených nezaměstnaných Američanů představují negativní externalitu uvalenou offshorujícími firmami na propuštěné dělníky, na daňové poplatníky, kteří přispívají na dávky v nezaměstnanosti a na sociální dávky, a na životaschopnost amerického politického a ekonomického systému.“ Tyto „náklady značně převyšují užitek, který z této praxe plyne hrstce korporátních exekutivců a akcionářů. Uvalení těchto negativních externalit na společnost v zájmu prospěchu hrstky nejbohatších je neklamným příznakem selhání kapitalismu volného obchodu.“

Jeho advokáti to bagatelizují i verzí, podle níž je „offshorový outsourcing vyvážen ´insourcingem´“ typu „japonských automobilek v USA“. „Tato analogie je zcela mylná…Japonci vyrábějí ve Spojených státech, aby ve Spojených státech prodali…Nevyrábějí automobily v USA, aby je odeslali na japonský trh. Nevyužívají levnější americkou pracovní sílu s cílem vyrábět pro domácí trh. Alespoň zatím ne.“

Rubem téže mince je „insourcing“ v podobě importu na bázi pracovních víz. „Ve skutečnosti je valná většina cizinců přijata proto, aby nahradila lépe placené americké pracovníky. Američtí pracovníci jsou nejprve přinuceni si své zahraniční náhrady zaškolit a pak jsou propuštěni.“ „Bankám, jež dostávají finanční pomoc, Kongres sice zakázal přijímat cizince a nahrazovat jimi americké zaměstnance.“ Jejich lobby však do příslušného „zákona vsunula skulinu“, umožňující „najmout smluvní dodavatele kontraktory, kteří jim opatří ´smluvní pracovní síly´“. „Kombinací offshoringu a pracovních víz se vytváří nový typ americké nezaměstnanosti, který není možné vyléčit podpořením spotřebitelské poptávky.“ „Neustále přijímat další Indy, zatímco spousta místních lidí je bez práce.“ „Podle deníku The New York Times ´zaměstnanost Američanů v IBM postupně poklesla až na 29 % jejich evidovaných pracovních míst´.“

„Outsourcingu podléhají i pracovní místa nejnižší úrovně. Gigant řetězců rychlého občerstvení McDonald´s experimentuje s navýšením objednávek do Indie přes internetové spojení VoIP (Voice over Internet Protocol pro přenášení digitalizovaného hlasu). Osoba v Indii předá objednávku kuchyni a odešle fakturu pokladně. Pokud to funguje u McDonald´s, neseženou  propuštění američtí programátoři, pracovníci v oboru informačních technologií a bývalí zaměstnanci bank práci ani v obchodech s rychlým občerstvením.“

„Ceny působí jako účinné alokátory zdrojů jen tehdy, pokud zohledňují všechny náklady na produkci…To, co ekonomové a podniky označují jako ´výrobu s nejnižšími náklady´, je často výroba, při níž jsou na bedra třetí strany uvalen velmi vysoké náklady. Tyto náklady nejsou v cenách výrobků zohledněny. Tyto ´externality´ či ´společenské náklady´ na výrobu jsou náklady, které podniky přesouvají na společnost.“ „Obrovské negativní externí náklady“ má například produkce „geneticky modifikovaných semen“ („nepříznivé ovlivnění kritického obsahu mikroživin, úrodnosti půdy a nutriční hodnoty potravin“, „narušení přirozených metabolických pochodů, jež s sebou nese zavádění GMOs, znemožňuje rostlinám náležitě akumulovat  a ukládat minerální látky, jako je železo, mangan či zinek, nezbytné pro normální funkci jater a imunitního systému živočichů a lidí“ a ve svých důsledcích vede nejen k „prudkému nárůstu reprodukčních potíží zvířat“ i jejich „předčasnému stárnutí“, ale i „prudkému nárůstu neplodnosti u lidí“). Dalekosáhlé následky má i aplikace „glyfosátu, přítomného v herbicidu Roundup, jimiž nadnárodní korporace Monsanto geneticky modifikované plodiny stříká“ („30 gramů glyfosátu představuje pro dospělého člověka smrtelnou dávku“).

„Značné externí náklady vyžaduje i výroba energie“ – a tím spíš havárie typu té, k níž došlo na ropné plošině BPMexickém zálivu, která tu nadlouho „zničila rybolov, otrávila a zanesla pláže a zavinila ztrátu příjmů velkého počtu lidí“. „Frakování čili hydraulické štěpení, nový postup, při němž se během dobývání ropy a zemního plynu pumpuje do země obrovské množství vody s chemickými přísadami, značně zvyšuje spolu s odpadními vodami z těžby uhlí salinitu povrchových vod, v nichž se pak dobře daří nebezpečným fotosyntetizujícím bičíkovcům (´zlatým řasám´) Prymnesium parvum, schopným zahubit ve vodách všechno živé…“

„Příroda nemá svého právního zástupce, a tak se stává úložištěm pro odpady korporátních zisků.“ „Teorie kapitálu se objevila dřív než daň z příjmu a teorie volného obchodu vznikla v historické etapě, kdy byl kapitál v mezinárodním měřítku imobilní a obchodovatelné statky byly vázány na klima a znalostní odlišnosti.“ V „prázdném světě“, přistupujícím k „přírodnímu kapitálu jako ke statku, který je k dispozici zdarma“. Jenže „dnešní svět je ve skutečnosti plný“. A v „ ´plném světě´ je úlovek rybáře omezen velikostí zbývají rybí populace, ne počtem rybářských člunů, jež  představují umělý kapitál, jehož nabídka převyšuje poptávku. Ropná energie je omezena zásobami v sedimentárních vrstvách, ne vrtací kapacitou člověkem vyrobeného kapitálu.“ Zato ekonomové, uhranutí vizí „volného obchodu“, „i nadále předpokládají, že jediné meze růstu jsou určovány pracovními silami, umělým kapitálem a spotřebitelskou poptávkou“.

„Moderní ekonomie proměnila myšlenku ekonomického růstu – stejně jako myšlenku volného obchodu – v ideologii.“ Veškerá jejich argumentace není než „eskamotérský trik“. Ekonomové, zohledňující i ekologické meze, „prosazují ´ekonomii ustáleného stavu´ (steady-state economics). Záměrem ekonomie ustáleného stavu je udržet životní úroveň pro budoucnost“ („růst závislý na rozvoji vědy a technologie a lepších zemědělských metod“).  „Většina západní populace by si přechodu na ekonomiku ustáleného stavu ani nevšimla. Tradiční pojetí hospodářského růstu už ve vztahu k celkově populaci nefunguje. Tak například ve Spojených státech nerostly reálné příjmy valné většiny obyvatelstva už několik desetiletí…´Růstový model´ víceméně přestal fungovat. V současnosti na Západě funguje jen pro 1 % populace.“

„Myslíte, že kdyby se ´externalizované´ náklady zahrnuly do nákladů na produkci, existoval by ještě důvod vyplácet exekutivcům třistakrát, čtyřistakrát či pětsetkrát vyšší sumy než zaměstnancům ve výrobě? Jak by v zájmu zachování sociálního smíru měla společnost rozdělovat příjmy? Nové rozdělování příjmů by zajisté vyžadovalo ukončit současný stav obrovské nerovnosti v příjmech a bohatství.“

„V období zrodu ekonomické vědy se Adam Smith a Alfred Marshall pokoušeli vysvětlit skutečný stav věcí s úmyslem využít politiku ke zlepšení lidského života. Bez ohledu na to, zda ve svém snažení uspěli či selhali, je třeba jim přiznat, že to mysleli upřímně. Dnes ekonomové vytvářejí za pomoci předpokladů a rovnic umělou realitu. Smith a Marshall se zajímali o pravdu a její objevování. Dnešní ekonomové se zajímají o peníze a zajišťování omluvenek pro ´globalizaci´, neboť ta jim na oplátku přináší pro  jejich katedry granty od nadnárodních korporací. Osobu, která dnes vysloví o ekonomii pravdu, nečeká na katedře žádná budoucnost, neboť univerzity závisejí na cizích penězích.“

„Pokud se má lidstvo poprat s problémem čerpání přírodního kapitálu, neobejde se bez plánování…Navzdory neúčinnosti ukazatele hrubé produkce mělo sovětské hospodářství rysy, jež do jisté míry chránily občany před ekonomickým bankrotem. Některé z těchto rysů by stálo za to začlenit do organizace amerického hospodářství.“ Jinak se totiž – „pokud lehkomyslně dovolíme, aby se budoucnost postarala sama o sebe“ – „může organizovaná společnost Spojených států zhroutit“.

„Mylné ekonomické teorie a katastrofální následky jejich aplikace na hospodářskou politiku jsou mnohem rozsáhlejší, než jsem stačil zmínit…V důsledku selhání ekonomické teorie selhal kapitalismus. Kapitalismus již není schopen efektivně, vhodně či spravedlivě alokovat zdroje. Zisky již nejsou mírou sociálního blahobytu. Tvrzení ekonomů, že kapitalismus se stará o sociální zabezpečení občanů, již není pravdivé.“

„A pokud trhy nejsou schopné eliminovat krach, je konec i s tvrzením, že je kapitalismus schopen efektivní alokace zdrojů. Jakmile zisky přestávají být měřítkem blahobytu společnosti, nelze ani ospravedlnit maximalizaci zisků. Teoretická konstrukce, jež spojovala kapitalismus se sociálním blahobytem, se hroutí. To bych rád zdůraznil.“

„Hospodářský a finanční zmatek, ve kterém se dnes Spojené státy a Evropa nacházejí a který byl exportován téměř do celého zbytku světa, je bezprostředním důsledkem nadměrné ekonomické svobody…Ekonomové dělají z trhu jakéhosi aktivního činitele: trh udělal tohle, trh udělal ono. Trh ale není aktivním hráčem či účinkujícím hercem. Trh je společenská instituce. Konají a účinkují lidé. Ekonomové volného obchodu tím, že popisují svůj ideál jako naprostou absenci regulace ekonomického chování, v podstatě tvrdí, že neregulované ekonomické chování nemůže mít žádné negativní následky. Pokud by to tak bylo, proč takovou představu vztahovat jen na ekonomické chování? Proč nepřestat regulovat veškeré lidské chování? Proč ekonomové uznávají, že loupeže, znásilnění a vraždy jsou společensky negativními jevy, a zároveň nepřiznávají, že neomezené zadlužování vlastního kapitálu a zkreslování finančních dokumentů jsou rovněž společensky negativní jevy?“

„Současná finanční krize nás drasticky upozornila na to, co všechno absence regulací může zavinit. Navzdory enormnímu objemu vynaložených nákladů zůstává finanční systém neregulovaný. Jakmile Wall Street navrhne další finanční nástroj a najde si nové pitomce, debakl se zopakuje.“

„Rozptýlení moci, jež z trhu činilo společensky funkční instituci, mizí. Kapitál se může volně koncentrovat, ale moc odborů, oné ´vyvažující síly´ ke kapitálu, se výrazně omezuje…Vrátil se bezuzdný kapitalismus, neomezovaný ani regulacemi, ani vyvažující silou. Loupeživí rytíři byli vzkříšeni.“

Tím víc je namístě „zamyslet se nad ekonomickou teorií, jejím ospravedlňováním maximalizace zisku“. Závěr, že „zisky jsou ospravedlnitelné, neboť jsou důkazem, že zdroje byly efektivně využity pro uspokojení spotřebitelské poptávky“ - a jsou proto i „měřítkem hospodářského blahobytu společnosti“ - „nicméně přestává platit ve chvíli, kdy se zisku dosahuje na úkor nezaměstnanosti pracovních sil ve vlastní zemi“.

„Stavba, kterou ekonomové v zájmu ospravedlnění tržního kapitalismu jako nositele hospodářského blahobytu společnosti vybudovali, tudíž již dávno nestojí.“