Když se však podíváme na realitu na bojišti na Ukrajině, rychle se ukáže, že vychloubání generálů pokračuje v desetiletém trendu růžových bojových proklamací, které se až příliš často ukáží jako katastrofálně mylné. Americká média, Kongres a veřejnost musí začít trochu více zkoumat, co tito důstojníci říkají.

Například generál ve výslužbě  Ben Hodges  minulý týden řekl, že „Rusové jsou vyčerpaní“ po  čtyřech měsících bojů  a že pokud „Západ bude držet pohromadě v tomto roce, pak si myslím, že (válka) bude u konce (začátkem roku 2023). Začátkem tohoto měsíce generál ve výslužbě Mark Hertling  řekl divákům CNN , protože Ukrajina „dostává více a více dělostřelectva“ ze Západu, Hertling dospěl k závěru, že věří, že „uvidíte postupný obrat ve válce“.

Dne 10. července bývalý náčelník generálního štábu americké armády, generál Jack Keane – opakující generály Hodges a Hertling –  řekl Fox News  , že navzdory ruskému postupu na Donbasu „Ukrajinci stále mají skutečnou příležitost... získat zpět území a neměli bychom je podceňovat."

A přesto existuje jen málo věrohodných důkazů, které by naznačovaly, že  kterékoli  z těchto tvrzení je přesné.

Rusko vs. Ukrajina: současný stav

Rusové jsou nepochybně vykrvácení a utrpěli značné ztráty na vybavení, ale na bojišti neexistuje žádný důkaz, že by byli téměř „vyčerpaní“.

Většina Západem slíbeného dělostřelectva již byla dodána a do dnešního dne to nevedlo ani ke zpomalení postupu Ruska přes Donbas, natož k jeho zastavení. Odpalovací  zařízení HIMARS  umožnily Ukrajině  zasáhnout hluboko  za ruskými liniemi a způsobily vážné škody v týlových oblastech jejich nepřítele. Ani to však nevedlo k žádnému pozorovatelnému snížení stále vydatné každodenní dělostřelecké palby na ukrajinské pozice.

Kromě toho nic nezpomalilo ukrajinské ztráty – údajně až 1 000 za den –  způsobené ruským dělostřelectvem, raketami a tanky. Nic se nezměnilo na dynamice ve vzduchu, kde Rusko dominuje na obloze v počtu až 300 bojových letů denně až po asi 20 pro Ukrajinu. A nic se nezměnilo na skutečnosti, že Ukrajině  kriticky dochází munice  pro jejich houfnice, zatímco Rusko si může nadále vyrábět téměř neomezené množství pro sebe.

Proč má Rusko – bohužel – výhodu proti Ukrajině

Nejdůležitější základy války, základy bojových operací, téměř všechny sídlí na ruské straně. Od summitů G7, G20 a NATO nebyly Ukrajině přislíbeny žádné další rozsáhlé příspěvky moderních zbraní. Množství vybavení k dnešnímu dni bylo několik stovek dělostřeleckých tubusů, asi 250 tanků ze sovětské éry a několik stovek vietnamských transportérů. Souhrnně všechny tyto výstroje – včetně HIMARS – nejsou zlomkem typu souprav, kterou by Ukrajina potřebovala k zahájení  protiofenzívy .

Myšlenka, že by Ukrajina mohla zastavit současnou ruskou ofenzívu a poté přejít k protiofenzívě, aby zahnala Putinovy jednotky zpět – jak Hodges řekl, že se to stane do konce tohoto roku – nemá na Ukrajině žádný platný základ. Ale takové optimistické, růžové proklamace, které jsou odtržené od reality bojiště, nejsou pro aktivní a vysloužilé generály Ameriky v posledních dvou desetiletích novinkou. Vezměte si tyto příklady z operace Irácká svoboda.

V Předpovědích stále chybí generálové

V březnu 2003 Spojené státy napadly Irák. Počáteční fáze války byla bezvýhradným úspěchem, protože USA porazily iráckou armádu a sesadily jejího vůdce Saddáma Husajna během měsíce. Téměř okamžitě po dokončení konvenční fáze americké úřady  rozpustily  přeživší složky irácké armády ovládané sunnity. Během měsíců  se zrodilo sunnitské povstání.

Během následujících tří let povstání nadále rostlo a násilí proti iráckým civilistům i americkému vojenskému personálu explodovalo. V lednu 2007 nařídil prezident George W. Bush  nápor vojsk  , aby se pokusil potlačit násilí.

Bush vyzval generála Davida Petraeuse, aby vedl vlnu, a během asi 18 měsíců pracovala Petraeusova nová taktika – v kombinaci s brutálním zásahem al-Káidy při represích v Iráku proti jejich sunnitským souvěrcům – ke  snížení násilí  v zemi. Bush poté nařídil stažení amerických jednotek do prosince 2011 a nařídil americké armádě, aby vycvičila ISF, aby mohla zajistit bezpečnost své země bez amerického vojenského personálu.

Na začátku tohoto procesu generálmajor Mark Hertling, tehdejší velitel 1.  obrněné divize a mnohonárodní divize-Sever, v  únoru 2008 řekl,  že „irácká vláda začíná být schopnější“ a že je velká čest“ pracovat s „velkými iráckými bezpečnostními silami“. V červnu toho roku generálmajor Hertling řekl, že všechna „města, která máme v severní části Iráku, byla, myslím, zajištěna“.

Hertling si byl ve skutečnosti tak jistý úspěchem, že  řekl , že  jeho americké síly jsou „doslova v postgettysburgské fázi této“ války a dodal, že „(j) jsme porazili (al-Káidu)“ ve městech a nyní jsou pronásledováni v „malých vesnicích a městech“. Hertling upřesnil, že boj v Mosulu byl operací vedenou Irákem a že ISF „rostou ve schopnostech, Iráčané postupují vpřed“. Do roku 2014 by se však „postgettysburgský“ Mosul stal nulovým bodem pro vzestup sunnitského, protivládního  Islámského státu .

Rok poté, co generál Hertling opustil Irák, se generál Raymond T. Odierno, velitel všech amerických sil v Iráku,  chlubil,  že ISF „velí všude v Iráku“. Odierno konkrétně připsal mladým iráckým vojenským vůdcům, „kteří se postupem času přizpůsobili“ a provedli dramatická zlepšení. Od roku 2008 se ISF „mnohem zlepšila“,  prohlásil generál , „a to je to, co nám pomohlo přivést nás ke stabilnějšímu Iráku.

Asi o rok později tehdejší velitel amerických sil v Iráku, generál Lloyd J.  Austin, řekl  , že po skončení mise „byla připravena půda pro iráckou mladou demokracii, aby se stala vůdcem v tom, co bylo a co bude pokračovat. být velmi dynamickým regionem."

Část roku 2009 jsem pracoval s vojenským výcvikovým týmem, který poskytoval koučování a mentoring iráckému praporu na íránsko-irácké hranici. Během několika měsíců jsem tam pozoroval, že irácké jednotky si ve skutečnosti nepřejí být vycvičeny, vynaložily na to velmi málo úsilí a v době, kdy jsme odešli, nevykazovali žádné znatelné zlepšení. Později jsem mluvil s desítkami dalších amerických důstojníků, kteří ve stejném časovém období rovněž cvičili irácké prapory, a žádný z nich neměl jinou zkušenost než já.

Před třemi roky, poté, co poslední americká vojenská jednotka opustila Irák, svět zjistil, jak neschopná ISF skutečně byla, když v  červnu 2014 poměrně malá skupina militantů Islámského státu vtrhla do Mosulu a přinutila k útěku celou  divizi irácké armády . Jak  později zjistila analýza debaklu War on the Rocks   , „ohromující slabé výkony“ irácké armády nebyly způsobeny intenzivním vojenským tlakem ISIS, ale ISF „selhávaly více než rok, než se v červnu konečně rozpadly. 10.”

Během let, kdy generál za generálem stále říkali americkému lidu, že se ISF zlepšuje, přebírá vedení a poskytuje adekvátní bezpečnost jejich zemi, pravda byla někde úplně jinde. Když se ISF poprvé dostala pod jakýkoli vnitřní tlak, složila se jako domeček z karet. Zhroucení Iráku nebylo vinou amerických vojáků – odpovědnost za neúspěch leží výhradně na zkorumpovaných vůdcích Iráku – ale vysocí vůdci USA poskytli nepřesná veřejná hodnocení a vedli americký lid k přesvědčení, že ISF je schopná, i když nebyli schopni.

Tato dynamika nepodložených optimistických tvrzení se na Ukrajině opakuje. Neexistuje žádný platný základ pro tvrzení, že ukrajinská armáda zahájí ofenzívu během několika měsíců a vyžene Rusko do konce roku, jak tvrdil generál Hodges.

Nebezpečí v těchto typech prohlášení spočívá v tom, že dávají lidu Ukrajiny falešnou naději, poskytují americkému lidu nepřesný obraz toho, co je možné, a povzbuzují Kongres, aby pokračoval ve financování strategie, která téměř jistě selže. Přinejmenším je načase začít pohlížet na rutinně optimistická tvrzení některých našich aktivních a vysloužilých generálů s větší skepsí.