Při hodnocení pozice Západu v ukrajinském otázce musíme pochopit, že USA se podařilo dosáhnout mimořádně demonstrativní konsolidace EU na protiruském základě. Ústně všichni členové EU a NATO odsuzují Rusko, podporují Kyjev a jsou připraveni bojovat do konce, jen aby se zabránilo “vítězství Putina na Ukrajině”.
Ve skutečnosti jsou politické a ekonomické zájmy členů západních aliancí velmi různorodé. Stejně tak i jejich politika v rámci ukrajinské krize je nejen vzdálená od jednoty, ale ve skutečnosti se realizuje mnoho variant západních politik.
Část z nich je víceméně slučitelná. Například, blízké jsou zájmy USA a Polska, a prohlášení, a hlavně konkrétní postupy politiků těchto zemí jsou jednosměrné. I Washington, i Varšava vystupují za co možná aktivnější zasahování Západu do krize a vidí svým cílem porážku Ruska v bojových akcích na Ukrajině.
Rozdíly jsou nepatrné. Varšava usiluje o legalizování v mezinárodním a právním rozsahu svého protektorátu nad Kyjevem a buď navrátit do své struktury západní Ukrajinu, nebo zhltnout celý ukrajinský stát prostřednictvím formální unie. Washingtonu je v principu jedno, kdo bude kontrolovat území Ukrajiny: kyjevská vláda nebo varšavská – hlavně, aby to nebyla moskevská. Mimo to, Poláci jsou připraveni jít sami do války s Ruskem ve struktuře velké evropské (a lépe NATOvské) koalice. USA však tradičně dávají přednost válčení s nebezpečným protivníkem cizími rukama a pak vyhrávat mír.
Amerika není proti tomu, aby Polsko i další Evropané vstoupili do války na Ukrajině a tahali tam za ně kaštany z ohně. Ji samotnou územní zisky nezajímají. Pro ni je tím hlavním zničení Ruska.
Skandinávci, Pobalťané a Rumuni se pokoušejí využít situaci k upoutání k sobě větší pozornosti vedoucích zemí Západu, získání vojenské pomoci a upevnění své autority v rámci západních struktur. O otevřenou válku s Ruskem neusilují, ale jsou připraveni zúčastnit se celkové západní výpravy. Stejně jsou připraveni pomáhat Ukrajině zbraněmi a žoldáky. Jiná věc je, že jak u jednoho, tak i u druhého jich není tolik, kolik potřebuje Kyjev. Tato pozice rovněž vcelku vyhovuje USA, jelikož napomáhá růstu celkového napětí na ruské hranici a nutí Moskvu utrácet zdroje na krytí nově vznikajících hrozeb.
Balkánské členské země EU a NATO bez reptání plní směrnice Washingtonu a Bruselu ohledně vedení sankční války s Ruskem. Považují se za příliš slabé na to, aby kladly odpor grandům západní koalice. Ale vládami prováděná politika odporuje zájmům národních ekonomik. Proto tyto státy na sobě silněji zakoušejí vlnu krize a místní režimy ztrácejí podporu voličů. Ve výsledku se už v nejbližší budoucnosti USA ocitnou před volbou: ztratit Balkán nebo schválit zavedení v těchto státech otevřených teroristických diktatur.
Volba nebude tak jednoduchá, jak se mnohým zdá. Sedící na bodácích diktatury jsou krajně závislí na vnější podpoře. Mezitím, osud latinskoamerických diktatur “zlatého věku” studené války, kdy se zdroje USA zdály být nevyčerpatelné, a zájmy čelení SSSR vyžadovaly nevydávat vlastní, svědčí o tom, že Washington podporuje diktatury po dobu dosti krátkého období 5-15 let. Potom buď požaduje jejich transformaci na demokracii západního vzoru, nebo jim dává možnost zahynout, když přeruší podporu. Jde o to, že USA se principiálně snaží uskutečňovat ziskovou politiku. Zákaznický stát musí přinášet Americe příjmy. Jakmile se bilance stává zápornou nebo pouze nulovou, USA se snaží zbavit se přítěže. Zpočátku chudé balkánské země na rentabilitu (natož rentabilitu pro USA) jít nemohou, udržování místních diktatur je přímá ztráta.
Klasická západní Evropa (Německo, Francie, Itálie) je páteří EU, je její nejmocnější ekonomikou, považuje oběti, které už přinesla na oltář čelení s Ruskem za příliš velké, a také se potřebně neosvědčily. Směřuje k uzavření míru za podmínek fixování existujících ztrát. Proto z daných hlavních městu trvale zaznívají narážky na to, že Kyjev by měl uzavřít mír za cenu zřeknutí se už Ruskem obsazených území. Skrytě se Francouzi a Němci pokoušejí přesvědčit Zelenského na plné splnění ruských požadavků.
Úkol spočívá v tom, aby se zobrazila faktická kapitulace Západu ve válce jako úspěch. Západní Evropa, na rozdíl od USA, nikdy neměla s Ruskem nesmiřitelné rozpory. Svou účast v konfliktu na straně Ukrajiny zdůvodňuje nutností ochrany “zásad mezinárodního práva”. Jestliže Kyjev bude souhlasit s mírovou smlouvou s Moskvou, evropské vlády oznámí svým národům, že cíle je dosaženo, mír je obnovený, bojovat s Ruskem už nejsou žádné důvody a pokusí si navrátit situaci v ekonomice a obchodu do předkrizových dob. To se jim nepodaří, ale pokus učiněn bude.
Je tu ještě Maďarsko, které zaujalo nejpragmatičtější pozici. Budapešť je dlouho na ostří nože s Kyjevem kvůli problému zakarpatských Maďarů. Proto se maďarská vláda celkově sporozuměním staví k politickým cílům Kremlu na Ukrajině. Maďaři formálně hlasují pro sankce, ale nebalí obchodně-hospodářskou spolupráci s Moskvou, ale naopak ji rozšiřují. Maďarsko zůstalo pro Moskvu jediným obchodně-ekonomickým “oknem do EU” a čerpá z toho podstatné výhody. Například, zatímco všude v Evropě benzin zdražil o 10-30% (a v nejvíce rusofobním Polsku dokonce více než o 50%) a očekávají se další skoky cen, Maďarsko je jedinou evropskou zemí, v níž palivo zlevnilo o 7%. Proto, na rozdíl od svých balkánských sousedů, vláda Orbána požívá podpory voličů a s jistotou hledí do budoucnosti.
Taková pestrost evropsko-amerických zájmů vede k tomu, že v tentýž den mohou k ukrajinské otázce zaznít vzájemně se vylučující prohlášení, a být učiněny diametrálně protikladné kroky. Například, pouze tento týden Kyjev navštívila skupina evropských vůdců (prezidenti Francie a Rumunska, premiér Itálie a kancléř Německa). Formálně hovořili se Zelenským o poskytnutí Kyjevu vojenské pomoci. Ale, soudě podle toho, že Ukrajina už oznámila svůj požadavek, ale Francie, Německo a Itálie již sdělily, že přebytečné zbraně už došly, a co zůstalo, potřebují oni, projednávat v této otázce nebylo co.
Zato z Východoevropanů vzali s sebou na cestu nikoli prosazující Ukrajinu Polsko, ale zaneprázdněné plánem pohlcení Moldávie Rumunsko.
Mimochodem, před návštěvou do Kyjeva Macron zaletěl do Kišiňova. Vzniká dojem, že Kyjev přesvědčovali nejen ustoupit ruským požadavkům a dát Evropě mír, ale zároveň se pokoušeli vyřešit otázku obsazení nejen Moldávie, ale celé Besarábie, včetně Jižní, a také Severní Bukoviny Rumunskem. Sotva se v nejbližších sto letech podruhé naskytne tak příznivá situace pro rumunské plány, jako je nyní, a Bukurešť má v úmyslu toho využít. Od Ruska se plánují vykoupit Podněstřím, a také přístavy Nikolajeva a Oděsy, jelikož přes ně vede pozemní koridor do exklávy.
Zároveň, jestliže Evropané v Kyjevě přesvědčovali Zelenského, aby “dal Evropě mír” za cenu rozdělení Ukrajiny (ale ne úplného – na pravém břehu Dněpru jsoucí centrální a severní oblasti s Kyjevem mu slíbili ponechat) v NATO zněly diametrálně protikladná hodnocení.
Generální tajemník aliance Stoltenberg oznámil záměr států bloku navýšit dodávky těžké vojenské techniky Ukrajině v rámci kolektivní pomoci NATO. A vysloužilý velitel sjednocených sil NATO v Evropě americký generál Wesley Clark, známý svým rozkazem ozbrojenou silou přemoci ruské výsadkáře, kteří obsadili letiště v Prištine (rozkaz nebyl splněný britským
generálem, který prohlásil, že nehodlá kvůli Clarkovi začínat třetí světovou válku), prohlásil, že pokud NATO nezasáhne na Ukrajině ozbrojenou cestou, tak předvede svou nepotřebnost a rozpadne se.
Prohlášení Stoltenberga a Clarka odpovídají pozici USA, podle níž válka musí pokračovat, a nátlak na Rusko narůstat.
Je pochopitelné, že v podmínkách tak ostrých vnitřních rozporů Západ nemůže poskytnout Ukrajině účinnou podporu. De facto všechny mechanismy takové podpory, kromě přímého útoku na Rusko už byly zapojeny a diskreditovány. Na dané etapě se přední představitelé západních zemí pokoušejí řešit problémy svých států, zasažených tou nejtvrdší krizí. Přičemž, jak evropští mírotvůrci, tak i američtí jestřábi je chtějí řešit díky Ukrajině. Ať mír, ať válka, ale platit za všechno bude stejně Kyjev.
https://ukraina.ru/exclusive/20220617/1034169223.html
překlad: Vladimíra Grulichová
