Petr Iskenderov: Stane se srbskou metropolí - Brusel?

Bělehrad asistuje své státní eutanázii

Když se bývalý šéf albánské diplomacie nechal slyšet, že hlavy srbského státu a vlády „už ´velmi brzy´ uznají samozvanou nezávislost Kosova, na první pohled to vypadalo absurdně,“ píše Petr Iskenderov. „Vrcholní činitelé Srbska přeci nejednou prohlásili, že na takový krok, odporující jak základnímu zákonu země, tak principům státní suverenity a teritoriální integrity, nikdy nepřistoupí. Právě na tuto tezi se v posledních měsících zredukovala i veškerá argumentace, jíž se oficiální Bělehrad od srbského veřejné mínění domáhá akceptace dubnových ujednání s Prištinou.“

Vidět v té citaci jen „politickou spekulaci, určenou domácímu publiku“, však není důvod. Naturel albánského diplomata - i subjektivní kalkulace srbských špiček – totiž hrají jen marginální roli. Ta hlavní přechází na „objektivní procesy, stále víc připomínající spád událostí před sto lety – v době těsně před První světovou válkou.“

Také dnes se totiž - Balkán i jiné „přetopené kotle“ - mění v „lavinu, nad níž hráči, připadající si jako klíčoví, ztrácejí kontrolu“. Zcela „nezávisle na přáních a pohnutkách aktérů dramatu“ se tak mění i nosné „dekorace“. Zdánlivě „technické otázky a rozepře“ přerůstají ve faktory, nadané samopohybem. Ve stále širším spektru regionů – od EU až po Afghánistán či Sýrii – “ovládají dynamiku dění utajené pružiny“, rozhodující o osudech celých zemí a etnik.

V případě Srbska - „a jeho zájmů v Kosovu“ – sahají až „rokům 2008-2009, kdy bývalé srbské úřady fakticky přistoupily na to, aby mírové síly OSN nahradila civilně-policejní mise Evropské unie (EULEX)“. Už tehdy volily „v mnohém identické argumenty, jako dnes“: „Ze strany Evropské unie přece územní integritě Srbska nic  nehrozí“. A „přítomnost jejích představitelů neznamená uznání nezávislosti Kosova“, Bělehradu naopak „umožňuje mít na situaci v regionu aktivnější vliv“. Tím rychleji ho to přivede až k „branám EU“.

Skutečné libreto EULEX však „s obranou srbských zájmů nic společného“. O to víc „upevňovala samozvanou kosovskou státnost“. Čistě „pro forma“ byl sice zahájen proces s mafií, exportující lidské orgány, brutálně vyřezané ze Srbů. I zločin tak skandální se však v tichosti „odkládá k ledu“.  

Jen co „vrcholný mandát EU nad Kosovem akceptovaly i srbské úřady“, země se stala „rukojmím vývoje, jenž nezadržitelně akceleruje“: cestou zdánlivě „technických rozhovorů Bělehradu a Prištiny“; „administrativních hranic, vedených ´přes hlavy´ kosovských Srbů“; „souhlasu srbské strany s evropskou integrací Kosova“ - až po „průhledné narážky na blížící se vstup takzvané ´Republiky Kosovo´ do OSN“. Že to vše mělo svou „vnitřní logiku, se nedá přehlédnout“. Čím dál „menší manévrovací prostor“ ponechává právě Srbsku. Stejně jako „ústupky západních mocností Hitlerovi“, měnící „kontury Evropy výlučně v geopolitickém zájmu fašistického Německa“.

Tím urgentněji stojí klíčová otázka: „Jsou bělehradské úřady s to pochopit, že národně-státní zájmy Srbska se touto cestou nedají uhájit?“ Že právě ta je tlačí stále blíž i k „mezinárodně-právnímu uznání Kosova“? Byť jenom k „jakžtakž kladné odpovědi“ zatím neopravňuje v podstatě vůbec nic.  

Tím hektičtěji se konstruují falešná alibi – i obraz úplně „jiného nepřítele“. Ústupkům se nafukuje svatozář „ochoty ke kompromisům“. A „vlasteneckým silám“ (i jejich „vnějším spojencům“) – psí hlava „retardovaných dogmatiků“ („neschopných docenit šíři historických perspektiv, kynoucích Srbsku“).

„Na cestě, zvolené Bělehradem před pěti lety, ho čeká jen ztráta jedné pozice za druhou.“ Za to však nemůže „ani Rusko, ani kosovští Srbové, ani Vojislav Koštunica“, ale jen sama „srbská vláda, která svůj stát, z vlastní či cizí vůle, mění v periférii Evropské unie, zbavenou samostatné zahraniční politiky, bez spojenců – a bez Kosova“.

„Nepřímý důkaz toho, že oficiální Bělehrad je připraven Kosovo uznat“ podalo i „odvolání účasti premiéra Dačiče na jednání Rady bezpečnosti, věnovaném otázce Kosova“. Když totéž učinil i „šéf kosovské vlády Hashim Thaci“, diskuse v klíčovém grémiu OSN se zvrtla v „čirou formalitu“. Pokud se „už všechno dohodlo v Bruselu, o čem pak mluvit v Radě bezpečnosti OSN?“ Tím spíš za „přítomnosti Ruska, ´nehodícího se do krámu´?“

Do černého tak možná zamířil Ahim Čeku, bývalý „polní velitel teroristické ´Kosovské osvobozenecké armády´“. Vše spěje k tomu – prohodil před pár dny – že „společným ´hlavním městem´ Srbska i Kosova bude Brusel“.

„V hierarchii takové ´metropole´“ - uzavírá autor - „čeká na Srby jen krajně pochybná role.“